Článek
Měla jsem nový kufr se sovičkami, všichni se za mnou ohlíželi. Sebevědomě jsem si kráčela letištní halou vstříc dovolené. Letěly jsme s Maruškou na Maltu. Měly jsme rezervovaný pokoj ve čtyřhvězdičkovém hotelu ve Valletě. Mně bylo sedmadvacet, Marušce o rok méně.
Viděla jsem ji z dálky. Aby ne, je tak atraktivní, že ji nelze přehlédnout. V zelených lehounkých šatech na ramínka seděla za stolem, nohu se zeleně nalakovanými nehty přes nohu, popíjela kávu, kterou mi objednala, jen co mě zahlédla.
„Vypadáš suprově,“ přivítala mě.
„Nápodobně,“ řekla jsem.
Vřele jsme se objaly.
„Já se ták těším,“ řekla Maruška ještě v objetí, takže mě na zátylku zašimraly její dlouhé medové vlasy. „Akorát, koukni, už teď mám pihy, jak budu vypadat po návratu?“ vyvlékla se z objetí a nastavila mi obličej vskutku pihovatý, ale krásně. „Jsi zrzka a zrzky jsou pihovaté,“ zasmála jsem se.
„Jo, a muži na ně letí víc jak na blondýny,“ zamračila jsem se coby představitelka světlovlasých nevýrazných bledulí. Ne tak vysoká, ne tak tvarovaná jako Maruška. Měla jsem všeho méně – menší prsa, menší postavu, menší sebevědomí.
„To pěkně kecáš,“ nedala se a pochválila mi sovičkový kufr. Já jsem si všimla jejího velkého s obrovským motýlem.
„Co v něm proboha máš, to je loďák, jako bys jela na půlroční cestu kolem světa?“
„On se jen zdá velký, ale nic moc se tam nevejde,“ bránila se.
Vzala jsem si svou kávu. Ještě jsme měly čas na odbavení, s kávou jsme počítaly. Je to, tedy byla, naše třetí kamarádka.
„Dobré,“ usrkla jsem a pochválila první hlt.
„Aby ne, za ty peníze!“ zasmála se Maruška a přehodila si přes ramena průsvitný šál. Já jsem se kvůli klimatizaci v letadle oblékla do plátěných kalhot a lehkého svetříku. Obula jsem si tenisky, aby mě nezáblo od nohou.
Pak jsme jen tak pily kávu. Obě jsme se těšily na společnou dovolenou, plánovanou tři roky.
„Napotřetí nám to vyšlo,“ pronesla.
„Jdeme!“ zavelela jsem.
Vyrazily jsme k odbavení. Moc zkušené cestovatelky jsme nebyly, ale každá už pár letů k moři absolvovala, teď jsme se vydaly společně. Obě se znalostí angličtiny, postačující tak akorát ke konverzaci na dovolené.
Znaly jsme se pět let, od Maruščina nástupu do školy, kde jsme obě učily. Já češtinu a hudebku, Maruška matiku a fyziku. Základka v jednom krajském městě. Pár kolegů přišlo a odešlo, někteří tam kotvili věky a vypadalo to, že je budeme následovat. Já rodačka, Maruška zůstala ve městě po promoci.
Že je přitažlivá, to jsem věděla, ale jak moc, na to mě upozornil můj bratr. Děsně se do ní zamiloval, beznadějně ovšem. Tak dopadli i další.
„Na co čekáš?“ ptala jsem se.
„Na toho pravého přece,“ smála se optimisticky.
Vedle z ní byl i ředitel školy, ale netroufl si na ni, přesto jsme to všichni věděli.
Ať to nezní neskromně, sice jsem menšího vzrůstu a nemám velká prsa, ale vzhledem odpovídám trendu. Jsem jako spousta mladých žen. Všechny, co o sebe pečujeme, vypadáme podobně, rozdíl je jen v délce našich vlasů. Krátké nebo dlouhé. Já momentálně krátké.
