Článek
Nový život
Jmenuji se Viktor. Je mi pětatřicet. Napohled subtilní, ale uvnitř jsem rváč. Biju se o svá práva nesmlouvavě. Máma říká, že někdy jako bych byl bezohledný. Svým způsobem jsem, protože musím. Kdybych se spoléhal na benevolenci, s níž se často setkávám, to nemluvím o pohrdání nebo posměchu, nikdy bych nebyl to, co jsem.
Kdokoli by o mně chtěl najít informace z doby dřívější – mám svůj život rozdělený na dříve a teď, má smůlu.
Narodil jsem se jako holka. Vytoužená, už jsem měl dva bratry. Rodiče šíleli radostí. O to víc jsem je zklamal, když jsem podstoupil tranzici a je ze mne kluk. Nechal jsem na internetu smazat všechny údaje o mně jako o holce. Mám nové jméno i příjmení. Jsem nový člověk. Konečně jsem to já. Vyrovnaný, spokojený, sebevědomý.
Jako holka jsem byl/a nešťastný/á. A nejen já. Máma nemohla pochopit, proč už jako dítě ve školce odmítám nosit holčičí oblečení. I učitelky z toho byly nesvé. Jednou si mámu zavolala třídní do školy, aby jí domluvila, že mi má koupit aspoň jedny šaty nebo sukni, aspoň prý na vystoupení s pěveckým sborem. Zpíval/a jsem jako holka tak, že mi ve sboru dávali sóla. Měl/a jsem široký hlasový rozsah a vyzpíval/ jsem kde co. Dnes mám hlas díky hormonům posazený hlouběji. Jsem s tím spokojen, rodiče méně. Popravdě, máma už snad jo, táta – nevím, ale asi ne.
Měl/a jsem vždycky záliby klučičí. K Vánocům jsem dostával/a kola, sportovní náčiní, různé nářadí k mému kutilství. Už jako tříletá/ý jsem mámě v železářství poradil/a. Kupovala vložku do dveří, protože někdo z rodiny ztratil klíče.
„Pravou nebo levou?“ zeptala se prodavačka a máma zpanikařila.
„Já nevím,“ přiznala.
„Levou,“ řekl/a jsem.
Máma se na mě svrchu podívala, sahal/a jsem jí tenkrát něco nad kolena, a zeptala se, jak to vím.
„To je přece jednoduché, maminko, stačí si představit, jak otevíráme dveře,“ vysvětlil/a jsem jí. Oči kulila i prodavačka, natož máma.
„Myslíš, Elinko?“ váhala.
Tím jsem prozradil/a, jak jsem se coby holka jmenoval/a. Eliška.
Prodavačka nečekala, zda to mamince potvrdím, a podala jí levou.
„Však ji můžete přijít vyměnit,“ dodala.
Cestou domů mamka stále mudrovala, zda koupila dobře, jestli na mě opravdu měla dát, ale když jsme přišli domů a já jí předvedl/a, jak se otevírají dveře, objala mě a muchlala radostí, jak chytrou holčičku má.
Vzpomínám, že mi to nebylo příjemné. Ve třech letech si pochopitelně člověk neuvědomuje, že je v jiném těle, než v jakém by se cítil lépe, přesto mu některé projevy nedělají dobře. Však i miminka se různě kroutí a brečí, když se necítí pohodlně, a to jsem se mnohdy necítil/a já. Těch projevů bylo plno. Nejhorší, když se nade mnou jako nad holkou rozplývalo příbuzenstvo. Všichni věděli, jak se rodiče o děvče snažili, a tak kde kdo koukal dát najevo, jak jim to přeje.
Jeden můj bratr je v pohodě, druhý je spíš zženštilý. Od malička posera, všeho se bál, doteď je na práci levý. Umí to s počítači, ale vrtačku by nevzal do ruky. S ním jsem si moc nerozuměl/a, zato s druhým bráškou jo. Spolu jsme dobývali svět chlapeckým způsobem. Jezdili jsme na kole, na lyžích, zatímco náš prostřední sourozenec stál na lyžích jednou v životě a rovnou je zlomil, aby měl klid. Já jsem prý, jak vzpomíná máma, stoupl/a na lyže ve svých dvou a půl letech, rozjel/a se a křičel/a: „Jedúúúúú!“
A dojel/a jsem. Za čas jsem lyže vyměnil/a za snowboard.
