Článek
Tereza si zvolila roli oběti. Své dva syny miluje až k sebezáhubě. Několik roků překonává hranice únosnosti a riskuje své zdraví – i psychické.
Vstává ráno ve tři. Roznese letáky a noviny, potom jde do svého zaměstnání a do třetice doma vyrábí po večerech mýdla. Stihne rodině uvařit, nachystat svačiny, uklízet po nich. Za takový výkon by zasloužila uznání, ale toho se jí nedostává. Spíš jen výtek, pokud zapomene na něco z povinností, které si přivlastnila i za ostatní.
Žije s manželem Markem v malém městečku, kde každý každého zná. Potkávat Terezu a chtít se s ní aspoň pozdravit, znamená zastavit ji aspoň na chvíli, jinak nevidí, neslyší, připomíná motorovou myš.
„Všimla sis, jaké má kruhy pod očima?“ zaslechla jsem v drogerii, jak se o ní baví dvě ženy. „Kdyby jen kruhy, sotva se vleče, ale dobře jí tak, když chce být dokonalá,“ připojila se druhá a dodala: „Proč se tak honí? Vždyť to u nich nikdo neocení.“
Nechtěla jsem Terezu pomlouvat, a tak jsem si nechala pro sebe odpověď na vznesený dotaz. Tereza je moje sousedka, máme v tom městečku chalupu, v níž jsem vyrůstala, takže znám Terku dlouho a tudíž vím, že si nedokáže představit, že by její synové neměli mít všechno, co mít chtějí. A ony to chtějí nejen za každou cenu. Vše musí být značkové. I telefony, jedině prý iPhone.
„Jsou to parchanti,“ tvrdí můj muž. „Copak nevidí, že si z matky udělali služku?“
„Ale oni jen berou, co jim nabízí,“ zastávám se jí. Nakonec, je to nejen sousedka, ale i kamarádka, i když je to zvláštní kamarádství. Pokud si s ní chci popovídat, musím k nim a strpět, že při tom dělá ta mýdla. Nebo jí pomáhat.
Dávno jsem vzdala snahu domluvit jí. Je to její věc. Je přesvědčena, že lásku svým dětem nejlépe projeví tím, že jim všechno dopřeje. Nejstaršímu je sedmnáct. Sám si ani sklenku vody nepodá. Když jsem tam jednou pro něco šla – seděl u stolu a jedl, co mu Tereza dala na talíř. Úplně to mnou trhlo, když zaječel: „Mamííí, nedala jsi mi vodu.“
„To si ji nemůžeš vzít sám?“ zeptala jsem se, ale to už Terka přiběhla a mazánkovi posloužila. Čekala jsem, co mladý udělá, když dojí. Zvedl se od stolu, všechno tam nechal, ani nepoděkoval. Mlčela jsem. Jakákoli poznámka by na úrodnou půdu nepadla, jen by zabolela Terezu.
Někdy se nám podaří prohodit pár slov aspoň přes plot, třeba když obě plejeme na svých záhoncích. Ani na sebe nemusíme křičet, záhonky máme obě u plotu, oddělujícího naše pozemky. To jsou vlastně vzácné okamžiky, kdy toho s Terezou stihneme probrat úplně nejvíc.
Díky tomu, že jsme obě plely jahody, byl čas na jednu epizodu z jejího života, která mě přiměla tento její příběh sepsat. Přijde mi, že role oběti je role nevděčná a že se vůbec a nikomu nemůže vyplatit.
Tak se pokusím to převyprávět. Terezy rodiče – už nežijí – bydleli ve dvojdomku s bezdětnou rodinou bratra Terezy matky. V půlce po rodičích Terezy teď bydlí její bratr s rodinou, ve druhé žil donedávna jenom strýc, matčin bratr. Pak onemocněl a potřeboval, aby se o něj někdo staral.
„Brácha řekl, že ho ani nenapadne, tak jsem se toho ujala já,“ vyprávěla mi Tereza při okopávání jahod. „Slíbil, že mi za to odkáže svoji polovinu domku,“ přiznala.
Vybavila jsem si jedno období, trvalo necelý rok, kdy nebylo možné Terezu zastihnout ale ani zastavit byť jen na pár minutu. Když měla někoho ze známých potkat, jako by pomyslně otočila klíčkem a motorová myš zvýšila rychlost a jen se kolem nás mihla, čímž nám dala najevo, ať neotravujeme, ona že má naspěch. Konečně jsem se dozvěděla důvod. Tereza si přibrala další práci.
„Ke konci to bylo hodně náročné, už si nedošel ani na toaletu, ale do špitálu nechtěl,“ zpovídala se mi v té vzácné chvíli při práci na zahrádce. „Tak jsi ho i přebalovala, myla?“ zeptala jsem se celkem zbytečně. Přikývla.