Maruška se od nás lišila. Takových zrzek s hustými zvlněnými vlasy a šedozelenýma očima fakt moc není. Dlouhé nohy už měla jako bonus. Přesto byla pořád sama, zatímco já jsem měla za sebou několik milostných zakopnutí. Nic z toho, ani šrámy na srdci.
Někdy jsem to vzdala já, jindy dotyčný. Žádný vztah nestál za víc než za pár dní smutku, vždy připravena na další.
I proto jsme si tak dlouho vyhovovaly, obě single s vysokými nároky. Z toho jsme si samozřejmě dělaly legraci, jaké vysoké nároky mohou mít dvě úči? Někdy nám připadalo, že je naše profese stigmatizovaná.
Učitelky nebyly u mužů v kurzu. Naučila jsem se nepřiznávat to hned, ale bylo to jedno, na udržení vztahu nemělo vliv ani mé zatajování toho, čím se živím.
Myslím, že Maruška, kdyby jí na někom záleželo, mohla říct rovnou, že učí, a nevadilo by to. Jí by to prominuli.
Možná, že o své atraktivitě věděla, možná nevěřila, že bych po posledním rozchodu mohla najít fajn muže já dřív než ona, kdo ví. To, že se tak stalo, nás rozdělilo, jak se říká, na věky. A stalo se tak na naší dlouho očekávané dovolené.
Už při čekání na letadlo jsme si ho všimly. Na zemi u sedadla měl jen jedno zavazadlo, takže ta, která mohla odejít na toaletu nebo pro vodu, neexistovala. Považovaly jsme to za úkaz.
„Možná letí na služebku,“ špitla jsem.
„Chlapi k moři nikdy nelítají sami,“ dodala Maruška.
Zájem o kluka s ježkem na hlavě, v bleděmodrém tričku a světlých úzkých kalhotách, které obtahovaly jeho vypracované nohy obuté naboso v sandálech, byl oboustranný. Modré tričko zdůrazňovalo modř jeho očí, nešlo si nevšimnout, i když jsme se takovému přímému pohledu vyhýbaly. I tak to bylo zřetelné.
Jinak na něm nebylo nic zvláštního, a přece něco jo. Tvářil se jinak, než ti, co pro nás dřív jako že připadali v úvahu. Tenhle kluk nehrál nezájem, nudu, přezíravost. Naopak, nic mu neušlo, sledoval dění a jako by dával najevo, že je tady. Mrkl na nás na obě, usmál se a pak sroloval časopis, do nějž byl chvíli začtený, a pozoroval život v malé komunitě, kterou dal na pár minut dohromady stejný cíl letu.
Brzy nás vyzval hlas v amplionu k nástupu do letadla, ztratily jsme fešáka na chvíli z dohledu, ale skutečně jen na chvíli.
Usadily jsme se na svá místa. Maruška si vybrala sedadlo u okna. Vedle mě bylo jedno volné místo do uličky a kdo ho neobsadil? Náš nový kamarád.
„Dobrý den,“ pozdravil a usadil se.
Chvíli jsme všichni tři hledali příjemnou polohu k dvouhodinovému letu. Pak jsme se představili. Napřed on mně, jmenoval se Honza.
„Iva,“ řekla jsem a dloubla do Marušky, ať se představí.
„Marie,“ řekla.
Zdálo se mi, že studeně, bez zájmu? Přitom se předtím přiznala, že se jí líbí, ačkoli jsem byla první, kdo to na sebe prozradil.
Poté se Maruška od nás lehce, nenápadně odpojila. Koukala z okna a nepřidala se k rozhovoru, který nám s Honzou plynul jak voda v řece. Šlo to samo. Bavili jsme se jako všichni, kteří se seznámí v letadle.
„Na dovolenou?“ zeptal se.
„Jasně a vy?“
„Také.“
„Někdo vás tam čeká?“ vyhrkla jsem znenadání, že i Maruška mi věnovala pozornost.
„Ne, proč?“ zeptal se udiveně.
„No… Zrovna jsme si s Maruškou říkaly, že muži na dovolenou sami nejezdí,“ řekla jsem popravdě, což ho pobavilo.
