Článek
Dřív jsem si myslel, že žárlivost souvisí se sebevědomím, ale to nemohu potvrdit. Jsem sebevědomý člověk, a přesto jsem žárlil. A ještě jak! Kdybych z toho nebyl venku, nedokázal bych to ani teď popsat.
Kdybych jim tak mohl říct, že jsem je sice trápil, ale taky jsem trpěl. Žárlivost je negativní emoce, která váš sžírá uvnitř a nutí vás chovat se jak kretén. Nejhorší je, že si to vůbec neuvědomujete. Může vás na to upozorňovat, kdo chce, jste tak zblbnutí podezíráním, že nepřijímáte soudné rady. Ničíte dva životy. Svůj a její.
Nevím, jak to mají jiní žárlivci, já jsem si našel partnerku, která byla, jak se říká, nad mé poměry. Byla to moje nadřízená, a to jsem pracoval na vysoké pozici. Ona na ještě vyšší. Byla krásná, chytrá, sebevědomá, schopná, úspěšná a vybrala si mne. Nemohl jsem tomu ani uvěřit. Jen jsem s ní zkoušel flirtovat.
Než jsem se v nové firmě zapracoval, udržovali jsme si odstup, ale naše pracovní povinnosti se prolínaly, a tak jsme byli hodně v kontaktu.
Budu jí říkat Evženie. Má podobně zajímavé a nepříliš často se vyskytující jméno.
Velmi brzy jsem se zapracoval. Na poradách mě často chválila. Stouplo mi to do hlavy. Pak jsem zjistil, že je rok rozvedená a zatím sama. Já jsem byl taky rozvedený a rozhodně jsem neměl v plánu se brzy ženit. Máme s ex-ženou dvě děti, které miluju. I když jsem neobstál jako manžel, snažím se být dobrým otcem. Nechtěl jsem kluky seznamovat s novými přítelkyněmi, dokud nebudu mít jistotu, že s tou jednou jedinou chci žít. A tak jsem byl ve vztazích opatrný, abych se moc nevázal, což vždy dopadlo tak, že mě každá nechala. Když se to stalo potřetí, začalo mi ubývat sebevědomí, které jsem si napravil poté, kdy Evženie přijala mé pozvání na večeři. Sice jsme ji oba nazvali pracovní, ale oba jsme už nějaký čas tušili, že půjde o víc.
Tak jsme se stali partnery i v osobním životě a jeden z nás musel odejít z firmy. Byl jsem to pochopitelně já, ona společnost řídila. Novou práci jsem dlouho nehledal, brzy jsem nastoupil ke konkurenci na stejnou pozici. Mohli jsme s Evženií náš vztah zveřejnit.
Docela jsem se na to těšil, rád bych se chlubil takovou ženou po boku. Jak ta se uměla nosit, oblékat, chovat. Časem mi to ale začalo vadit, protože všude poutala pozornost. Hlavně mužů. Uměla se i bavit, takže byla většinou středem pozornosti každé společnosti, kde jsme se ocitli. Co mi zpočátku imponovalo, začalo mi náhle vadit. Byl jsem mrzutý, protivný, odcházel jsem (a nutil ji k tomu taky) předčasně z večírků, setkání, výletů. Nějaký čas se mi přizpůsobovala, ale brzy se už jen zlobila, až jednou mě nechala odejít. Ona zůstala.
Tehdy jsem poprvé pocítil, co dokáže žárlivost s člověkem udělat. Začal jsem si představovat, co všechno se tam beze mne děje. Jak ji balí ostatní muži a jak se to někomu povedlo, jak odchází s ním…
Doma – už jsme spolu bydleli ve větším pronajatém bytě, své malé byty jsme pronajímali – jsem otevřel bar a hodil do sebe dva koňaky. A pak ještě jeden. Doufal jsem, že mě alkohol zbaví těch představ, ale jen jsem se opil. Když se Evženie objevila doma asi hodinu a půl po mně, už jsem měl mozek zblbnutý nejen těmi představami, ale i alkoholem. Místo abych se radoval, že přišla domů tak akorát včas, aby si nezadala, ale aby mi taky nedala příležitost ji příště nutit k něčemu podobnému, zle jsem na ni houkl: „Coura už se vrátila? Odmítl tě?“
Slovo coura jsem dřív nepoužil. Vlastně jsem se dosud nikdy nechoval tak odporně, ale žárlivost je démon a ten s vámi dokáže, pustíte-li si ho k sobě, pořádně mávat.
