Článek
Vzpomínám na svých sedmnáct. Zlatá šedesátá. Moc jsem politice nerozuměla, ani jsem se o ni nezajímala. Cítila jsem však, jak se do ní vkrádá jistá lehkost, jakou jsem nepamatovala z dřívějších let.
Mě vždy bavila kultura a umění. Vybavuji si, jak jsme měli od od roku 1964 v rozhlase pořad, kterému jsem říkali Houpačka – správně Dvanáct na houpačce. Jiří Černý s manželkou Mirkou nás seznamovali s hudebními novinkami. Vybírali jsme nejlepší skladby a sestavovali žebříčky. To nás bavilo. Moji favorité byli Pavel a Petr Novákovi a Marta Kubišová, pochopitelně Beatles, ty jsme milovali snad všichni.
Večer jsme ladili rádio Luxembourg, kde se daly slyšet zakázané písničky ze „Západu“.
Pak začaly vycházet pestré, čtivé časopisy. Třeba Petr a Lucie. Mladý svět byl najednou zcela jiný. My 68 nejen o politice, ale i o zpěvácích a hercích. Paráda!
Nastalo jisté uvolnění a já najednou pociťovala naději na nový, mnohem barevnější život. Začala jsem si kupovat každé ráno ve stánku u obchodního domu ve Zlíně Svobodné slovo, protože se tyto noviny najednou daly číst.
Protože jsem sledovala literární dění, věděla jsem, že se o krátké období svobody slova, která pro mě byla tou největší devízou „osmašedesátého“, jak jsem si nazvala pár měsíců marného pokusu o revizi socialismu, zasloužili i spisovatelé.
Můj nejoblíbenější z nich byl a je dosud Ludvík Vaculík. Měl dar vystihnout trefně málo slovy složitou situaci. Na zmíněném sjezdu mluvil o moci a občanství. O tom, že je třeba vrátit nám, občanům, svéprávnost.
(Doporučuji přečíst si ten projev celý, je aktuální i dnes, kdy mnozí politici koketují s totalitou a vůdcovskými režimy.https://www.ludvikvaculik.cz/1967-projev-na-iv-sjezdu-svazu-csl-spisovatelu)
Žila jsem v naději, jak krásný teď bude svět, když nás přestanou otravovat roboti z „úvé“. Všichni vypadali stejně, mluvili stejně. Pro nás, mladé, zcela nesrozumitelnou řečí. Nás zajímala hudba, tanec, filmy, celebrity, oni odříkávali, jeden jako druhý, nesrozumitelné projevy na téma práce a strašili kapitalismem a imperialismem.
Nevzpomenu si, kdy jsem zaznamenala, že se politici chovají lidsky a že některé z nich znám jmény. Začali chodit mezi nás, když promluvili, všichni jsme věděli, o čem to je. Rádi jsme si o nich četli v médiích, byli jedněmi z nás.
Takhle jsem si spokojeně žila své teenagerské roky, až k nám vpadli „Rusáci“
Když se řekne „osmašedesátý“, vzpomenu si na ráno, kdy nás na internátě probudily vychovatelky, že je válka, že nás napadli „Rusácii“ - tak jsme mluvili o vojscích Varšavské smlouvy, která nás okupovala od 21. srpna 1968 do 25. června 1991, kdy byl ohlášen oficiálně odchod „sovětských“ vojsk.
To se prostě nedá zapomenout.
Několik dní jsme žily my, dívky III. Dívčího internátu – a samozřejmě i ostatní lidé – v šíleném strachu, že bude válka. Myslely jsme, že náš život končí.
Za pár dní jsme tušili, že k válce nedojde. Byla to na jedné straně úleva, na straně druhé jsme pociťovali, jak se každým dnem náš život vrací tam, kde byl před „pražským jarem“ (období, které pro mě znamenalo naději na svobodnější, radostnější, naplněnější život).
I vychovatelky rychle obrátily.
Během dvou let jsem už zase žila v tuhém totalitním režimu. Akorát jsme my, pro něž byla svoboda slova a demokracie něco jako vzduch a voda, už znali rozdíl.
Na „úvé“ přišel Husák a začala „normalizace“. Zakrátko jsme my, tehdejší mladí, byli zcela bez vzorů. Tito lidé nebyli na školách, na pracovištích, v politice, v kultuře, nebyli nikde. Zmizeli do podzemí, nebo emigrovali.
I na mém pracovišti ze dne na den chyběli inteligentní, vzdělaní lidé, jichž jsem si vážila, vzhlížela k nim a chtěla se od nich učit. Místo nich přicházeli loajální blbci.
Do našich životů se rychlým tempem vkradla totalita
Nudná, těžká, bezcílná. Prožila jsem v ní dvacet beznadějných let.
Dnes bych řekla, že mé generaci „Rusáci“ sebrali čtyřicet let života. Dvacet let po válce se tu vraždilo, kradlo, udávalo a dalších dvacet let se lámaly charaktery. Komunisté si naši poslušnost získali tím, že z nás všech, kdo nebyli kolaboranti, udělali spoluviníky okupace. Každý, kdo chtěl jinou práci, než jaká zbyla na disidenty, musel podepsat, že souhlasí s pomocí bratských vojsk, která nás přijela ochránit před kontrarevolucí.
Kdo chtěl studovat, musel při zkouškách opakovat nesmyslné bláboly o vědeckém komunismu, dělnickém internacionalismu a vůbec, o marxismu-leninismu. Vyznávat Lenina, Marxe a Engelse a nevědět nic o tom, jak jsou ve skutečnosti novodobé dějiny jiné - a taky zajímavé, pestré a propojené.
Od roku 1989 se to postupně dozvídám. Čtu a čtu a čtu, poslouchám, sleduji, konverzuji. Zbylo mi v mém věku jen jedno přání. Aby mi už jako občance nikdy nikdo nelámal charakter, nenutil mě lhát a dělat, že mám ráda totalitní režimy. A aby tohle nikdy nepoznaly mé děti a jejich děti.