„Fakt? Takže jsem exot?“
„Ale možná,“ zamyslel se a pak dodal: „Možná bych opravdu sám neletěl, kdybych ten poukaz nedostal k narozeninám od rodičů. K třicetinám,“ upřesnil.
V tu ránu nám s Maruškou bylo jasné, že je sám.
Dvě a čtvrt hodiny dokáže být někdy pěkně nudných a nekonečných. Tento čas vyhrazený nám třem, popravdě nám dvěma, Honzovi a mně, však utekl jak přelet vlaštovky kolem hlavy. „Frnk!“ a je pryč. Najednou jsme přistávali. Začala jsem spekulovat, jak to udělat, abychom se s ním mohly ve Valettě sejít.
Nebuď srab, řekla jsem si, když se k tomu Maruška neměla, zeptej se ho, kde bydlí.
„Kde budete bydlet?“ vyhrkla jsem celá rudá.
Maruška dělala, že ji to nezajímá.
„V Solaně, rodiče na mně nešetřili.“
„My taky,“ zaznělo unisono ode mne a Marie.
Mně se tedy ulevilo, ona nic nedala najevo. Já jako bych najednou přestala myslet i za ni, už jsem se řídila jen svými pocity a ty byly jasné – mít ho nablízku.
„Takže společné taxi?“ navrhl, jakmile jsme se osvobozeni od procedur po příletu ocitli před terminálem. Kývly jsme. Přistoupil k vozu a uvedl adresu hotelu. Sedl si dopředu, my s Maruškou dozadu.
Kolenem jsem do ní dloubla, chtěla jsem se podělit o radost, ale ona nic. Ani náznak nadšení či zájmu. Sfinga. Takovou jsem ji neznala, ale co já vím, na rande jsem s ní nikdy nešla. Začínala jsem tušit, že se k mužům chová jinak než ke mně.
Valleta není velké město, brzy jsme byli u hotelu.
„Ten je krásný,“ řekla jsem spontánně v obdivu nad nevelkou třípatrovou budovou s balkony u každého pokoje.
„Je tu i bazén,“ přidal se Honza.
Maruška zase nic.
„A vířivka,“ doplnila jsem informace z prospektu.
„Tak se brzy uvidíme,“ zasmál se Honza, zamával nám a šel se ubytovat.
Jako bych něco ztratila. Lehce jsem ten pocit znala z předešlých začínajících vztahů, ale nikdy nebyl tak intenzivní.
Za pár minut jsem se však už radovala ze zařízení pokoje. Moderní a pohodlný. Vstoupila jsem na balkon a projevila trochu zklamání, že bydlíme u cesty a ne s výhledem na druhou stranu k moři a bazénu. Ale co, stejně budeme pořád venku, pomyslela jsem si a šla se přidat k Marušce, která vybalovala kufr.
„Teda, ty toho tady máš,“ řekla jsem nad hromadou oblečení a několika druhy plavek.
„Normálka, přece si tu nebudu prát,“ řekla, až jsem cítila povinnost reagovat:
„To já snad taky ne, ale mám toho polovinu.“
„Když to bude třeba, něco ti půjčím,“ zasmála se.
Za chvíli byla halda jejího oblečení uložena v komodě a ve skříni. Udělala jsem rychle totéž, chtělo se mi ven, co když ho potkáme?
O Honzovi nepadlo slovo, jenže mě mátlo její chování. Takovou jsem ji neznala. Nedala nic najevo, nevěděla jsem, zda o něj také stojí, i když v tu chvíli by mi to už vadilo. Dělala jsem si na něj nárok sama, stal se ze mne sobec.
Z ní taky, ale to jsem ještě nevěděla. I ona měla své plány, s nimiž se mi nechtěla svěřovat. S odstupem času můžu konstatovat, že se z nás staly soupeřky. Akorát… Jedna z nás to měla lehčí.
Osprchovaly jsme se, oblékly, já do červených šatů bez rukávů, s rozšířenou sukní, jsem v pase jako vosa. Mám šatů tohoto typu několik. K nim nosím červené sandálky na podpatku, mám tendenci svou malou výšku 1,63 cm spíš maskovat. Kraťounké vlasy jsem upravila gelem a to byla celá moje paráda. Zato na Marušku jsem čekala půl hodiny, než vyšla z koupelny.
