Článek
Vracel jsem se domů z práce a těšil se, jak si dám sprchu, kafe a obrazně řečeno nohy na stůl. Manželka mě však zaúkolovala, jakmile zaslechla, že odemykám. „Dušičko, nezašel bys ještě do krámu pro vajíčka, když jsi ještě v botách?“
Dušička – jmenuji se Dušan, nemohl říct, že je unavený jak řidič tuktuku, protože uznal, že dojít naproti k Vietnamcům zas takový problém není. Otočil se na patách a šel pro vejce.
Na cestě zpátky jsem potkal svou máti, která bydlí ve vedlejší ulici. Nesla nám čerstvě upečenou bábovku.
„Ahoj, to jdeš tak pozdě z práce?“ zeptala se.
„Ještě jsem se stavil v krámu, Renča zapomněla na vajíčka,“ vysvětloval jsem. Podle pohoršlivého výrazu jsem poznal, jak s tím máti nesouhlasí. Jejího upracovaného synáčka uzurpuje manželka, která „sedí doma na zadku“ a ani nedokáže nakoupit. Bylo mi jasné, že si mamka myslí zrovna tohle. S názorem, že když je manželka na mateřské, tedy doma, nemá mě zatěžovat povinnostmi, které jsou její, se netají.
Nic jsem tedy neřekl, společně jsme vešli do bytu, v němž bylo útulno a milo díky mé úžasné manželce Renátě.
„Děkuju, jsi zlatý, promiň, že jsem tě hnala, ale dnes jsem nic nestíhala, malý celý den brečel, asi má větry, bolelo ho bříško, pořád jsem ho musela nosit,“ omlouvala se.
Pozdravila mile tchyni, poděkovala za bábovku, šla dát vejce do lednice a nabídla mé matce i večeři.
Ta odmítla. „Už jsem jedla. Dělala jsem roštěnou s rýží,“ řekla.
Takhle podrobně nás informovala záměrně, aby zdůraznila, jak vzorná je hospodyňka, která i teplou večeři manželovi v důchodu přichystá. Jako by tušila, že ten večer může být takto povýšená nad snachou, která mi s omluvou připravila „jen rizoto s tuňákem z konzervy, hráškem a parmazánem“.
„Promiň, nic jiného jsem dnes nestihla,“ omlouvala se.
Bylo to chuťově vynikající.
Máti, která si řekla Renče o čaj, jen kroutila hlavou. Doufal jsem, že to tak zůstane, ale nevydržela.
„To mu fakt předložíš k večeři, když byl celý den v práci, konzervu?“
„Mami, mně to chutná,“ sekl jsem ostřeji, abych dal najevo, že se do nás nemá plést. Ani když nám přinesla bábovku.
Renča jen pokrčila rameny a vděčně na mě pohlédla.
Máti upíjela čaj a provokativně mlčela. Já jsem si vychutnal večeři, pochválil ji – zopakoval, že v tom skvělém rizotu nechybělo bílé víno – mrkl jsem přitom na Renču, zatímco máti se ušklíbla. Víno jo, ale pořádné maso ne. Vím přesně, co jí šlo hlavou, znám ji devětadvacet let.
„Nestihla jsem maso rozmrazit,“ kála se moje ženuška a pak mi šla udělat kávu. Já jsem nakoukl do ložnice, zda náš tříměsíční Kubík opravdu spí.
„Uf, to byl den,“ řekla, když jsem se vrátil z ložnice, kde má naše mrně postýlku, a přisedl si k máti a ženě v obývacím pokoji.
„Nakrojím tu bábovku,“ řekla Renča a šla do kuchyně.
Zálibně jsem civěl na její krásné pozadí. I po porodu si zachovala postavu, s jakou jsem ji poznal a jaká se mi líbí. Než otěhotněla, byli jsme často na horách, na vodě a na kolech. Je to na nás.
Máti si všimla mého pohledu a pousmála se. Jen tak pro sebe. Je to hodná žena a je ráda, že se máme s Renčou rádi. Musí nás jen občas poučit, jak to má ve správné tradiční rodině vypadat přece…
Za chvíli Renča přinesla podnos s talířky. Na každém byl kousek bábovky. Podělila nás všechny. Moje máti svůj talířek odstrčila. „Nebudu vám ji ujídat,“ řekla.
„Ale jen si dejte k tomu čaji, však já také něco upeču,“ snažila se Renča, „to jen dnes jsem nic nestíhala.“
Máti moc dobře věděla, že snacha umí péct různé koláče.
S bábovkou jednoduše přišla v nevhodný čas, a to se jí náramně hodilo, přistihnout snachu, jak nestíhá.
Po matčině odchodu jsme se s Renčou pobaveně zasmáli vědomi si toho, že bydlet blízko rodičů je výhoda i nevýhoda. Já jsem si jen mohl pochvalovat, že moje tchyně s tchánem bydlí o pár kilometrů dál. Ale s nimi to bylo v pohodě. Nechali nás žít, nekomentovali nic, ani pokud se jim snad něco nelíbilo. To si nechali pro sebe.
