Článek
Většinově uznáváme, že je Putinova válka stejný mezinárodní zločin a genocida, jako byly války předešlé, ale klidně poskytneme prostor všem, kdo tvrdí opak. Mají možnost šířit tyto názory dál, ani jim je nikdo moc nevyvrací.
Jedinečným způsobem se o to pokusil režisér Robin Kvapil v dokumentu Velký vlastenecký výlet. Poskytl jim možnost vidět, aniž to jakkoli komentoval, co způsobil ten, jehož v konkurzu adorovali. Tak to mělo zůstat.
Tři protagonisté dokumentu se netajili, že odmítají EU a NATO a hlavně adorují Putina. Předpokládejme, že šlo o adoraci se vším všudy. (Nevím, zda to budou tvrdit i po návštěvě části Ukrajiny, zničené ruskou agresí).
V kině jsem měla dojem, že je realita zasáhla víc, než dali ve filmu najevo. Přinejmenším Nikola se zdál být zcela otřesený. Naopak v rozhovoru pro Deník N s Petrou Procházkovou mi přišlo, že nejvíc empatie projevuje dodatečně Petra. Ona a Ivo působili ve filmu, jako by empatii zcela postrádali.
Poté, co se dokument začal promítat, dostávají všichni tři na mě až moc prostoru (v podcastech, rozhovorech). Chápu, je to téma, ale moudřejší by bylo počkat, až film uvidí co nejvíc lidí. Nikdo tam nemoralizuje, nepoučuje, běží kamera a zaznamenává dění. I reakce těch tří, kteří, jsem o tom přesvědčena, neměli ponětí, co uvidí a uslyší. A pokud i nadále stojí za svým původním názorem, ačkoli mluvili s lidmi, kteří přišli kvůli válce o rodiny, majetek, i když viděli hromadné hroby a mrtvá města i vesnice, doufám, že o samotě přehodnocují.
Dala bych jim na to čas a na film bych poslala všechny lidi, od středoškoláků po seniory. Jedni, aby viděli, kam vede nevšímavost demokratického světa k rozpínavosti jednoho autoritáře, druzí, aby si připomněli, že tohle už tu bylo. Demokratický svět úplně stejně nečinně přihlížel rozpínavosti Hitlera a do poslední chvíle nevěřil, co mu svou pštrosí politikou dovolí.
Po skončení druhé světové války se stem miliony mrtvých, civilních i těch, co padli za osvobození, si naši rodiče a prarodiče museli říct – už nikdy.
A dnes? Sledujeme v živém přenosu průběh agrese vůči zemi, která si dovolila ve volbách odmítnout oligarchický, korupční, autoritářský režim, jenž jí Putin vnucoval, a oběti předešlých válek jako by byly zbytečné. A co teprve majetkové škody? I na to se zapomnělo?
Druhá světová válka (1939–1945) poničila prakticky celou Evropu masivním ničení měst letectvem (Londýn, Varšava, Berlín, Hamburk, Drážďany, Stalingrad, Rotterdam atd.). Totálně destruovala Polsko, SSSR, Německo, velkou část Balkánu.
Odhadované škody na majetku celosvětově: asi 260–300 mld. USD v tehdejších hodnotách (to odpovídá 4–5 bilionům dnešních USD). Z toho Evropa nesla většinu – cca 200 mld. USD v tehdejších penězích. Německo: zničeno 20 % bytového fondu a velká část průmyslu. Sovětský svaz: Totální destrukce stovek měst a průmyslových oblastí. Obnova Evropy trvala roky, byla nutná Marshallova pomoc (cca 13 mld. USD, dnešní biliony).
Odhady škod a lidských obětí na Ukrajině už jdou taky do milionů. Válka tam pokračuje, my se na ni jezdíme dívat a poskytujeme těm, kdo ji schvalují, prostor pro to, aby to dál hlásali. Myslím, že mělo zůstat jen u toho filmu. Nemám pocit, že je třeba obhajovat kohokoli, kdo nechce vědět, vlastně ani vidět.
Mimochodem, proč vlastně říkáme „dezoláti“ lidem s odmítajícím názorem na demokracii, svobodu, popírajícím skutečný důvod ruské agrese na Ukrajinu? Přece pracují, platí daně, přispívají k „blahobytu“ země. To ano, ale jejich názory, pokud by ovládly většinu, už ničící jsou.
Kdo je tedy dezolát? Většinou trvale nespokojený jedinec na okraji společnosti, který si životní frustraci kompenzuje odmítáním společenských autorit a příklonem ke konspiračním teoriím a politickému extrémismu.
https://cestina20.cz/slovnik/dezolat/
