Článek
To říká moje máti. Musela se ale smířit s rozvedenou dcerou. Když jsem jí to oznámila, udělala gesto, jako by si odplivla, a poté „láskyplně“ vyplivla: „Nejraději bych chodila kanály, jak se za tebe stydím. Co mám babám říkat, furt se vyptávají. Snad jsi ani neměla jezdit.“
Neměla, vím, ale kde mám bydlet, když byt je Martinův. A Martinovi je jedno, že máme dítě, nechce mě ani Emu. Chce svou dávku, ale to naši nevědí. Kdybych jim řekla, že začal brát drogy, tak mě snad neubytují, ani za cenu, že jsou s vnučkou šťastní. Kdybych se chtěla odstěhovat, ublížím jim i Emě. Jsou provázaní. K mé velké radosti samozřejmě.
Ještě že jsem finančně soběstačná a na rodičích a Martinovi nezávislá. Prodala jsem kadeřnictví, co jsem měla ve městě, kde jsme žili ještě jako rodina, a ve vsi jsem si zřídila jiné. Chvíli trvalo, než začali lidé chodit, teď mám narváno. Chodí kluci, holky, mladí, staří. Napřed přicházeli ze zvědavosti. Jako že jdou okouknout tu rozvedenou. Ale ne, to přeháním, ani naše ves nežije ve středověku. Kdybych si dala tu práci, napočítám rozvedených rodin, že by se všichni pokrytci divili, ale proč bych to dělala. Prostě mi to nevyšlo. Nemůžu za to, že se Martin zbláznil.
Prožila jsem s ním, co se dalo prožít. Vzplanutí, vášeň, svatbu, zrození človíčka, blahobyt a pak pád do hlubin.
Je manažer. Tedy byl. Takový venkovský manažer, malá firma s ojetinami, ale na vizitce si nechal natisknout Jednatel. Ve firmě byli dva. Ten druhý auta opravoval, Martin prodával. Jeli i v nějaké nepříliš legální činnosti. Ani jejich prodeje nebyly nic čistého. Podváděli.
Jenže se narodila Ema, raději jsem se o nic nestarala, i tak se toho ke mně doneslo víc, než jsem si přála. Když šla Ema do školky, zřídil mi Martin kadeřnictví. Naštěstí ho napsal na mě, takže jsem ho po rozvodu mohla prodat.
To byly časy, kdy měl peníze a my klid. Pak se něco stalo. Martin byl vynervovaný, utrhoval se na mě i na dceru, nechodil domů, když ale přišel, byl namol a nespal, budil mě, znásilňoval, mlátil. A byl pořád jako by ve střehu. Bál se každého telefonátu. Kdykoli někdo zavolal, utíkal ven, abych nic neslyšela, vracel se vzteklý a choval se pak hnusně.
Pak přestal chlastat a začal jet v drogách. Firma s auty zkrachovala, ale peníze měl pořád. A stále byl v rauši.
Někdy jsem se ho bála. Když neměl drogu, byl agresivní. Moje domluvy ho přiváděly k šílenství. Raději jsem se před ním schovávala, ale to už byl náš život peklo. Facky jen lítaly. Aspoň Emu jsem před ním ukrývala, jak se dalo. Jednou jsem to nestihla. Byla svědkem toho, jak táta její mámu povalil na zem a kopal do ní. Snad si uvědomil, že to dělá před dcerou, a když ho přešel amok, odešel z domu. Sbalila jsem pár věcí, sebrala mu klíče od auta a odvezla Emu k našim. Neřekla jsem, že se rozvedu, jen jsem je poprosila, zda by si chvíli nechali vnučku u sebe, že jim vše povím později. Druhý den jsem se vrátila domů, Martin už na mě čekal. Za to auto mě zkopal znovu.
Ten den jsem podala žádost o rozvod a odstěhovala se. Napřed k zákaznici, která mi to nabídla, byly jsme si dost blízké. Později jsem si pronajala garsonku na těch pár týdnů, než se mi podařilo prodat kadeřnictví.
Musela jsem doma říct pravdu. I o rozvodu, který mě čekal. Jen jsem zamlčela Martinovy drogy. Ema našim povyprávěla, jak do mně táta kopal.
