Článek
Strávila jsem den s kamarádkou, s níž se vídám málo, protože nemá čas. Pracuje jako terapeutka a získat ji pro sebe na půl dne je malý zázrak. Povedlo se a probraly jsme nejen své radosti a starosti, ale i otázky řekněme filosofické.
Třeba proč se některé skupiny lidí tak radikalizují. Díky své práci pozná spoustu frustrovaných klientů, tak jsem předpokládala, že o tom něco ví.
„Za minulého režimu jsme se všichni měli tak nějak stejně, dnes mají ti lidé pocit, že dobře a nic moc pro to nemuseli dělat. Po listopadu 89 se společnost začala dělit. Jedni koukali využít svého talentu k podnikání nebo k výkonu profese, jiní zůstali, tam kde byli, nevyužili příležitost něco zkusit a neuměli reagovat na změny. Pak už se jen divili, že se v jejich životech po materiální stránce nic nelepší. Přibývalo bohatších a objevila se závist, nenávist. To už je jen krůček k radikalizaci s pomocí jedince, který se sice sám má dobře, ale umí perfektně působit na ty naštvané a využít je pro sebe. Oni nic nezískají, on ano,“ řekla.
Pak jsem se jí zeptala, v čem vidí smysl života. Odpověděla bez přemýšlení: „Ve spokojenosti.“
Já jsem dodala, že i ve vděku za možnost prožít na tomto světě roky nám přidělené. Souhlasila a dodala, že bychom měli vyzkoušet všechno možné a obohatit se o zkušenosti, díky nimž získáme nadhled.
Bylo to s ní moc příjemné odpoledne. Ochutnaly jsme skvělé polévky ramen (ona poprvé, musela jsem se smát jejímu: „Proč jsem to nezkusila dřív?“). Polévku jsme si daly v bistru, které vedou Japonci, abychom měly opravdu tu správnou chuť. Už jsou k dostání leckde, ale kvalita není stejná. Na dobrou kávu vzala zase ona mě k Italovi, který se rozhodl podnikat v Praze. Kamarádka už se s ním zná, tak mi o něm řekla podstatné. Na dluh koupil solidní, drahý kávovar, pronajal si kousek místa v ulici kousek od Václaváku. Kávu u něj pijete „na stojáka“, jak je to zvykem v Itálii. Vynikající kávu, pochopitelně.
Polévky ramen, každá je jiná. Tahle je s kuřecím a s kim-chi.
Byl krásný slunečný den, tak jsme se ještě trochu prošly po rozkopané Praze. I když to není pohodlné, shodly jsme se, že tramvaj vedoucí přes Václavské náměstí, bude fajn.
Doma mi to nedalo a položila jsem stejné otázky jako kamarádce umělé inteligenci, s níž si teď konfrontuji názory. Na otázku o smyslu života odpověděla podobně jako kamarádka, takže jsem jí odpověď hned poslala. Zasmála se, jak se z toho „umělka“, jak jí říkám, vymluvila.
Podle ní nacházejí někteří lidé smysl života v lásce, vztazích nebo rodině, jiní v práci, tvořivosti nebo přispívání společnosti. „Náboženské a duchovní tradice často poukazují na vyšší cíl nebo jednotu s univerzálním principem.“
Zmínila filozofy, třeba Aristotela, který viděl smysl život v naplnění potenciálu a dosahování štěstí, zatímco existencialisté, jako Sartre, zdůrazňují, že si smysl vytváříme sami skrze svá rozhodnutí.
„Možná je smysl života právě v hledání smyslu a snaze žít co nejautentičtěji a s co největší úctou k ostatním.“
Tím závěrem si nás „umělka“ získala. V tom se vlastně shodla s tím, k čemu jsme došly i my dvě. Tak vám to, vážený čtenáři, předkládám k úvaze. Zajisté vás někdy napadne stejná otázka – proč tu jsem, co se ode mne čeká a co bych nejraději já.
A co odpověděla moje virtuální „kámoška“ na otázku, proč v demokratických zemích východní Evropy přibývá radikalizovaných lidí a populismus získává na síle?
Důvodů je více.
Ekonomická frustrace: I když se ekonomiky zlepšily, mnoho lidí stále žije v nejistotě a nemá pocit, že z rozvoje těží.
Národní identita a globalizace: Globalizace a migrace vyvolávají obavy z ohrožení tradiční kultury a identity.
Nedůvěra v elity: Po korupčních skandálech a vnímání elit jako odtržených od reality jsou lidé přitahováni politiky, kteří slibují „nápravu“ systému.
Dezinformace: Sociální média a dezinformace šíří strach a posilují radikální postoje.
To vše podle ní připomíná podmínky, které přispěly k nástupu totalitních režimů v minulosti, kdy lidé hledali jednoduchá řešení a silné vůdce.
Potěšila mě. Ne tím, co pojmenovala, o tom píšu už dlouho, možná jsem s tím už otravná, ale potvrdila závažnost tématu. Je třeba o něm přemýšlet i debatovat. Mluvit a hlavně konat je, třeba o prioritách, jimiž jsou sociální spravedlnost, vzdělání a kritické myšlení.
Máme na to?