„Páni, ty jdeš na recepci?“ vykřikla jsem, když se vynořila v zelenkavých šatech, jiných, než měla do letadla. Tyhle měly velký výstřih i na zádech. Zelená jí sluší a ona to ví. Vlasy si rozpustila z ohonu, vypadala jako Botticelliho Venuše. Make-up jako před televizním vystoupením, sandály se zlacenými pásky.
Bylo jasné, že soutěž o Honzu začala.
„Kam teď? Večeře je až v osm,“ podotkla jsem.
„Projdeme hotel, zjistíme, kde mají kafe, jaké, pak to omrkneme v okolí,“ navrhla.
Co jiného taky dělat, než se seznámit s prostředím. Musela jsem souhlasit.
A tak jsme zahájily náš pobyt na Maltě srozuměné s tím, že je tu někde ubytovaný svobodný třicátník, srdečný a možná toužící po seznámení.
Obě jsme byly stále ve střehu, kdy ho potkáme. Obešly jsme hotel, zjistily, kde je bazén, kde vířivka, na kterou jsme se těšily, ale každá po svém (není těžké uhodnout, jak jsme si pobyt v ní představovaly, tedy spíš s kým).
I kávu jsme si daly, bez ní by to pro nás nebylo ono. A také drink.
Honza se neobjevil.
„Půjdeme rovnou na večeři?“ zeptala jsem se, když čas pokročil.
„Snad se převlékneme?“ řekla udiveně.
„Proč? Co jiného si chceš obléct?“
Jen pokrčila rameny a zamířila ke schodům do prvního patra, kde jsme měly pokoj. Já se převlékat nehodlala, tak jsem navrhla, že půjdu do jídelny a najdu tam fajn stůl.
Souhlasila.
V jídelně už sedělo několik nedočkavých hostů. Bylo tam dost volných stolů, jeden u prosklené pohyblivé stěny s výhledem na moře se mi zalíbil, a tak jsem se k němu rozběhla, aby nám to krásné místo nikdo neobsadil.
Sedla jsem si tak, abych viděla příchozí – samozřejmě s jediným cílem. Doufala jsem, že se k nám Honza přidá. Dřív přišla Maruška, oblečená a upravená ještě luxusněji než před chvílí. Tentokrát byla celá v černém. Pak si k nám přisedli němečtí manželé středního věku. Sice se zeptali, zda je u našeho stolu volno, ale nečekali na odpověď a nám bylo hloupé vysvětlovat, že máme docela jiné představy o tom, kdo tohle místo zaujme. A tak se Honza musel posadit jinde. Pohledem nás našel, přišel pozdravit a smutně dal najevo, že měl být rychlejší.
„Ráno tu budu první,“ řekl a šel ke svému stolu.
Ten večer jsem na Marušku měla zlost. Že je tady se mnou. A zlost na sebe, že nedokážu jet na dovolenou sama. Znám dost holek, které když nemají s kým, jedou samy. Já jsem pokrytec. Jak by to vypadalo? Přece nebudu vytrubovat, že jsem sama! Co jiného je, když jedu s kamarádkou, to už jsem neřešila. Navíc jsem věděla, že šance na seznámení je mnohem větší v podobě cesty single. Dvojici kamarádek muž nerad oslovuje. Jednu ano, druhou ne? Co s tou přebývající?
Takové myšlenky se mi proháněly hlavou a vsadila bych se, že Marušce taky.
Na to, jak jsem se těšily na společnou dovolenou, zavládla tu nevlídná nálada plná napětí a očekávání.
Jak jsme se ještě doma těšily na posezení u vína! A vidíte, nedaly jsme si ho ani po večeři, šly jsme do pokoje. Nuda byla až vlezlá. Maruška se odličovala, převlékala do nočního, nemluvila a já taky ne. Ještě že jsem si vzala knížku, hodila se mi. Ale že si budu první večer u moře číst v pokoji, to bych nečekala.
