Článek
Parky, lesoparky, stráně – i petřínská, jsou plné zamilovaných párů. To je hezké, horší je, když jdete na kafe se zamilovaným. Tak trochu oběť. Počítejte s tím, že tentokrát nepůjde o dialog, ale monolog. Řekla jsem si – máš Renču ráda, lásku jí přeješ, však se na ni něco načekala, tak budeš poslouchat.
To se lehko řekne!
Úvod super. Objetí. Vroucné, šťastná Renča se jen rozplývá. Dopřávám jí možnost podělit se. Zamilovat se je přece něco, po čem skoro všichni toužíme.
Její první věty ještě ujdou, i když už dávno vím díky všem komunikačním kanálům, jimiž jsme propojeny, jak je úžasný, krásný, schopný. Samozřejmě také zamilovaný, prostě že je to ten pravý. Disciplinovaně pro tuto chvíli zapomínám, jak dlouho se my dvě známe, a kolik těch pravých už potkala. Jsem ochotná připustit, že tenhle je opravdu, ale opravdu poslední.
Zajímavé jsou i detaily z jejich společné akce zvané sestěhovávání. Stále se dozvídám něco nového. Monolog plyne, káva vypita, ještě se nenudím. Jsem empatická. Pak to přijde. Pípnutí jejího mobilu. Textovka, kterou MUSÍM vidět. Je plná pusinek a srdíček… Přinutím se k nadšenému sdílení a těším se na pokračování příběhu lásky. Musím však počkat, až mu odpoví.
„Promiň,“ omluví se. Je skvělá, chápe mě, já chápu ji.
Pak jí mobil oznámí příchod textovky. Aha, přišla jeho reakce. A tak opět čekám, než si vyznají city prostřednictvím láskyplných smajlíků, a než se ujistí, jak se na sebe dnes těší, jak bez sebe nemůžou být.
Nit povídání se nám ale už přetrhla a jen těžko se navazuje, a tak využívám situace a snažím se změnit téma. Doufám, že s ní proberu něco, co mě v posledních dnech zaujalo. Stačí však vyslovit cokoli, co asociuje její blaženost, a jsme tam, kde jsme byly na začátku.
Dobře, říkám si, vždyť se už něco naplakala nad marnými pokusy mít pevný vztah. Dopřej jí těch oslavných „patnáct“ minut, domlouvám si a svoji pozornost jí věnuji bezpodmínečně. Těší mě, že začínající květen bude pro tyhle dva skutečně měsícem lásky a ze srdce jim to přeju.Počítám s tím, že na nějaký čas se budu muset bez Renči obejít (proto je dobré mít víc přátel).
Nakonec, to, co prožívá, znám moc dobře. Vím, jak je zamilovanost opojná. A jak někdy končí v slzách, u terapeuta, kartářky, nebo v náruči nejlepší kamarádky. Ona totiž příliš vysoká intenzita prožitků mnohdy zkracuje čas trvání. Přála bych si, aby to v Renčině případě neplatilo.
Vlastně se v duchu usmívám. Vzpomněla jsem si na to, jak vždy varuju své další single kamarádky, aby dobře poslouchaly švitoření zamilovaných. Snad si je vybaví, až je to také potká, a nebudou kazit posezení s někým, kdo si s nimi chce popovídat o všem možném. Jít dnes na kafe při té drahotě a ještě se nedostat ke slovu?
Ale ne, teď vážně. Renču mám ráda a její vyznání jsem přežila. Káva byla vynikající, kavárna příjemná. Pak jsem se ještě prošla Prahou plnou lásky. Škoda, že její měsíc netrvá celý rok.