Moje máti je skvělá žena, také se mezi nás moc neplete, to bych jí nedovolil, ale má zastaralé názory na to, co je a není povinností muže a ženy. Podle ní, když je Renáta doma, „dřepí na zadku“, má zvládnout všechny domácí práce tak, aby mě jimi nezatěžovala, když mám „náročnou práci“.
Že ji měla její snacha, než šla na mateřskou taky, jako by zapomněla. A že je práce s miminem nejen náročná, ale i zodpovědná? Tak to máti nehodlá připustit. „Vypiplala jsem vás oba dva a vím, že mateřská pro mě byla opravdu dovolená,“ tvrdí dnes.
„Mami, škoda, že si nepamatuju, zda jsi nás s bráchou zvládala s takovou bravurou, o jaké mluvíš,“ směju se a koukám toto téma pokaždé utnout co nejdřív, než se máti rozjede. Je schopná začít zjišťovat, jestli Renáta stíhá uklízet, a v nestřeženém okamžiku si klidně přičichne k záclonám, zda voní, nebo nakoukne do ložnice, aby zkontrolovala, zda je postel čerstvě povlečená.
Teď už si toho máti moc nedovolí, zarazil jsem to včas, a tak už jen sem tam někdy sekne jedovatým jazýčkem, snad aby nevyšla ze cviku. Samozřejmě ji miluji. I Renáta ji má ráda, naučila se nebrat si její řeči osobně.
Než zůstala žena doma s malým, chodila do práce jako já a vždy jsme si pomáhali. Cestou z práce jsme šli nakoupit, společně chystali večeři, sklízeli nádobí, o víkendech uklízeli. V týdnu jsme toho moc nestihli, oba s pracovní dobou do večera. Máme spolu prodejnu vína. Renča je sommeliérka. Pracovala v hotelu, kam dosud dodáváme vína. Pocházím z jižní Moravy a naše rodina má vinohrad. Vím tedy, kdo další dělá dobré víno.
Žijeme se ženou a Kubíkem v Brně. Logicky jsme se do sebe zamilovali a logicky ona skončila v hotelu a šla pracovat ke mně.
Logicky jsme končili v práci zároveň.
Pak zůstala doma s Kubíkem. Když je malý v pohodě, zvládá i ona vše v pohodě, i tak jí o víkendu rád pomůžu s velkým úklidem. Luxuju s naším velkým vysavačem a ona je šťastná, že se s ním nemusí tahat. Odpadky vynáší ten, kdo jde první ven, jakmile se pytle ocitnou v chodbě, a je jedno, kdo je tam dal.
I boty čistíme podle toho, koho to napadne. Jednou já, jindy ona.
Na velké nákupy jezdíme v sobotu, malé pořizuje Renča při procházce s klukem. Nebo když Kubík usne, vyběhne do protější prodejny k Vietnamcům a dokoupí, co potřebuje k přípravě jídla.
Vyprané záclony klidně pověsím já, co je na tom?
A vidíte, tohle moje máti nechce pochopit. Podle ní mě má Renča šetřit, abych si doma odpočinul, když musím „celý den obskakovat zákazníky“.
Tyto spory vede víc rodin. Někteří z mých kamarádů manželkám na mateřské taky pomáhají. Tak jako to bylo předtím, než měli dítě přece. Nevidíme nic ponižujícího na tom, že manželkám pomůžeme.
Mám i kamarády, kteří zastávají názor jako moje matka a jako pár manželů kamarádek mé ženy. To jsou témata, když se nám někdy podaří sejít se, uspat děti a chvíli si nerušeně popovídat!
Manžel nejlepší Renčiny kamarádky Karolíny třeba. Dělá technika v jednom brněnském divadle. „Nadřu se v práci, přece nebudu makat ještě i doma, když je tam od rána do večera žena. Dá děcko spát a má času dost, aby uvařila, uklidila. Zvládala to moje máma, proč ne ona?“ vykřikuje občas, ale většinou ho umlčíme. Jeho názor je ojedinělý. Přibývá nás, mužů, s moderním pohledem na život v páru dvou zaměstnaných partnerů. Pokud jsme ženě pomáhali, než otěhotněla, proč toho najednou nechat? Sice nechodí do práce, ale starat se o dítě je plnohodnotná činnost,“ přizvukujeme si.
Karolína je nám vděčná, zato její Péťa nám nadává do volů a podpantofláků.
Tuhle mu Karolína řekla, že po něm nechce, aby jí pravidelně pomáhal, ale že by bylo dobré, kdyby všechny domácí práce ovládal, aby se někdy nestalo, že by zůstal doma sám a neuměl by vyprat nebo zapnout myčku.
„Co by se tak asi mohlo stát?“ zeptal se Péťa.
„Třeba budu v nemocnici,“ odpověděla jeho žena a my souhlasně přikyvovali.