Sice jsem viděl její překvapený a odmítající výraz, ale nedocházelo mi, že se jí můžu taky zprotivit. Tenkrát mi řekla, že to ode mne nebylo hezké, takhle nečekaně a takřka bez rozloučení opustit společnost, která se dobře baví. Nenechala si vysvětlit, že jsem měl důvod, protože jsem si všiml, že jeden muž se s ní baví víc než ostatní, a hlavně víc než já. Do té doby jsme ani jeden netrvali na tom, že se ve společnosti musíme věnovat jeden druhému.
No byl jsem to já, kdo měnil pravidla hry a Evženie se jim nějaký čas snažila přizpůsobit. Záleželo jí na mně, ale to vím dnes. Tenkrát jsem si to už nemyslel. Stal jsem se neskutečným tyranem. Nejen, že jsem s ní už nikam nešel, ale taky jsem jí zakazoval, aby chodila do společnosti sama.
Párkrát zkusila jít, ale doma ji se mnou čekalo peklo. Démon, co mi obsadil tělo, měl neskutečný talent provádět a vyslovovat hnusné věci. A tak jsem jednou přišel z práce a čekal mě poloprázdný byt. Její věci byly pryč, klíče od bytu mi nechala v předsíni v květináči s obrovskou jukou, kterou jsme si spolu koupili.
Byl jsem přesvědčený, že odešla za tím chlapem, s níž se nejvíc bavila na posledním večírku, kde jsme byli spolu.
Hovory mi nebrala, tak jsem ji atakoval textovkami plnými výčitek a podezření. Změnila si číslo. Málem jsem přišel o práci, jak jsem byl nesoustředěný a jak jsem se změnil. Ze společenského muže se stal vynervovaný vztekloun.
Snad abych jí „ukázal“, doufal jsem, že se to dozví, začal jsem si s kolegyní. Protože jsem pracoval u konkurence, bylo jasné, že se o mně a o Natálii Evženie brzy dozví. A že jí dojde, o koho přišla, a vrátí se.
Ach jo. Chuděra Natálie, jen jsem ji využil. Naštěstí se do mne nezamilovala, a tak jsme se spolu několikrát ukázali ve společnosti, několikrát vyspali. Nezajiskřilo to. Nechala mě s výmluvou na to, že jsme kolegové a nehodí se to.
Ačkoli jsem k ní nic necítil, urazil jsem se a začal ji - hádejte co? No jasně, podezírat, že má někoho jiného. A tak se ze mne stal stalker, který uháněl ženu, o niž nestál. Jen si chtěl něco dokázat.
Musel jsem se ale v práci krotit, o to víc se ve mně všechno tzv. vařilo. Byl jsem nabitý negativními emocemi, jen jim dát průchod. Natálie mi poslala e-mail, v němž mi vyhrožovala, že pokud nepřestanu, řekne to řediteli a já poletím.
O místo jsem přijít nechtěl, a tak jsem se musel hodně ovládat, abych zvládal všechny ty dny, kdy jsem ji podezíral ze vztahu – ke komu? Ani jsem nevěděl. Nakonec – dodnes nevím, zda si o to řekla, nebo prozradila, co prožívá se mnou – ji firma poslala do Polska, kde zakládala pobočku, takže Natálie povýšila. Zato moje sebevědomí dostalo pořádnou facku.
Jednou jsem seděl doma naštvaný na celý svět a říkal si, co blbnu. Nechtěl jsem žít sám, ale už jsem se bál něco si začít, abych nedopadl jako v předešlých vztazích. Nakonec jsem si řekl, že to nebudu řešit a chtěl jsem se vrhnout na práci. Otevřel jsem maily. Spolužačka ze střední školy mě zvala na setkání. První, které jsme od maturity, tedy po pětadvaceti letech, měli. S kruhem z vysoké se scházíme, ale střední jako by neexistovala. Nikdo neměl chuť setkání organizovat, až nyní. Jana – těžko jsem si ji vybavoval. Ale těšil jsem se. I na to, že se podívám do rodného kraje.