I tak byla máma zlá. Přála si, ať raději žiji ze zločincem, než aby měla ona ostudu s rozvedenou dcerou. Nemluvila se mnou, vyčítavé pohledy žalovaly. Řekla jsem buď, anebo a navrhla, že se s Emou odstěhujeme. „Já se neztratím, něco umím!“ oznámila jsem a neodpustila si výčitku, jichž jsem se dosud raději vyvarovala: „Nebudu tady, jsi tak pokrytecká, kvůli cizím se vzdáš vlastní dcery a vnučky!“
„Nekřič na mne,“ obořila se máti, ruce v bok, rozkročená, jako by mi chtěla jednu ubalit. „Přijedeš sem dělat hanbu, bez manžela, s děckem!“
„Mami, proboha, děláš, jako bychom žili v osmnáctém století. Copak je nutné být s mužem, který tě mlátí? Nemá stálou práci? Vždyť mám teď víc peněz než on, jsem samostatná, uživím sebe i Emu, co ti vadí?“ nedala jsem se.
Mračila se, ale slova jí nějak nezvykle nepřicházela. Kdybych od našich potřebovala i peníze, to by bylo ještě výčitek. U nás je živitel táta. Máma byla roky v domácnosti. Napřed na mateřské s bratrem, do té doby, než šel do školy. Se mnou rovněž do mých šesti. Celkem deset roků. Nikdy nepracovala na celý úvazek. Prodávala v místním konzumu, ale neměla zodpovědnost za krám, vždy jen za svoji kasu.
Neodjela jsem tenkrát, i když jsem vyhrožovala. Nejen proto, že tu mám kadeřnictví, ale i kvůli Emě. Má u našich zázemí a lásku. Na to, jak dokáže být máma jedovatá, jihne, jakmile je s Emou. Však já ji mám ráda, mamču moji pokryteckou. Věřím, že si zvykne, a kdoví, možná to ani nebude třeba, možná si najdu muže tady ve vsi. Už si budu vybírat obezřetněji.
Přesto mi to nedá, abych neuvažovala o některých lidských postojích a činech. V kadeřnictví nikdo nešeptá. Tady se probírá úplně všechno. Nevím, čím jsem si získala takovou důvěru. Vím toho však o lidech víc, než bych snad vědět chtěla. Máma by koukala, kolik pokrytectví je skryto v rodinách, které mi dává za příklad.
Nechci jí brát iluze, jsem jí vděčná za péči o dcerku. Nikdy jí nepovím, že sousedova Klára, ta mámou vychvalovaná vzorná manželka, svému muži zahýbá s kominíkem. Je to takový žoviální pán, všemi oblíbený. Možná nespí jen s Klárou, třeba flirtuje i s jinými paničkami, které se před ním jen třesou. Umí lichotit, žertovat, své práci rozumí, je tady vážený. Jeho žena možná tuší a možná ne, třeba je on doma pod pantoflem, kdoví.
Učitelka ze školy má poměr s ředitelem. Chodí ke mně oba, vím to od ní. Když stříhám jeho, vzpomenu si vždy na mámu. Ta kdyby věděla! Stříhám-li učitelku, normálně se mi zpovídá. Říkám si, zda proto, že jsem rozvedená a tedy zkažená a budu mít pochopení, nebo proto, že to nemá komu říct, a myslí si, že já to unesu? Jasně že je to u mě jak ve zpovědní budce. Někdy mě napadá, zda nenahrazuji lidem zpovědníka. Moc se tady do kostela nechodí, lidé ztrácejí o kostel zájem. V neděli dopoledne vyspávají po sobotních flámech. Chudák farář, mám o něj obavy, aby ho nepřeložili někam, kde jsou lidé zbožnější. I on ke mně chodí. Je to milý pán, pozorný, dostávám od něj velké spropitné. Nad úpravou jeho proplešatělé hlavy se potutelně usmívám. Kdybyste věděl, pane faráři, co vím, a co nevíte vy!
Těch nevěr a propletených vztahů je tu tolik, že by máma řekla: „Proboha, žijeme v očistci.“
Často používá biblické výrazy, nevím, kde je pochytila, protože zrovna ona do kostela nechodí vůbec. Ani táta, ale ten aspoň nemoralizuje. Zvykla jsem si na to, že nic není takové, jaké se to zdá být.