Maruška knihy nečte, jen časopisy, ale žádný, který by už neznala, neměla, a tak pustila televizi a přepínala kanály jeden za druhým. Bože! O Honzovi ani muk. Já taky ne. Brzy jsem knížku odložila, odešla do koupelny a poté dala kamarádce dobrou noc s výmluvou, že byl rušný den. Raději jsem se zachumlala pod tenkou přikrývku a představovala si Honzu. Když se člověk zamiluje, jinak vnímá. Jakoby celým tělem. Obrazem Honzy jsem se v mysli netěšila dlouho, okamžitě jsem usnula a spala do rána bez jediného probuzení.
Maruška byla vzhůru dřív. Když jsem otevřela oči, stála v pokoji už oblečená, opět exkluzívně v dalším modelu. A že prý půjde držet místo u toho fajn stolu, řekla a byla pryč.
Ty potvoro, pomyslela jsem si a rychlostí jaguára zvládla ranní hygienu, nasoukala se do plavek, protože jsem měla chuť skočit po snídani do bazénu. Na to jsem si vzala triko s krátkým rukávem, abych si nespálila ramena, slunko tam svítilo i v září. Ještě jsem vyhrabala sukni, která se hodila k tomu triku, nazula sandály a skoro utíkala do jídelny. Na vlasy jsem zcela zapomněla, tak jsem si cestou rukama udělala rozcuch, jen abych už byla tam, kde mi Maruška líčí na Honzu.
Už tam byli oba, pili kávu a jedli. Maruška ovoce, Honza měl naložený talíř dobrot. Nezdálo se mi, že by hýřili příjemnou komunikací, nebo že by dokonce flirtovali. Honza ožil, až když jsem si přisedla. Hned mi nabízel kávu a ptal se, co si dám k snídani.
Šla jsem k pultu, kde byl velký výběr všeho možného. Na talíř jsem si dala dvě lžíce smažených vajec, miluji je, přihodila jsem párek, vařené vajíčko, trochu různé zeleniny a nabrala si pečivo, vypadalo svůdně.
„Teda, to vše sníš?“ smál se Honza.
„Jasně, po snídani skáču do bazénu,“ řekla jsem a začala se cpát.
Podívala jsem se nenápadně na Marii. Myslím, že i ona pochopila, kdo tento boj zatím vede. Neskutečně skrývala zlost, poznám to, když zbledne. Když zbledne zrzka, od přírody bledá, není to ani moc hezké.
Bylo mi to jedno. Bavila jsem se jak s Honzou, tak s ní. Potlačovala jsem svou radost a nejraději bych poslala Marušku domů.
I Honza se snažil. Už tušil, že jsem na tom s city podobně, a asi chtěl také konat dobro, tak se snažil být vůči Marušce pozorný, jenže chyba už se stala a nešlo ji zachránit. Maruška to všechno svým odstupem a neschopností být velkorysá kazila.
Kdyby to bylo opačně, věřím, že bych se chovala jinak. Přijala bych pravdu, že si vybral ji. Měla jsem s sebou knížku, dost tlustou, aby mi vystačila na osm dní. Navrhla bych program, aby si užili oni dva i my dvě. Tohle Maruška neudělala. Rozhodla se zkazit nám to. I když se nebavila, nehnula se ode mne. Jen jednou přišla se zpožděním k večeři a hned spustila, že zítra pojedeme lodí na ostrov Gozo. „Právě jsem nám koupila dva poukazy,“ řekla a tvářila se, jako by tam Honza nebyl.
Nechala jsem si pro sebe, jak je to neomalené. Proč by s námi nemohl jet?
Ráno jsem vstávala velmi neochotně a netěšila se, ale byl to krásný výlet a hlavní město Viktoria mě uchvátilo. Jenže co s Maruškou, která se chovala jak Čachtická paní. Jednala se mnou jako s někým podřadným, jen velela, kam půjdeme. Anebo mlčela.
Když mi došlo, že to s ní nepůjde, rozhodla jsem se nebrat na ni tolik ohledů. Večer jsem Honzovi vyprávěla, jak to bylo úžasné a dodala jsem: „Škoda, že jsi tam s námi nebyl.“
„Tak si tam ještě jednou můžeme zajet spolu,“ navrhl.