Na sport jsem byl/a dobrý/á odmalička. Vždycky mě někdo cpal do soutěžení. Vzpomínám, jak mamku ve škole přinutili, aby mě dala do kroužku, kde připravovali reprezentanty plavání. Máma se tím pyšnila, už mě viděla jako olympioničku, ale já jsem to po třech měsících vzdal/a. Jednak mi vadilo, jak s námi trenéři jednají, to byly jen příkazy, povely a postrkování ve vodě, jednak jsem se mezi holkami necítil/a. Naštěstí mamka nebyla tyranka a do ničeho mě nenutila. Tátovi to bylo jedno, nestaral se o nás, vydělával a výchovu nechal na své ženě, která se s ním pak rozvedla. Já chodil/a do třetí třídy.
Taky si vzpomínám, jak můj zženštilý bratr dostal jednou pod stromek loutkové divadlo a já horské kolo. V tom byla mamka dobrá. I když si zakládala na tom, že má dceru, necpala mi věci, o nichž věděla, že je nechci. Brzy zjistila, že si nehraji s panenkami, a tak mi je nekupovala. Možná jsem byl/a jedna z mála holek – tentokrát to tak napsat musím – která nikdy neměla panenku Barbie.
A když jsem projevil/a přání, že chci hrát tenis, mamka mi okamžitě koupila raketu a domluvila soukromé hodiny. Udělal/a jsem celou tzv. tenisovou školu, ale pak mě to přestalo bavit a přešel/la jsem k softbalu. A mamka opět neváhala a vydala dost peněz za výbavu, přispívala mi na zahraniční cesty na soutěže, dokonce se obětovala a šla se na jedno utkání podívat, ale nic jí to neříkalo, a ještě se o mě bála. Byl/a jsem catcher. Podle mamky to je nejnebezpečnější pozice. Ten, který vše schytá. Je to pozice chytače, tedy hráče, který stojí za pálkařem a chytá míč, který nadhodí nadhazovač a pálkař tento odhoz mine.
Byl/a jsem ale v holčičím týmu, a i když mě tento sport hodně bavil, opět jsem toho nechal/a. Prostě jsem cítil/a, že dělám sice to, co mám rád/a, ale v nesprávném kolektivu. Ještě jsem si neuvědomoval/a, že se cítím být víc jako kluk. Jako holka jsem lezl/a po stromech, na rozdíl od mého prostředního bratra. V osmé třídě mě škola vyslala běžet Běchovickou desítku, ačkoli jsem byl/a mnohem lepší v krátkém sprintu. Odmítal/a jsem, ale učitelé na mě nedali, protože ve sprintu jsem neměl/a konkurenci. Marně jsem vysvětloval/a, že deset kilometrů nemám šanci vyhrát.
Samozřejmě jsem nevyhrál/a, a už jsem se těšil/a, jak skončím základku. Doufal/a jsem, že na střední budu svobodnější.
Vybral/a jsem si gymnázium. Jazykové. Tam byl sport vedlejší záležitostí, nikdy jsem nedal/a najevo, že jsem v něm lepší než ostatní. To už mi bylo jasné, že nechci reprezentovat holky. Pořád jsem však netušil/a, že chci být klukem. Pravda je, že jsem jim leccos záviděl/a, ale: Oblečení jsem nosil/a jako kluci, kamarádit jsem s nimi mohl/a taky bez problémů. Měl/a jsem i kamarádky holky. S odstupem času si uvědomuji, že jedna z mých nejlepších kamarádek velmi brzy přiznala, že je na holky, a jedna byla tak submisivní, že mi došlo, proč se mnou kamarádila. Já byl/a nevoleným velitelem, ona mě respektovala, vlastně za mnou chodila jak pejsek. To mi došlo zpětně. Máme dodnes skvělý kamarádský vztah. Ona vystudovala medicínu a je ve svém oboru jednička, já jsem prozřel, podstoupil tranzici a leccos nám pak došlo. Co jsem vystudoval, neprozradím, už by to bylo vodítko. Není to podstatné, tím, z čeho mám vysokoškolský diplom, se živím na mezinárodní úrovni.
Nechci, aby se o mně vědělo víc, než je nutné. Tohle píšu na přání autorky knížky jen proto, abych zapůsobil na ty, co mají k nám, lidem, jimž se říká trans, odpor.
Měl ho k mému rozhodnutí i otec, s nímž jsem se nikdy moc nevídal/a, od tranzice už vůbec.
Mamka si prošla všemi fázemi odmítání. I na ní jsem viděl odpor, když jsem jí řekl, že měním pohlaví. Sice se asi kousla do rtu, aby nic neřekla, ale neuniklo mi to.