V kadeřnictví je to jako u psychologa. Kdybych si troufla, mohla bych klientům poradit, ale to neudělám. Nechám si pro sebe všechno, co se tu semele. Třeba jak si stěžuje paní Nejmenovaná na svou vdanou dceru, že neumí šetřit. „Všechno musejí mít hned, chtějí krásně bydlet, jezdit k moři, velké auto, ale zadlužení jsou až hanba. Kdybych jim občas nepodstrčila tašku potravin, chcípnou hlady,“ stěžovala si naposled. „Dělám to jen kvůli vnučce,“ dodala paní Nejmenovaná, zatímco jsem jí vytvářela světlý melír. Napadlo mě, že kdyby je nedotovala, třeba by mladí vynechali jednou moře a jindy víkendový pobyt. Takhle jim v utrácení nic nebrání.
Některé matky v naší vsi jsou divné. Nadávají na svá děcka a zároveň je kazí. Nebo je tak vychovaly. Nenaučily je šetřit. Nechtít všechno hned.
Naše vesnice je strategicky umístěná mezi malým městečkem a okresním městem, a tak si tu přistěhovalci zakládají svůj South Park na kopci pod lesem. Všichni chtějí luxusně bydlet, jezdit luxusními auty. Brzy po nastěhování jsou u mě. Mám asi dobrou pověst. Však se taky snažím, sleduji trendy v přípravcích i účesech. Dokonce už ke mně začali jezdit i lidé z okolí, brzy budu muset přidat křeslo a najmout sílu. Takhle už musím odmítat, nebo nabízet dlouhé intervaly.
O zbohatlících z kopce, jak jim říkají lidé ze vsi, toho vím dost. Všichni do jednoho jsou zadlužení. Ono to ale ani jinak nejde, když chce rodina bydlet. Málokdo má miliony, většina lidí si bere hypotéku.
Prosím, ať si ji vezmou, ale ať si pak nezahýbají, protože tím ohrožují rodinu. Když si jen pomyslím, co by dělala mladá paní Ta a Ta, kdyby na ni prasklo, že má milence, a muž by se s ní rozvedl! Kdo by zůstal v zadluženém domě a splácel hypotéku? Ona těžko, je na mateřské. Jak to jen zvládá? Manžela, dítě, domácnost a milence? Jezdí za ní dopoledne. Neřekla by mi to, kdyby ji nehledal. Někdo mu asi řekl, že je v kadeřnictví. Hned mi bylo jasné, co je mezi nimi. Neudržel se a namířil si to rovnou k ní, odstrčila ho a ukázala na mne, ale viděla jsem to v zrcadle. Pak si tam sedl a čekal, až ji ostříhám. Odešli spolu. Příště se mi přiznala.
Nejvíc mě ovšem překvapilo přiznání jednoho staršího muže, jak nenávidí svoji ženu. Mluvil o ní tak ošklivě, pomlouval ji, jak vypadá, jaká je. „Proč od ní neodejdete?“ zeptala jsem se. Doslova se zhrozil: „Odejít? Prosím vás, po těch letech? Víte, kolik stál barák, bazén, pergola? To bych jí měl nechat? Nezbláznila jste se?“
Měla jsem chuť střihnout ho do ucha a dělat, že jde o omyl. Raději bude sedět na majetku a nenávidět manželku, která možná ani netuší. Ta ke mně nechodí, nosí pořád stejný účes, asi jí někdo jen zkracuje vlasy. Není to žádná krasavice, normální žena, jako většina v jejím věku. Pokud si představujete, že je její manžel krasavec, jste vedle. Tlustý, mastí se mu vlasy a obličej má plný pórů.
Pro moji máti jsem ovšem největším vyvrhelem já, která si problém vyřešila čestně rozvodem. Nechce se mi věřit, že bych byla cennějším člověkem, kdybych žila s mužem, který bere drogy, mlátí mě, nedává mi peníze, ale pro lidi bychom byli rodina.
Nebo kdybych se rozhodla s ním zůstat a zahýbala mu.
Nebo opačně.
Tím, že jsem si s Martinem prožila své, jsem získala nadhled. Dospěla jsem. Vím, co nechci. To, co chci, skoro mám. Mám dítě, práci, střechu nad hlavou, i když je to dům rodičů.
Na to, co všechno o lidech vím, ale nejsem pyšná. Ani nejsem ráda, že toho tolik vím. Lépe by se mi žilo, kdyby si přede mnou dávali pozor na pusu. Takhle se někdy cítím jako spoluvinice na jejich záletech. S tím ale nic neudělám. Jsem realistka. Když to nicméně vezmu kol a kolem, jsem ráda na světě a ty své klienty mám ráda. Jsem poučená, nechci dělat to, co oni. A tak jim vlastně děkuji za důvěru i za školu. Svěří se mi a ještě mi zaplatí. Co bych chtěla víc?