„Vařila jsem mu, nakupovala, prala, uklízela,“ začala vyjmenovávat…
„Co na to tvůj muž?“ zajímalo mě.
„Nadával mi a naschvál mi doma s ničím nepomohl. Myslel, že to vzdám.“
Na to jsem raději nereagovala, protože dávno vím, že by jí s ničím nepomohl, ani kdyby ji netrestal za strýce. I jeho si vychovala tak, že v domácnosti nehne prstem.
Chvíli jsme okopávaly a mlčely. Mně šlo hlavou hodně otázek, které jsem ale nekladla, protože Terezu znám a vím, jak by mi odpověděla. Nicméně mě překvapila. Na okamžik nechala okopávání, narovnala se, protáhla, popošla blíž k plotu a šeptem řekla: „Myslela jsem, že když mi strýc tu půlku dá, prodám to a budeme mít Hynečkovi na motorku, strašně po ní touží, a také už potřebujeme nové auto, však víš, čím jezdíme.“
Hyneček je nejstarší líný syn, který jen ječí: „Mamííííí!“
Uvědomila jsem si, že Hyneček žádnou motorku nemá a Tereza s mužem jezdí pořád stejným autem. V očekávání pointy příběhu jsem přestala okopávat. Neušlo mi, jak je Terka hubená. Legíny na tenkých nohách a tričko, které působilo, že je o několik velikostí nadměrnější, ten dojem ještě umocňovaly. Z jindy normálně hezkého obličeje jí najednou jako by trčel nos a zešpičatěla brada. Vlasy snad týden nemyté, měla spojené obyčejnou gumičkou do ohonu.
Věděla jsem si, že ten strýc zemřel, pamatuju, že mu šli na pohřeb. Pointa se mi začala rýsovat sama a Tereza ji jen potvrdila. „Nakonec mi nic neodkázal,“ řekla a sehnula se k záhonku.
„A kdo tam bydlí?“ zajímalo mě.
„Jeho neteř. Nikdo neví, odkud se vynořila, ale zdědila všechno,“ řekla trpce a mávla rezignovaně rukou.
Zajímalo mě, proč se strýc tak rozhodl. Po chvilce váhání, zda do toho ještě rýt, jsem se zeptala: „Kdy to stihli?“
„Kdy se ti dva stihli domluvit?“ odpověděla otázkou a pokračovala: „Sepsat závěť, neříct mi to a nechat mě, ať do samého konce odevzdávám zbytky svých sil takovému nevděčníkovi? Fakt nevím a upřímně, už je mi to jedno. V prvním okamžiku jsem pocítila zklamání, také jsem si vyčítala, jak jsem byla pitomá, ale co nadělám, že?“
„Ta neteř tam bydlí?“ zeptala jsem se ještě.
„Kdepak, prodala to bráchovi, má to pro svoje děcka,“ odfrkla.
Napadlo mě, že takhle to nakonec nedopadlo nejhůř, kdo jiný by měl bydlet v dvojdomku, než nejbližší příbuzný a pak, stejně by se to Tereze špatně prodávalo. Vlastnímu bratrovi!
„Prý se dohodli na slušné ceně. Vidíš, brácha se vyvlékl z povinnosti se o strejdu postarat a nakonec má všechno a já, která se obětovala, nic.“
V hlase byla znát výčitka, sebelítost i odsouzení všech, kteří ji takhle podrazili.
Když si ale pomyslím, za co by peníze utratila, napadá mě, zda to nakonec nedopadlo dobře i pro ni. Na motorku si Hyneček může začít vydělávat o brigádách, stejně se celé prázdniny jen povaluje u bazénu na zahradě, a nové auto Tereza s mužem ještě nepotřebují, mají mnohem novější než my.
„Tak já zase jdu domů, čeká tam na mne hora nádobí a ta mýdla,“ řekla najednou Tereza a odešla. Já dodělala zbytek záhonku. Doma jsem se zeptala svých potomků, kolik takový iPhone stojí. Cena mě ohromila. Nedovedla jsem si představit, že by je po nás syn a dcera chtěli. Napadlo mě, kolik nastavených večerů a nocí Terezy ty dva „jablíčkové“ mobily představují. Ale je to její věc. Tenkrát jsem si dokonce řekla, že je možná šťastnější, než kdyby to nemohla dětem dopřát.
Vrátili jsme se do Prahy a zakrátko mi zavolala moje máma a zeptala se, zda vím, že Tereza pije. Je mi jí líto, ale není jí pomoci. Lidé, kteří řeší své problémy alkoholem, si to většinou totiž nepřiznají, dokud se něco nestane. Můžu si jen přát, aby se Tereze opravdu nic nestalo.