Dal jsem jí čas.
Odjel jsem studovat do zahraničí, málo jsme se vídali, mezitím jsem prošel všemi stupni tranzice, až jsem získal občanský průkaz s novým rodným číslem i jménem a ukázal jí to. A ona se radovala! Radovala se, že mi nikdo neházel klacky pod nohy, že jsem měl štěstí jak na psychology, tak na lékaře, a na všechny, kdo mi v době přechodu z holky na kluka pomáhali. Dokonce jsem měl štěstí i na úřednice na matrice. Když jsem si šel vyřizovat novou občanku, očekával jsem úšklebky nebo přetvářku, jak jsem byl zvyklý, ale narazil jsem na citlivé a vnímavé dámy, které se mnou jednaly na rovinu a velmi hezky. A tohle vše jsem mamce vyprávěl a ona měla slzy v očích. A já jsem poznal, že mě miluje, protože mi nepřeje nic zlého. I když asi dodnes nechápe, jak se může někdo chtít svléct z kůže a stát se jiným pohlavím. Taky dodnes neví, komu to může říct a komu ne, a tak ji někdy slyším v telefonu, jak se o mně baví pořád jako o Elišce – ale odpouštím jí to.
Má to těžší než já. Já jsem věděl, co chci, a šel jsem si za tím. Ona jen ztrácela – ale bylo to povrchní ztrácení. To, že nemůže říkat moje dcera, je povrchní, ne? Že někteří příbuzní dosud netuší, že má moje máti tři syny, je taky povrchní, řekl bych.
„Ale já jim to nemůžu říct, porazilo by je to,“ vymlouvá se máma a já cítím, jak je mi to jedno.
Ano, jsou některé tety, které jsem v dětství jako holka měl/a moc rád/a, a dnes se nevídáme, protože by podle mámy nepřežily, že už nejsem jejich neteř, ale synovec.
Někdy však mámu realita pěkně zaskočila. Třeba jsem byl jednou u ní na návštěvě už jako Viktor – žiju v zahraničí, kde mám skvělou práci a přítelkyni – a najednou se jí ohlásila sestřenice, která přijela do Prahy k někomu na návštěvu, a chtěla se zastavit i u nás.
Máma do telefonu koktala, ale nemohla ji odmítnout, mají se rády. A mě zas nemohla vyhodit z domu, ani nikam poslat, to bych ani nedovolil. Mám hrdost a znám míru toho, kdy lidem nevnucovat své životní kroky, ale také kdy si za tím vším stát. Tady jsem já byl doma a bylo na mámě, jak se zachová. Mlčel jsem a čekal.
Máma nakonec řekla – taky se na tebe těším, kdy se stavíš?
„Přijde k nám teta Jana,“ řekla mi pak rádoby ledabyle.
„Jé, to jsem rád, už jsem ji dlouho neviděl,“ odpověděl jsem.
Máma mlčela. Věděl jsem, že čekala jinou odpověď. Něco jako: „Tak já vypadnu, jak dlouho se asi zdrží?“
Jednou mi mamka přiznala, že má problém mě oslovovat Viktore, že se bude přeříkávat a ať se nezlobím. A že když mi řekne Eli, nebude to naschvál. Tohle jsem bral, přišlo mi to čestné. Vyhánět mě ale z domu, když čeká návštěvu, která nemá potuchy, že už nejsem Eliška, se nenechám. Ať si máma poradí, pomyslel jsem si a na tetu se moc těšil.
Když dole zazvonila, mamka hned vyskočila, že pro ni sjede dolů. Přitom stačilo, aby jí dálkovým ovládáním otevřela dveře. Bylo mi jasné, že si vzala čas na to, aby tetu připravila na to, co ji čeká.
Teta to asi vzala bohorovně, protože jsem na ní nepoznal, že by ji to nějak ranilo. Vešla do bytu, já jí podal ruku, ona mě objala a řekla: „Tak ty jsi teď Viktor? Pěkné jméno sis vybral.“
Málem to se mnou seklo, fakt.
A viděl jsem, jak se mamce ulevilo a věřil jsem tetě, že se nepřetvařuje. Nikdy to nedělala.
Její návštěva byla pro mamku velkým ponaučením. Teta se neostýchala a na všechno, co ji zajímalo, se vyptala. To maminka nikdy neudělala, chodila kolem tématu jak kolem nebezpečného odpadu a někdy je i slovně obcházela. Teta Jana se na rovinu zeptala, co ji zajímalo, a já na rovinu odpovídal. Všiml jsem si, jak mamka pozorně naslouchá.
