Článek
První setkání ročníku po základní škole jsme měli v našich pětadvaceti. Vesměs jsme jeden druhého poznali, akorát nikdo z nás netrefil, kdo je ta štíhlá a moc hezká žena sedící mezi ostatními spolužačkami, které byly jednoduše identifikovatelné.
„Víš, kdo to je?“ zeptala se mě Jana, která setkání organizovala.
„Marně si vybavuju, kdo by to mohl být,“ váhala jsem s odpovědí.
„Milena,“ dodala Jana a přidala příjmení.
Raději jsem nevyslovila svůj údiv nad Mileninou proměnou. Během deseti let, co jsme se s některými lidmi z ročníku neviděli, se z káčátka stala labuť.
Šla jsem za ní. „Ahoj, Mileno, vypadáš báječně,“ řekla jsem.
„Však ty taky,“ vrátila mi lichotku.
Během večera jsme si párkrát našly chvilku pro sebe, ale protože jsme si chtěly popovídat se všemi spolužáky, slíbily jsme si brzké setkání. A vskutku. Od té doby jsme stále v kontaktu, a tak znám její příběh, který tu převyprávím.
„Ta dobře vypadá, asi hezky papá,“ říkali o mně dospělí a některé maminky hubených dětí té mé dokonce záviděly.
Do určitého věku jsem si nic z toho neuvědomovala. Jedla jsem normálně, jako ostatní. Na rozdíl od spolužáků mi chutnalo ve školní jídelně a dodnes nechápu, jak někdo nemůže mít rád červenou řepu nebo dušenou zeleninu. Já to miluju dodnes.
Asi v patnácti jsem ale začala mít pocit, že jsem metráček. Tehdy běžel v televizi film se stejným názvem, tak se výraz vžil. V osmnácti jsem si to uvědomila naplno a začala se o sebe starat. Do roka jsem shodila šestnáct kilogramů.
Vdala jsem se ve dvaadvaceti. Ve svatební den jsem vážila 58 kg. V těhotenství jsem sice přibrala – v prvním devatenáct, ve druhém dvanáct, ale kila zmizela krátce po porodu.
Když jsem po obou mateřských šla do práce, nebyl čas na nic. Hlavně ne na jídlo. Žila jsem jako většina zaměstnaných žen, jimž manželé doma moc nepomáhali. Zaměstnání chlapa bylo tehdy víc důležité než práce ženy, na kterou pak zbyla i druhá směna doma. Běda, když u nás byla tchyně a já po jejím jedinečném synáčkovi, kterého ona považovala málem za prezidenta zeměkoule, chtěla, aby třeba skočil do krámu pro něco, co jsem zapomněla. Mračila se na mě a teatrálně se nabízela, že pro to zajde.
„Ale mami, když je ještě v botách, nic mu to neudělá,“ odmítla jsem tehdy její oběť, protože jsme měli obchod pár metrů od domu. (Chtěla, abych ji oslovovala „mami“.)
No nic, to je jen moment, který jsem si právě vybavila. Bylo jich o hodně víc. S tchyní jsme měly vztah tak trochu napjatý. Měla o své snaše jiné představy.
Uvědomovala jsem si to. Časem jsem z toho měla pěkný mindrák a najednou jsem si vzpomněla, jak jsem byla do osmnácti tlustá. Vsugerovala jsem si, že ona si to o mně myslí dosud.
Ráda šila, tenkrát podle Burdy. Díky ní jsem chodila pěkně oblékaná, vždy říkala, ať jejího jediného dobře reprezentuji alespoň oblečením. Kdykoli mě měřila, měla poznámky. Hlavně když byl doma její syn. Bylo to takové pomalé ukapávání jedu, až mě otrávila a já se začala vidět opět jako metráček, i když jsem pořád vážila kolem šedesáti kil.
Muž se mě před ní nikdy nezastal. Neřekl: „Nic si z toho nedělej, mně se líbíš,“ takže také přispěl k tomu, že jsem docela ztratila sebevědomí.
Čas tak nějak ubíhal, potom najednou jako když střelíte do hejna vrabců, frnk a byl pryč. I děti z domu. Najednou jsem měla čas na to, co by mě dřív ani nenapadlo. A tak jednou sedíme s manželem – pořád s tím stejným, neudělal matce radost a zůstal – u kávy a já z ničeho nic jdu pro album. Listuju, vzpomínám a najednou mi vyletí z očí slzy.
„Co ti je?“ zeptal se starostlivě muž. Jak spolu stárneme, jsme k sobě pozornější.
„Já jsem byla hezká,“ řekla jsem. Slzy jmi už tekly proudem.
„No byla, tak proč brečíš?“
„Protože vidím, že jsem nebyla tlustá!“
„No, nebyla, však jsem ti nikdy neřekl, že jsi.“
„Ty ne, ale tvoje máti,“ vzlykala jsem.
„Nepovídej, jak ti to mohla říkat, když jsi nikdy tlustá nebyla?“ zeptal se upřímně a já jsem se pro změnu rozesmála. Došlo mi, že nejen nikdy nevnímal svoji matku, jak mě kritizuje, ale sám mě kriticky nepozoroval. Akorát neměl potřebu mi vyvracet tchyniny šťouchy.
„Jednou tlustá, vždycky tlustá,“ řekla jsem a zavřela album. On jen nechápavě kroutil hlavou. Nemohl mi rozumět. On o sobě nikdy nepochyboval. To mu můžu jenom závidět…
