Článek
V lázních mě posadili ke stolu, kde Jitka zůstala sama poté, kdy její spolustolovníci právě pobyt skončili. Ona tu byla poslední týden z pěti. Léčila se s neplodností. Já, obdařená třemi dětmi, přijela jen na osm dní a to pouze kvůli tomu, abych si odpočala od mé početné rodiny, která mi pobyt darovala ke kulatým narozeninám.
Na první pohled bych nevěřila, že si budeme s Jitkou tak rozumět. Je ode mne o dost mladší, vypadám vedle ní spíš jak její matka, ale to vůbec nevadilo. Pořád bylo o čem mluvit. Všechna jídla v jídelně jsme parádně „prokecaly. Také jsme prochodily spoustu hodin na čerstvém vzduchu, Františkovy Lázně jsou v tomto přímo vyzývavé. Samá zeleň a spousta tras. Odjížděla o den dřív než já, ale slíbily jsme si, že se brzy navštívíme.
Byla jsem první, kdo slib brzy se vidět, uskutečnil. Netušila jsem, že to bude moje první a poslední návštěva u ní. Ne že by se změnila názorově, stále bychom měly o čem mluvit, ale…
Když jsem zaparkovala, přišel mě uvítat její manžel. Měla jsem co dělat, abych skryla překvapení. To víte, představy. Jitka dělá dojem moderní mladé ženy. Vedle ní by si každý představil podobného partnera. Pro mě přišel postarší nenápadný mužíček. Všude bych ho přehlédla.
Tiše se představil a vedle mě k nim domů. Ve dveřích jejich bytu už čekala Jitka. Opět vypadala báječně.
„Pojď dál, ale prosím tě, mohla bys nechat boty na chodbě? Venku je hnusně,“ řekla a počkala, až se zuju. Venku hnusně nebylo a přijela jsem autem, kde mám čisto, ale nevadilo mi to. U nás se sice zouváme až v chodbě bytu, kde je botník s nabídkou čistých pantoflí, ale budiž. Stála jsem bosky před dveřmi bytu, boty v ruce, že si je odložím u nich v chodbě, ale Jitka mi je odebrala a položila na zem před dveře.
Co když mi ne někdo ukradne? pomyslela jsem si. Taktně jsem to mlčky riskla, nic jiného mi nezbylo.
Jitka mi v chodbě bytu podala sprej s dezinfekcí. „Pro jistotu,“ řekla a vedla mě do kuchyně. Byt voněl čistotou, nikde ani smítko.
Nabídla mi židli u jídelního stolu pokrytého ubrusem a pěkným prostíráním z umělé hmoty.
Sedla jsem si ucítila chlad. No jo, podsedáky byly obalené v igelitu. „To studí,“ vyjekla jsem.
„Promiň, to je tu kvůli synovci, vždy strašně nadělá,“ řekla Jitka. Pomlčela jsem, že nejsem dítě a jistě „nenadělám.“
Za chvíli jsme obě měly na stole kávu a na talířcích kousky bábovky. Jitka si přisedla, manžel byl – nevím kde.
Napila jsem se kávy a vzala do ruky talířek s bábovkou, na kterou jsem měla chuť. Vypadala báječně. Kousla jsem si, a když jsem chtěla talířek položit na stůl, trošku se mi nahnul, spadl z něj drobeček. „Honzo!“ zvolala Jitka. Manžel přiběhl, Jitka ukázala hlavou k mým nohám, Honza odešel a vrátil se s lopatkou a smetáčkem, aby mohl pode mnou zamést.
„Moc se omlouvám,“ řekla jsem a bábovku jsem dojedla s talířkem pod bradou. I tak Jitka šmejdila očima, zda mi někde něco neupadlo. Bylo těžké udržet nit hovoru.
Nenápadně jsem se rozhlédla po kuchyni, která mi připomínala laboratoř, kde zkoumají infekční choroby. Nikde nebyla jediná položená věc a vše se lesklo.
„Máš tu čisto,“ řekla jsem.
