Článek
Každý má šanci, dokud tu máme demokracii. A my ji máme, dokonce je to ještě pěkná mladice. Co to je, pětatřicet let?
Už jsme ji tu jednou měli, ale dožila se pouze dvaceti let. Připravili nás o ni němečtí nacisté a sovětsko-českoslovenští komunisté. Koncem roku 1989 jsme se jí opět dočkali i my, tedy generace narozené po roce 1948. Snad má ta naše pětatřicítka stále dost energie, aby se tentokrát udržela mnohem déle a dělala všem radost. Ne všichni si ji ale užívají. Hned by demokracii zaměnili za vůdcovský režim. Ještě stále totiž někomu víc vyhovuje, že za sebe nemusí nést zodpovědnost a od státu čeká podporu jak děcko od rodiče. (Stát ale není náš otec).
Pravděpodobně jsou těmi nespokojenými lidé ze starší generace. Důvodem je jejich nostalgie, ale i krátká paměť. Zapomněli na všechno, co jim na vládě komunistů vadilo, a vybavují si už jen přikrášlenou skutečnost svého mladšího já.
Vůbec si neuvědomují, že jsou ideálními oběťmi politiků, jimž říkáme populisté. Máme na mysli ty, kteří slibují všechno, co jejich voliči chtějí slyšet. Opravdu bych ráda potkala jediného voliče Okamurovy SPD, který by mi vyjmenoval aspoň tři počiny dobré pro stát, pro jeho obyvatele, které SPD prosadila. Jediné, co si vybavím, je hlasování s ODS a ANO o zrušení superhrubé mzdy, na což doplatili právě ti, kteří SPD volí, tedy povětšinou ti ne zrovna oplývající bohatstvím. Ale doplácíme na to i my ostatní, protože v důsledku tohoto hlasování chybí ve státním rozpočtu každoročně přes sto miliard korun.
Naopak bychom měli naslouchat politikům, kteří nám slibují jediné: Udržení demokracie a garanci bezpečného státu. Nic víc, a přece to stačí. Dokud naše životy řídí peníze, musíme se snažit si je vydělat. Stát pro to má vytvořit podmínky.
Přesto – i když budou všechny státní instituce naše pokusy o podnikání podporovat, neznamená to, že všichni zbohatneme. Například já. Svou povahou nejsem vůbec předurčena zbohatnout, a taky jsem si vybrala profesi, která ke zbohatnutí nevede. Mám z ní jiné výhody. Hlavně je to celoživotní koníček.
Takže jsem spokojená, nezávidím bohatým, ale ani netrpím nenávistí vůči nim. Přeju jim to, pokud zbohatli tak, jako těch pár lidí, které osobně znám.
Na začátku měli nápad, pak v sobě našli odvahu pustit se do jeho realizace, objevili v sobě schopnost najít lidi, kteří jim s tím pomohli. Hlavně se však rozhodovali bez obav z neúspěchu. Vlastně s ním počítali.
Nedávno jsem si přečetla knihu Sibiřský kšeft. Napsal ji Josh Haven. Je o velkém a nebezpečném dobrodružství začínajícího podnikatele Petra Kellnera. První peníze vydělal neskutečným riskem, málokdo by to dokázal.
Chceme-li v něčem uspět, nesmíme se bát. Risku, ale ani prohry. Právě tyto obavy nás šíleně brzdí. Minulý týden to perfektně vystihl v jednom podcastu ekonom Miroslav Zámečník pojmenováním našeho strachu z riskování: „Jsme averzní na riziko. Ustrašení z rizika či prohry.“
Umět prohrávat, to je něco, co se ještě musíme naučit. Poraženého, ať už ve sportu, nebo v politice, dokážeme docela nehezky zatratit. Vysmíváme se mu i na sociálních sítích. Obzvláště hnusné to bylo v nedávných dnech i vůči některým neúspěšným senátorům.
Zpočátku, pamatuji si to, se poraženým děkovalo. Nemůžu si vybavit, zda ještě vítězní lídři prokazují čest těm, které porazili? Možná jsem to jen přehlédla a vybavuji si spíš jen to, jak se vítězové chlubí a zapomínají na staré, osvědčené rčení: „Sláva vítězům, čest poraženým.“
Citát se připisuje římskému historikovi Titusovi Liviusovi. Jeho díla často oslavovala činy římských hrdinů a vítězství římské říše, zároveň však vyjadřovala respekt i vůči těm, kteří ve válce prohráli. Výrok se stal symbolem sportovního a válečného ducha, kde jsou oslavováni nejen vítězové. Poražení jsou vážení za svoji odvahu a čestný boj.
Já vím, já vím - ono to začíná už nechutnými kampaněmi… Těžko se pak někomu, kdo mě uráží před volbami, gratuluje po volbách. Jenže pak je to začarovaný kruh a ten je třeba zbavit „kouzla“, jinak se tu nic nezlepší.