Jak už jistě všichni tušíte, odjížděl jsem domů po opravdu milém posezení, které trvalo do rána, zamilovaný. Tak ne doslova, to přišlo až později, ale – měl jsem Jí plnou hlavu a věřil jsem, že jsme na tom s city stejně. Byla to ta Jana, která mi poslala pozvánku. Když jsem ji po čtvrt století uviděl, napadlo mě, že je teď hezčí a zajímavější, než byla tenkrát. K ránu mi přiznala, že si totéž myslela o mně.
Začali jsme se vídat. Střídali jsme se v návštěvách a nikdy se nám nechtělo od sebe, až jsem se jí jednou zeptal, zda by si mě vzala. A ona že jo.
Svatba byla malá, jen se svědky. Než jsme se stihli dohodnout, že budeme bydlet spolu ve městě, kde žiju a pracuju, jak jsme se o tom průběžně bavili, začal jsem – jak jinak - opět žárlit. Tím, jak jsme se v pracovní dny neviděli, měl jsem vidiny, jak taková hezká žena tráví volné večery. Začal jsem ji sledovat, neustále se mi musela hlásit. Dělal jsem to zprvu nenápadně. „Kde jsi včera byla, volal jsem ti, nebrala jsi to…“
Byla u kadeřnice, pak u kosmetičky.
Volal jsem schválně v jinou denní dobu. Vždy se po takových neuskutečněných hovorech ozvala, ale já už měl v hlavně své „jistoty“ a nevěřil jsem jí. Čím víc mi dokazovala, že byla tam, kde byla, tím víc jsem jí nevěřil. Psal jsem jí dlouhatánské maily, v nichž jsem jí zdůvodňoval svá podezření. Ona mi to vyvracela, čímž se do toho jen zaplétala, takže jsem jí věřil ještě méně. Když jsme se o víkendu viděli, schválně jsem se choval chladně. Byla nešťastná, ale já to neviděl. Už jsem měl zase svého démona.
Pak jsme jeli na dlouho plánovanou dovolenou do Chorvatska k moři. To byla katastrofa.
Neustále jsem ji hlídal, nesměla se na žádného muže ani podívat. Ve všem, co řekla, jsem viděl další podezření. Jednou jsme se opalovali a ona si najednou sundala horní díl plavek. Démon ve mně začal dělat věci, kterým dnes, když o nich píšu, nemůžu uvěřit. Ale bylo to tak. Vyskočil jsem, vzal ji za ruku a táhl ji k bungalovu, kde jsme bydleli. Přinutil jsem ji sbalit si kufr, něco si obléct a táhl jsem ji do auta, nastartoval jsem a jel. Jel jsem domů bez zastávky. Ona seděla vedle mě, bílá od strachu, asi i hlady a žízní, možná se jí chtělo na toaletu, ale nenašla odvahu. Netušila, co se stalo, já mlčel a jel jak ďábel. Odvezl jsem ji domů, a ještě jsem se ten den vracel do svého města, aniž jsem jí něco vysvětlil.
Ona se ale nedala. Druhý den jsem od ní četl e-mail. Nic nevyčítala, jen napsala, že nechápe, co se stalo, a že očekává mé vysvětlení a že si vzala dovolenou a jede ke mně.
Byla to moje manželka, nemohl jsem jí napsat nebo říct, že nemá jezdit.
Takže přijela.
„Dokud mi nevysvětlíš, co se stalo, proč jsme museli tak nakvap opustit báječnou dovolenou, nehnu se odsud,“ řekla po příchodu do mého bytu. Já jsem v sobě nenašel ani tolik galantnosti, abych ji počkal na nádraží.
„Se ženou, která svádí všechny chlapy v okolí, to pro mě zas tak báječná dovolená nebyla,“ řekl jsem odměřeně.
„Ale já jsem přece nikoho nesváděla, chtěla jsem se opálit celá.“
„Pro koho? Mně se líbíš, i když nejsi opálená celá,“ vyjel jsem.