„No, s Honzou si na to potrpíme. To víš, jsme tu sami, tak…“
Kávu jsme vypily a Jitka vmžiku sklidila se stolu. Nádobí dala do myčky, vzala čistý hadřík a utřela umělohmotné prostírání přede mnou. Zastyděla jsem se, že jí přidělávám práci, ačkoli jsem si byla jistá, že jsem už neutrousila ani kousínek bábovky.
Čekala jsem, že přejdeme do obývacího pokoje, ale Jitka se k pozvání neměla.
Položila přede mne sklenici s vodou a očima kontrolovala, zda někde ještě neleží drobek z bábovky.
Ani ona se nemohla soustředit na případný rozhovor, jak byla stále ve střehu, zda nenadělám nepořádek. Než jsem se napila vody, setřela jsem si rty papírovým kapesníkem, abych nenechala otisk na sklenici.
Rozhovor vázl. Načaly jsme větu a nedokončily ji pro Jitčinu zaneprázdněnost hlídáním čistoty.
„Tak, jsem ráda, že jsem tě viděla, už půjdu,“ řekla jsem a zvedla se od stolu.
„Také jsem tě ráda viděla,“ odpověděla.
Opravdu jsem cítila úlevu v jejím hlase? Vskutku si vydechla, že odejdu?
„Mohla bych si před cestou odskočit?“ zeptala jsem se a snad jsem čekala odmítnutí, ale Jitka řekla: „Samozřejmě,“ a ukázala na dveře WC.
Asi nikoho nepřekvapím konstatováním, že jsem si sedala na sedátko s ochranným obalem.
Ráda bych si umyla ruce, ale ztratila jsem odvahu požádat o možnost vejít do koupelny. V kabelce jsem měla vlhčené kapesníky, vyndala jsem jeden a použila jej. Pak jsem ale nevěděla, co s ním. Jitka zvolala: „Honzo!“ Manžel se vynořil, pohlédl na kapesníček v mé ruce, za chvíli přiskočil s košem , kde nebylo ani smítko. Jak nerada jsem jej zaneřádila tím kapesníkem!
„Pardon,“ pípla jsem. Honza řekl: „To nic,“ a dodal: „Doprovodím vás.“
Jindy bych Jitku objala, jak jsme to udělaly při loučení v lázních, ale ztratila jsem odvahu. Odcházela jsem z návštěvy tak šokovaná, že jsem chvíli seděla za volantem neschopná se rozjet.
„Nesuď. Nic o nich nevíš,“ pomyslela jsem si.
Doma jsem poslala textovku s poděkováním za přijetí a pozváním Jitky na oplátku. Odpověděla, že přijede ráda.
Stalo se asi za dva týdny. Nervy mi do té její návštěvy ale pěkně pracovaly.
Zbytečně. Jitka se u mě chovala jako v lázních. Ani ji nenapadlo nechat své boty za dveřmi. Suverénně vešla do bytu v nich. Tak to sice děláme my, ale jak to mohla vědět? šlo mi hlavou.
Fakt jsme si zase „pokecaly“ jako v těch lázních. Pohostila jsem ji kávou, palačinkami, a když se neměla k odchodu, nabídla jsem těstovinový salát, připravený pro jistotu s tím, že ho doma povečeříme, protože Jitka se jistě nezdrží.
Zdržela se ráda, společnou řeč našla i s mým mužem. Jen s našimi dětmi neztratila ani slovo. Však se jen představily a hned odešly. Nedalo se nevšimnout si její rozpačitosti a snad i obav, zda se s nimi nebude muset bavit.
No, ulehčili jsme jí to. Děcka byla taky ráda, že se nemusí nutit k seznamování s cizí paní, která jim ani nebyla sympatická, jak mi pak řekla.
Během její návštěvy, která byla opravdu příjemným posezením, jsem ale nenašla odvahu zeptat se jí na to, co se dělo u ní doma. Zda doopravdy chtějí děti. Přece viděla, jak to vypadá u nás v bytě se třemi potomky. Když však ona na to téma ani nezačala, nechtěla jsem kazit posezení. (Asi poslední, říkala jsem si).
Jekyll a Hyde, napadlo mě pak. Po pravdě jsem i ocenila, že mi Jitka další návštěvu u ní už nenavrhla. Asi se nikdy nedozvím, proč a kdo je u nich pánem.
