Článek
Nádherný pes, vzhledem výstavní. Kdo by mě s ní potkal na ulici, což nějaký čas nebylo reálné, zastavil by se a zálibně by si ho prohlížel.
Já ji dosud na procházku nemohla vzít, protože se nedala chytit. I když na ni Iveta dala postroj (je lehounký a nijak ji neomezuje), abych já jen připnula vodítko, neměla jsem šanci. Pejsek je mrštný a stále ve střehu. Chvíli trvalo, než jsem pochopila, že nesmím dělat rychlé pohyby. Lekne se a zdrhá.
Mína je zvyklá. Řeknu třeba: „Holky, jdeme ven.“ Mína vyběhne, Tina se zavrtá v pelíšku. Už jsem pochopila, že se bojí i toho mého zvolání a také rychlého vykročení směrem k ní. Byla jsem bez šance ji vzít a vynést ven.
Musím na ni jinak, řekla jsem si. Musím na ni s láskou, a to navzdory tomu, že loužičky zásadně nedělá venku, ale v kuchyni na dlažbu. Nesmím dát nic najevo, ona pozná i z výrazu, že je něco špatně, ale neví co, proto raději mizí…
No a pak jsem překročila Rubikon. Už vím, jak na ni. Musím se k pelíšku přibližovat velmi pomalu, přitom k ní něžně promlouvat. Napřed pohladit a pak lehce se prstem zaháknout za postroj, jinak by mi vyklouzla. Potom už není problém ji vzít do náruče a vynést ven. Na povely, na jaké je Mína zvyklá, Tina reaguje strachem. Když jsem ji poprvé vzala na ruce, celá se třásla.
Tina už se mě nebojí a jde se mnou ven
Počkala jsem, až se třást přestala, teď ji už jen ubezpečuju, že se mě nemusí bát. Přitom si říkám – Bože, holka, co jsi kde prožila? Je jí osm let. Osmkrát někde porodila (má vytahané cecíky) a pak ji dali do útulku, odkud si ji Iveta naštěstí krátce poté vzala. Máme podezření, že žila v množírně.
S Mínou nejsou žádné problémy
Iveta mi před odjezdem řekla po pravdě, že už si zvykla, že Tinu nepřevychová. „A když už jsem se jí ujala, nesmím se na ni zlobit.“
Kdykoli uvidím loužičku, vzpomenu si na ta slova a zůstávám klidná. Mlčky vysuším a potom vytřu. Nakonec, nemám tu jinou povinnost, než se o obě fenky postarat a poskytnout jim prostředí, na jaké jsou zvyklé. A mně je tu fajn. Čistý vzduch, ticho, klid. Každá chvíle mimo Prahu je balzám.
Mám dost času pro sebe. Přemýšlím o tom, jaké měla tahle fenka štěstí, že si ji vzala zrovna Iveta, která je schopná bezpodmínečné lásky. Co ji znám (od roku 1993), má psa. Vždy strakatou jezevčici. A ty se u ní měly a mají tak, že někdy prohodím: „V příštím životě chci být pes u Ivety.“
Díky Ivetě si uvědomuju, že rozhodnout se pro domácí zvíře je obrovská zodpovědnost. Ona totiž láska k čtyřnohému mazlíkovi musí být stejně bezpodmínečná jako láska k člověku. Mám-li jakkoli postižené dítě, taky ho nedám pryč.
A tak si tu přemýšlím o tom, jak tenká hranice je mezi tím, co je láska a co láska není.
Láska není to, co si namlouvám. Láska je to, co dělám.