„Tak zavolám máti, ne?“ dostal nás svou odpovědí.
Prostě Petr odmítá naučit se ovládat domácí spotřebiče, protože to prý není mužská kompetence. Tvrdí, že Karolína taky neopravuje auto, když se pokazí. Nenechá si vysvětlit, že ona po něm nechce, aby ty spotřebiče opravoval, ale jen aby se naučil je ovládat.
Je to prý pod jeho důstojnost. Jinak je Petr fajn kluk, dobrý parťák, zažili jsme s ním mnoho skvělých akcí na vodě, na kolech i na horách. Že je tak zastydlý v názorech, jsme vlastně zjistili, až si s Karolínou založili domácnost. Chodili spolu asi dva roky, ale žili každý u svých rodičů, a tak Kája netušila, jakou „konzervu“ si bere, jak nám jednou se smíchem řekla.
Naštěstí si z jeho názorů nic nedělá, jen je někdy hodí do placu k debatě. Kája si svoji práci doma zastane, a když ne, ví, jak o pomoc Peťu požádat. Když se mají rádi, vždy se ti dva domluví, jen jim do toho nesmí zasahovat nikdo třetí, myslíme si s Renčou.
Karolína je velmi šikovná, stihne při péči o půlroční dcerku háčkovat, plést, vařit, uklízet. Nakupují s Petrem, ale někdy jí to pak vyčte.
„Beru to tak, že si musí zabrblat,“ směje se Kája. Je učitelka, umí to s dětmi. „Na Peťu musíte jak na dítě,“ prozradila nám jednou, když u toho nebyl.
Dokud nebyla na mateřské, respektoval ji. „Nevím, co se změnilo tím, že jsem doma,“ dodává Kája. Nevíme to ani my, ale pokud je jejich problém jen v rovině podobné výměny názorů, nepovažujeme to za problém.
Přesto vím, že problém to být může. Stačí, aby Kája onemocněla chřipkou. Bude ráda, že se postará o dceru, víc toho nestihne. Jestliže se ten její tvrdohlavý Peťa nenaučí některé úkony doma, nezbyde jí, než si pozvat do bytu mamku. „Ale to by se mu moc nelíbilo,“ dodává, když se na toto téma bavíme – často bez Petra, který tráví většinu večerů v divadle.
Jednou v sebeobraně prohlásil, že když to bude třeba, tak zase vymaluje byt.
„Ale na to si můžeme pozvat řemeslníky,“ pípla Kája.
„Nevím, proč do nich vrážet prachy. Ještě abych nevymaloval vlastní byt,“ prsil se.
„Ale zapnout pračku a myčku ve vlastním bytě nemůžeš,“ zasmála se jeho žena.
„Pche, naděláš! Když to bude akutní, snad si nemyslíš, že nebudu umět zmáčknout ten správný čudlík!“
„O tom nepochybuju. Ale ještě bys měl vědět, jaké prádlo ke kterému čudlíku patří,“ vložila se do jejich slovního ping-pongu Renča.
„To je toho!“ odbyl ji Petr.
No nic, pořád jsou to neškodné debaty, ale problém zůstává.
Vidím to u dalších z našich společných přátel Marty a Ondry. Ti ještě děti nemají. Ona chodí do práce, on je na home office. Marta už si vypěstovala averzi na to, jak ji Ondra po příchodu domů vítá od počítače, za nímž celý den seděl. „Větu - Co bude k večeři? - přímo nenávidím,“ svěřila se nám, „někdy mám chuť říct, že nic. Ale vždy si pak nasadím zástěru a něco uklohním, jedno co, hlavně že je to teplé,“ dodala.
„Proč se ho nezeptáš na totéž ty?“ zeptali jsme se.
„Jednou jsem to zkusila, ale ten jeho bolestný výraz, jakým mě obdařil, mě opět nahnal k plotně. Je tak vychovaný a už s ním nehnu. To bych ho musela poznat o deset let dřív,“ dodává Marta. Jejímu muži je dvaačtyřicet, jí o deset méně.
Zajímá mě ale odpověď na to, proč někteří naši rodiče tak často odsuzují, že my, mladí muži, doma pomáháme. Někteří vychovali své syny, dnes otce malých dětí tak, jako třeba Ondrovi nebo Petrovi, a kdybych se nebránil, dalo by se totéž říct i o mně. Tihle rodiče si neuvědomují, že manželky jejich synů, než zůstaly na mateřské, také chodily do práce. Nosily domů výplatu a podílely se na výdajích za domácnost. A po skončení rodičovské dovolené, na kterou rovněž přispívají svým dílem, v tom budou pokračovat. Takže – až se vrátí ženy do práce, už zase bude ok pomáhat jim v domácnosti?
Ty ženy dnes všechny do jedné řídí auta, mnohé mají vyšší postavení v práci než jejich manželé, vyšší vzdělání… Co je to za archaismus, že se ještě vedou debaty o tom, že pomoc ženě je pro muže ponižující?