Maruška se chystala něco říct, snad že nepojede podruhé na totéž místo, avšak Honza ji předběhl a dodal: „Maruško, že ti to nebude vadit?“
Opět zbledla, ale snažila se to zakrýt. Jenže já už její falešný úsměv znala, mě neobelstila.
Jak jsem si ten výlet užila! Drželi jsme se za ruce, líbali a… Víc nic, jasný?
Večer jsme s Honzou podali herecký výkon, jak jsme se snažili jí to vynahradit. Na naše otázky, jak se měla, co dělala, však neodpovídala. Najedla se a odešla bez pozdravu.
„Nechci jí tu dovolenou víc kazit, nezlob se, ale jdu za ní,“ řekla jsem a Honza to uznal. „Stejně jsem nepočítal, že tu budu s někým trávit čas,“ řekl. „Příští rok končím doktorát a mám práce nad hlavu, jdu makat.“ Doprovodil mě k pokoji, kde mě líbal, ale tak pokradmu, jako by za dveřmi pokoje nečekala kamarádka, ale rodiče a mně bylo sedmnáct.
Maruška neskryla překvapení, že jsem za ní přišla, dokonce se trochu uvolnila z toho příšerného napětí, v němž setrvávala čtvrtý den.
„Nepůjdeme ven?“ navrhla jsem a vyndala z komody svetřík.
A tak jsme šly. Mlčky, ale spolu. Daly jsme si někde drink, ale nemohla jsem se jí svěřovat se svou nečekanou zamilovaností. Nemohla jsem jí o Honzovi nic říct, a že jsem toho o něm už věděla, a tak bych se ráda podělila!
Nevím, která z nás byla víc sobecká, vím však, že bych se jí vyptávala na všechno možné, hlavně bych ji nechala o něm mluvit. Tak to snad mezi kamarádkami je.
Další dny jsme byli u moře, u bazénu, někdy s námi Honza šel, jindy ne, zopakoval i před Maruškou, že pracuje na disertaci. Jednou jsem nevydržela být hodná a navrhla Honzovi tu vířivku.
„Můžeme jít všichni tři, koupím víno,“ řekl slušně a podíval se na Marušku.
Příkře nás odbyla: „Nestojím o to.“
Nakonec jsem se nemohla dočkat konce dovolené, natěšená, jak si budu moct svobodně dělat, co chci, aniž u toho budu mít nečisté svědomí. Tahle dovolená jím byla přímo charakteristická, tedy mimo chvíle s Honzou. Ale dohodli jsme se, že na Maltě nebudeme nic vyhrocovat, vynasnažíme se držet partu s Marií, jak jen nám to dovolí, a že si všechno, co jsme nemohli, vynahradíme doma.
Dovolenou jsem s ní přežila s největším sebezapřením. Dalo se tušit, že je po přátelství.
Po návratu se z Marušky stala cizí osoba, doslova se ode mne izolovala. Nikdy mi nedala šanci svěřit se jí s mojí láskou. Prostě jsem ztratila kamarádku.
S Honzou jsme se vzali po jeho jmenování Ph.D. Prodala jsem byt a odstěhovala se za ním. O Marušce už jsem se dozvídala jen od bývalých kolegyň, s nimiž jsem si občas vyměnila e-mail.
První roky po odstěhování jsem strávila na mateřské, máme dva kluky. Poslala jsem jedné ex-kolegyni fotky, ale nezmínila se, zda je ukázala Marušce. Neptala jsem se a Marie se mi nikdy neozvala.
Jsem v manželství spokojená. Honza není takový ideál, jak se jevil na té dovolené, ostatně, to ani já, ale máme se rádi. Naše manželství je dobré, kluci zdraví, já už opět učím. Nic mi nechybí, jen… Někdy je mi líto, že jsem se nemohla se svou počínající láskou svěřovat své nejlepší kamarádce.
No, kdyby byla nejlepší, bylo by to všechno jinak, že.
