Článek
Jsou muži, kteří své partnerky milují takové, jaké jsou - mladé, středního věku nebo starší. Jejich ženy mohou mít barvu vlasů, jakou chtějí. Rozhodnou-li se pro šedou, budiž, i tak se líbí.
A pak jsou muži, jimž šedé vlasy asociují stáří a ačkoli jsou někteří také v seniorském věku, vyžadují od svých ženských protějšků vlasy nabarvené. Do třetice jsou ženy, které takovým mužům vyjdou vstříc a holt si tu chemii na hlavu nechají dávat dál, anebo ženy, co se rozhodnout udělat si to po svém. Nechají si odrůst barvené vlasy a odvážně začnou nosit přirozené šedivé.
Pro zatraktivnění článku uvedu další jména hollywoodských hereček, které se nebály přiznat barvu, jako třeba Helen Mirren nebo Jamie Lee Courtis, ale víc mě těší uvést jméno své kamarádky Inky, která tuto odvahu našla po čtyřicítce.
Měla vlasy po ramena, barvené skoro do černa. Už po týdnu od návštěvy kadeřnice ji štvaly šedivé „odrosty“. Po čtrnácti dnech si je musela dobarvit.
„Přestalo mě to bavit, navíc se mi nechtělo platit u kadeřnice dost vysoké částky, a tak jsem se rozhodla skončit s barvením,“ říkala mi tenkrát. Pamatuji si to slovo od slova, protože jsem její odvahu tenkrát obdivovala. Je ode mne mladší o šestnáct let a já se stále bála udělat totéž. Navíc jsem vždy měla krátké vlasy, věděla jsem, že by mi odrostly brzy, zato Inka neměla šanci. Měla akorát výhodu, že je vysoká, na její šedivou cestičku na temeni viděl jen ten, kdo stál nad ní, třeba v tramvaji. Dokud měly její šediny u hlavy pět centimetrů, ještě to šlo. Pak začala nosit šátek složený jako čelenku a podle toho, jak odrůstala barva, pásek ze šátku rozšiřovala.
Jednou mi zavolala, zda bychom se mohly sejít. Když jsem se blížila k místu, které určila, málem jsem ji přehlédla, i když měří 180 centimetrů. Čekala jsem atraktivní dlouhovlasou ženu s čelenkou, ale stála tam atraktivní sportovně vypadající vysoká dívka s šedivými vlasy ostříhanými, jak se říká, na kluka. Bez čelenky.
Její šediny však byly nádherné. Pepř a sůl. K modrým očím šly fantasticky a vůbec. Byla úplně jiná. Neuvěřitelné, co udělá tak zásadní změna účesu i barvy vlasů. Měla červenou rtěnku na rtech a červený šáteček kolem krku. K šedo-bíle pruhovanému triku to šlo náramně, nemohla jsem se vynadívat. Ona se šťastně smála, moje reakce jí dodala odvahu čelit následkům. Věděla, že všechny nebudou tak vstřícné.
A vskutku. Zatímco ženy jí vesměs gratulovaly a přiznávaly, že závidí, že by do toho taky šly, ale…, tak její partner zkoprněl a vykoktal: „Ale necháš si narůst dlouhé?“
„To ještě nevím,“ odpověděla, ale spíš kvůli tomu, že ji svou reakcí zklamal. Předtím s ním totiž své odhodlání přestat se barvit konzultovala a nezdálo se, že by mu to vadilo. Hlavně si však myslela, že je to osobnost svobodné mysli a že jsou jeho priority jinde než u požadavku dlouhých barvených vlasů své milé.
„Nemá představivost,“ řekla jsem, když mi volala, jak to dopadlo. Zasmála se, ale smutně, to poznáte i v hlase. Netrvalo dlouho a rozešli se. „Nedal to,“ řekla.
Snažila jsem se ji povzbudit, ale v takových chvílích jsou všechna slova marná. „Kopačky“ musíme vydýchat a rozchodit. To chce čas.
Zvládla to i Inka.
Uplynulo hodně let, během nichž jsem stále odolávala touze být jako Inka. I mě štvaly bílé pěšinky objevující se na mé hlavně pár dní po zásahu kadeřnice, štvalo mě dobarvování se, štvalo mě, že barvení je dražší než stříhání a foukání, štvala mě kvalita barev z drogerie, tak jsem si kupovala o dost dražší barvy od kadeřnice.
Vydržela jsem do sedmdesáti. Pak jsem se na sebe podívala do zrcadla a řekla svému obrazu v něm: „Jdi do toho.“
Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si u svých kratších vlasů představovala, ale nechtěla jsem nosit čelenku ani čepici, a tak jsem se dohodla s kadeřnicí, že to vezmeme útokem. Strávila jsem u ní opravdu hodně hodin při pravidelném smývání tmavé barvy. Trvalo to měsíc. Pak jsem se nechala ostříhat nakrátko a brzy jsem i já čelila názorům lidí, potřebných mi je sdělovat. Bylo to půl na půl, postupem času však přibývalo těch kladných.
Mám skvělou kadeřnici a od ní elegantní účes. Díky Ince vím, že červená rtěnka a červené obruby brýlí tu šedou pozvednou, ale víte vy co? Mně je úplně jedno, co si kdo o tom, že mám šediny, myslí. Já se cítím svobodně, protože jsem udělala, co jsem chtěla. Kamkoli přijdu, tak jsem středem pozornosti. Někdy nemilé, častěji však pozitivní, třeba v tramvaji. Nastoupím a zvednou se i tři lidé, aby mi nabídli místo. Usměju se, poděkuju a místo přijmu.
Šedá barva má výhodu, že je kombinovatelná s mnoha jinými, jde k ní třeba růžová a ta přece omlazuje.
Ze všeho nejlepší je ale reakce jednoho sympaťáka: „Tobě sluší všechno, i ty šediny.“
Totéž slýchá už několik let i Inka od parťáka, který… No, však víte, prostě ji má opravdu rád.
Milé ženy, nemusíte se chtít líbit těm, kteří vás vlastně ani rádi nemají. Buďte své a uvidíte, že zanedlouho vedle vás bude někdo, kdo vás bere svobodnou, svou, originální. I on bude svobodné mysli, svůj a obdivovatel originality. I té vaší.
