Článek
Tak znovu, může být někdo, kdo se živí podobnými pracemi, v životě spokojený? Pro odpověď jsme si zašla do kina na snímek Dokonalé dny Vima Wenderse.
Je o šťastném uklízeči toalet v Tokiu. V bytě neměl postel ani křeslo, spal na matraci na zemi a jedl v kleče. Místo kuchyně a koupelny měl jen bojler s teplou vodou, polici, malou lednici a malý sporák, kde si ohříval vodu na nudlovou polévku.
Měl ještě kolo a auto vybavené uklízecími potřebami. Cestou do práce i domů v autě poslouchal z kazet hity 60. a 70. let. Po večerech četl knihy kupované ve slevě. Auto používal jen na cestu do práce a domů, po Tokiu se jinak pohyboval na kole. Koupal se ve veřejné lázni, prádlo pral ve veřejné prádelně. Jedl na stejných místech, kde ho měli rádi. Fotil přírodu analogovým fotoaparátem, nevěděl, co je Spotify, a dokud mu do jeho rutinního života nikdo nevkročil, byl šťastný.
Kdyby byl film jen o tomhle, asi by neměl takový úspěch, jaký zatím má. Vy se na to, co se v něm ještě dělo, podívejte na filmových internetových webech, já se konečně přiznám, že jeho zhlédnutí mě přinutilo k přemýšlení o obyčejném lidském životě. O tom nejobyčejnějším. Pochybuju, že si někdo v mládí přeje pracovat dejme tomu v nemocniční prádelně, v továrně na zpracování kuřat, pečovat o nemohoucí, zametat ulici, nebo třídit odpadky. Jsou to práce nejen náročné, ale i špatně placené, a přece se bez jejich výsledků neobejde žádná společnost.
A jsou další. Kamarádka si chtěla přivydělat k důchodu a zkusila to ve výrobně sladkého pečiva pro jeden hypermarket. První den - začínala v půl šesté ráno - plnila croissanty. Každý nakrojila a položila na nerezový stůl, aby je pak mohla plnit pudinkem nebo čokoládou a šlehačkou.
„Bylo jich sto. Každý kousek jsem musela dvakrát zvážit, před a po. Všechny musejí mít stejnou váhu. Plnila jsem je z obrovského a těžkého cukrářského sáčku. Abych dosáhla i na poslední řadu, musela jsem se naklánět nad stolem. Ruce mě bolely tak, že jsem poté chtěla jít domů odpočívat, ale ještě jsem musela croissanty polévat polevami a odnášet na obrovských tácech z výrobny do prodejny. Třásly se mi ruce, jak to bylo těžké, a také z obav, abych tác neupustila na zem. Po zbytek směny jsem krájela mražené jahody. Měla jsem dojem, že je jsou jich tisíce.
Všechno, co jsem k práci potřebovala, bylo ve velkém balení, i desetikilovém, a to jsem sama tahala. Když bylo hotovo, musela jsem se přidat k uklízení výrobny.
Ani jednou jsem domů nešla ve čtyři, jak zněla dohoda. Vlastně jsem nedobrovolně dělala dvanáctky. Po týdnu jsem zavolala šéfovi, že už nepřijdu. Ani se nedivil,“ vyprávěla mi Ilona a já bych mohla žasnout, nebýt toho, že vím, jak jsou některé práce fyzicky náročné.
Sama jsem kdysi pracovala v závodní jídelně, která provozovala tři jídelny pro tři tisíce strávníků. Nikdy v životě jsem na ten půlrok nezapomněla. Nejhorší byl den, kdy jsem myla velké hrnce, ale nenáviděla jsem i vylupování oček z brambor, chrlících se z přístroje, zbavujících je slupek. Jiný den jsem rozvážela do tří pater výtahem obrovskou pojízdnou vanu s čistým nádobím, anebo odebírala z myčky horké talíře a příbory. Vyberte si, co je lepší. Jindy jsme od čtyř rána čistily kořenovou zeleninu. Vysílám obdiv k lidem, kteří tuto práci dodnes vykonávají. Určitě mají k dispozici modernější technologie, zajisté pracují s již pranou zeleninou, ale…
Jak to vypadá v továrně na zpracování kuřat nebo v nemocniční prádelně, jsem viděla v dokumentu Apoleny Rychlíkové a Saši Uhlové Hranice práce.
Někdo si možná takové prostředí a takovou práci ani nedokáže představit. Chápu. Nikdy nedostal příležitost. Někdo si ale ani nedokáže představit, že i lidé, kteří tuto práci dělají, mohou být šťastní. Vzpomínám, jak jsme si při čištění zeleniny zpívaly, a při mytí hrnců vyprávěly vtipy. A bavily se o tom, jak randíme, milujeme, jsme milované, nebo opouštěné, těšily se na to, až budeme mít svůj vlastní domov, děti… Některým ženám se sen o rodině splnil a žily takto spokojeně až do důchodu, zatímco já se hnala za jiným štěstím, několika stěhováním a studiem, abych mohla dělat práci a žít život zase po mém. Rozhodně do něj nepatřila fyzicky náročná a špatně placená práce. Protože jsem tohle prostředí nicméně poznala, nikdy neváhám s koupí vstupenky na film o něčem podobném. Zítra jdu na druhý film zmíněných autorek, který nazvaly Hranice Evropy.
Netuším, zda se budu usmívat jako předevčírem, kdy jsem šla po více než dvou hodinách z kina a s úsměvem se dívala do korun stromů, jako se usmívala hlavní postava (uklízeč veřejných toalet) filmu Dokonalé dny, jejíž představitel Kódži Jakušo už za roli sklízí hlavní ceny. Například na festivalu v Cannes.