„No, takhle jsem o tom nepřemýšlela. Jak pro koho, snad pro sebe, ne?“ bránila se.
„Tak to ti zrovna uvěřím. Nezapomeň, kolikrát jsi mi nebrala hovor. Byla jsi zaneprázdněná někým jiným, že?“
„Ale přece jsem ti to vysvětlovala. Opravdu jsem byla u kadeřnice a pak u kosmetičky…“
„A to kvůli komu?“ mlel jsem pořád jedno a totéž.
„Jak to myslíš?“ zeptala se náhle.
„Tak jak to říkám,“ odsekl jsem. Když tam nejsem, kdo ví, s kým se válíš.“
Fuj, to bylo ode mne hnusné, ale chtěl jsem hnusný. Zato jí to vadilo. Ohradila se.
„A dost. Už toho mám fakt dost. Co si to ke mně dovoluješ? Myslíš, že jsem se za tebe vdala, abych tě mohla podvádět? To jsem se přece vdávat nemusela. Myslela jsem, že se máme rádi, že spolu chceme žít.“
„To já taky, ale netušil jsem…“
Nenechala mě domluvit. „Nemáš co tušit, protože se nic neděje. Jsem ti věrná, nemám zapotřebí kazit si vztah. Ale ty to asi vidíš jinak, že? Podle sebe soudím tebe. Aha, takže ty si tady užíváš s jinou, a abys měl čisté svědomí, děláš nevěrnici ze mne, že?“
Chtěl jsem něco říct, ale zarazila mě. Takovou jsem ji neznal, do té doby byla spíš mírná.
„Nech mě domluvit,“ řekla zvýšeným hlasem. „Totéž si můžu myslet já o tobě. Představ si, že tě začnu podezírat a dělat ti ze života peklo, jako ho děláš ty mně. Bezdůvodně. Jak by se ti to líbilo? Co na to řekneš, když ti povím, že tu určitě někoho máš a scházíte se, když já tu nejsem?“
„To bych si vyprosil,“ řekla jsem a ona mi zase skočila do řeči: „No vidíš, ale ty mě podezírat můžeš. Chováš se jak debil. Nechce se mi věřit, že jsem naletěla žárlivci. Tak víš co? Teď se tě zeptám poprvé a naposled: Chceš, abychom byli spolu?“
„No… jasně že chci… ale…“
„Žádné ale neexistuje. Buď ano, nebo ne.“
„Ano,“ pípl jsem nesměle, zcela konsternovaný její vitalitou a odhodláním bránit svoji čest. I moji, jak jsem záhy pochopil.
„Takže se dohodneme, ano? Nebudeme se urážet podezřeními. Než se k tobě nastěhuju, slib mi, že s tím žárlením přestaneš. Dohodneme se, že pokud si jeden nebo druhý někoho najde, řekneme si to. Do té doby se nebudeme navzájem ponižovat ubohými podezřeními, nemáme to ani jeden zapotřebí.“
Už jsem nepromluvil. Nenacházel jsem slova. Cítil jsem, jak rudnu, jak strašně rudnu a stydím se. Najednou mi to všechno začalo docházet.
„Slibuju,“ řekl jsem po chvíli ticha.
Zůstala u mne. Dokázal jsem to. Ani jsem se nemusel krotit. Prostě to bylo pryč. Akorát mi bylo za sebe trapně víc a víc. Ale Jana je žena, která se nezdá. Když má zabojovat, nemá konkurenci. Dala mi důvěru a už jsem ji nechtěl zklamat.
Brzy se ke mně nastěhovala. Žijeme spolu, už ji poznali i mí synové a vzájemně si rozumějí.
Zapadla do mé rodiny, kde ji všichni mají rádi.
Asi po roce klidného soužití jsem jí řekl pravdu. O Evženii i Natálii.
„Nemilovaly tě jako já, když utekly,“ zasmála se.
Já taky. Úlevou, že k ní můžu být upřímný.
Jsme spolu rádi, jen někdy mě přepadne strach, aby se mi žárlivost zase nevrátila. Tedy, pokud je to nemoc. Já myslím, že není. Je to projev nespokojenosti se sebou.
