Článek
Dostala jsem vázičku, k níž nejlépe pasuje luční kvítí. Pod okny máme louku, zítra si natrhám, těšila jsem se.
No, nenatrhám, došlo mi, když mě ráno probudila sekačka. Než jsem se probrala, bylo čerstvě posekáno. Nic nezůstalo ani pro včely, natož pro mě. Sekačky jsou nenasytné a vzorné. Makají podle rozpisu bez ohledu na počasí. I když dlouho neprší, projedou se. Klidně i po vyschlém trávníku - tedy spíš slamníku.
Když konečně zapršelo a plácek pod okny se na čas trochu zazelenal, s trpělivostí jsem pravidelně sledovala, co nabídne, než nastane den D a já si splním přání – mít doma kytici z louky.
U nás jsou to nejvíc sedmikrásky a pryskyřníky. Ty se do mé vázičky moc nehodí, naštěstí se tu a tam mezi nimi objeví chrpy, kohoutci a kopretiny. Ty mám ráda. Vždy si vzpomenu, že z nich měla svatební kytici zpěvačka Hana Ulrychová. Vdávaly jsme se ve stejném roce, já s karafiáty. V prosinci roku 1973 se nic jiného sehnat nedalo.
Luční kvítí se dnes váže i ve svatebních kyticích. Mohu potvrdit, nedávno jsem byla na svatbě, kde tyhle květiny dominovaly jak v kytici nevěsty, tak ve vázičkách na stolech.
Tak jsem se těšila, až vyrostou i před mým domem. Ostražitě jsem si ohlídala čas mezi tím, kdy se louka zabarvila, než jí projede sekačka, a ve správný den jsem vyběhla z domu, že si něco natrhám.
Zrovna bylo ideální počasí. Nade mnou velebná modř letní oblohy bez jediné šmouhy. Majestátnost okamžiku ještě násobila absence psů. Sice jen nakrátko, každým okamžikem se mohli objevit, pobíhají tu celé dny a že jich tu je! Někdy si připadám jako jediná, kdo na našem sídlišti psa nemá.
Páníčci asi odpočívají po obědě, napadlo mě v opojení nad tou svobodou uprostřed zeleného lánu, vyšívaného několika málo druhy květin. Nadšeně jsem dřepla k prvnímu stonku.
Brr! Jako bych dostala do nosu!
A hele, já do něj vlastně dostala. Mezi kopretinami si hověl psí exkrement. Posunula jsem se kousek dál. Tady rovnou dvě hromádky! Opět jsem ukročila, situace se opakovala.
Nejsem sama, kdo miluje shluky lučního kvítí. Psi taky – estéti.
Bezradně jsem stála uprostřed louky a váhala. Mám, nebo nemám toužit po kytičce vlastnoručně natrhané?
Domů jsem šla s prázdnýma rukama. Přešla mě chuť hrabat se v psích lejnech. Smutně jsem se naposledy rozhlédla; taková krása napohled, přitom na okrajích travnatého prostoru nechybí koše na psí exkrementy. Dokonce jsou k dispozici i papírové sáčky.
Psi za to nemůžou a vůbec, nemám na tu louku co chodit. Jak dlouho tu žiju, že si neuvědomuji, že ten trávník tu není pro obyvatele, ale pro jejich zvířecí miláčky.