Když teta odešla, řekl jsem mámě, že se snad teta postará o to, aby mamka neměla dilema, komu to z příbuzenstva říct, a komu ne. Tehdy se ani neusmála, asi jí to taky došlo a měla z toho obavy. Za čas se ukázalo, že jsem měl pravdu. A to, že někteří příbuzní mají problém s přijetím někoho, koho prý milovali jako děvče, teď coby kluka nesnášejí, není můj problém. Já jsem se charakterově ani citově nezměnil. Jsem pořád čestný člověk, který nikdy nikoho vědomě nepodrazil, neokradl, který si vydělává na živobytí, má přátele, přítelkyni, milující mámu a sourozence.
Mimochodem, mí bráškové. Tak ten prostřední, zženštilý, měl s přijetím třetího bratra do rodiny větší problém než nejstarší. Ale za čas se vše urovnalo a musím říct, že jsme báječná rodina. Mamka si postupně tak zvykla, že už má problém mluvit o mně s někým, kdo ještě neví, jako o Elišce, a tak říká naše nejmladší dítě. Má mé svolení, dohodli jsme se, že Elišku nesnesu, ale mluvit o mě ve středním rodě smí. A ona to dodržuje.
Cením si na ní, že i když s tím pořád bojuje, nedělá podrazy. Mnohokrát mi přiznala, jak těžké to pro ni je, ale v tomto jsem neústupný. Já jsem Viktor. Hotovo.
Mamka pochopila, co je bezpodmínečná láska. Sama mi to řekla: „Než abych o tebe přišla, tak tě raději budu milovat jako kluka.“
Slzy jí tekly po tváří. Myslím, že si občas popláče, ale nese to statečně.
Seznámila se na Twitteru se skupinou rodičů trans dětí a v té bublině jsou i lidé, kteří už tranzicí prošli nebo procházejí. Jednou mi řekla, že tam jeden kluk, který podstupuje tranzici na holku, napsal, že už to začalo. „Já jsem mu napsala, že držím palce a že přeju dobré nervy,“ říkala mi. Se smíchem dodala: „A víš, co mi ta holka – je sice ještě fyzicky kluk, ale cítí se jako holka, takže ji tak oslovujeme – odepsala? Že dobré nervy potřebují její příbuzní, ona že je má v pořádku.“
Pocítil jsem k mámě nesmírnou lásku, protože si vůbec neuvědomovala, jak moc už nás, trans lidi, chápe. To, jak popisovala, že i když je někdo z Twitteru ještě kluk, ale cítí se být holkou, tak ji tak oslovují, znamená, že mamka cítí, jak to s námi je. Že jsme lidé, kteří dostali jiné tělo, než v jakém chtěli být od narození, a tak si za tím jdou navzdory předsudkům nezralé společnosti.
Mám pár přátel, kteří o rodinu přišli, neunesla jejich rozhodnutí. V těch rodinách jsou citově vyprahlí lidé, kteří neumí milovat bezpodmínečně. Podléhají předsudkům, staví na tradici, kterou si vytvořila společnost. Mnozí o sobě říkají, že jsou věřící, ale zároveň odsuzují nás, trans lidi, nebo homosexuály. A nedají si vysvětlit, že pokud jsou věřící, měli by respektovat boží vůli. Bůh nás stvořil takové, jací jsme. Stvořil tedy i homosexuály a nás, trans lidi. Dal nám jiné tělo, než jaké jsme měli mít. Když se ke mně někdy dostanou názory populistických politiků, kteří se snaží získat voliče tak, že působí na jejich nejnižší pudy a brojí proti všemu, co není „tradiční“, kteří pokrytecky zdůrazňují, že rodina rovná se muž, žena a dítě, už se ani nezlobím, spíš je mi líto těch podvedených voličů, kteří jim na ta slova skočí.
Mnozí z těch politiků totiž nežijí dvakrát čestným životem. Někteří mají z politiky byznys a využívají jen toho, co vědí, že na některé lidi platí. Tedy strach z menšin.
Strach, jak víme, je něco jako roznětka. Dokáže způsobit pohromu. Raději na to ani nechci myslet, co by politik, který se dostane k moci na základě šíření strachu, sklidil. Ostatně, několik konkrétních, velmi tragických případů, už historie pamatuje. Strach širokých mas vede k válkám, a ty nikdy nevyhrají jejich původci. Prohrají, a ještě mají na svědomí miliony životů.
Já volím bezpečí, pravdu, lásku. Lásku bezpodmínečnou.
