Šikanovali mě španělští policisté a pak nevěděli, jak mám zaplatit pokutu

Je podvečer a já si to šinu na motorce za kolonou aut. Brzdí nás 3 policejní auta jedoucí patnáctkou po přímořské promenádě Playa de Palma na Mallorce. Všechny auta postupně někam odbočí, možná řidičům vytekly nervy. Zůstávám jen já a přede mnou tři modře svítící majáčky vozů Guardia Civil. V tom dvě policejní auta zastaví u krajnice a vedoucí hlídka se začne otáčet v křižovatce. Vypadá to, že chce také zastavit na chodníku. A tak se rozhodnu všechny tři auta pomalu předjet. To jsem neměl dělat.

Z prvního auta na mě vykoukne policista a ukáže, ať zastavím na chodníku. Bez představení mě vyzve k předložení dokladů. Podávám mu řidičský průkaz. Chce po mně ještě NIE. Zelenou papírovou kartičku, která je parodií na „občanku bez fotografie“ pro cizince žijící ve Španělsku. Peněženku s doklady v bundě nenahmatám, asi jsem ji zapomněl doma, a tak ukazuji fotku NIE v mobilu.

„Otevři box na helmu,“ poručí jeden ze šesti policistů, kteří mě postupně obklopí. Ptám se proč a otevírám. Policie by měla minimálně sdělit důvod, případně mít povolení. Mám se prý uklidnit a vyndat všechny věci na zem. Pokládám tedy na chodník mobilní telefon, klíče od bytu a motorkářskou bundu. Jak se ukazuje, peněženku jsem v ní měl. Jen v jiné kapse a přes všechno to polstrování nebyla cítit. Policista ji vytahuje z bundy, bez optání otevře, začne prohlížet mince, bankovky a nakonec z ní vytáhne kartičku NIE. Vůbec se mi takový postup nelíbí, ale držím jazyk za zuby. Nechci zhoršovat situaci, už takhle si na mě honí triko.

Vyplnění jména, adresy, výše pokuty a dvou vět popisující přestupek do pokutového bločku zabere šestičlenné hlídce neskutečných patnáct minut. Vytáhnu telefon, abych napsal domů, že přijedu později. „Schovej ten mobil,“ dostanu napomenutí. Zákonem sice není zakázáno používání mobilu pro osobní potřebu, pokud to neohrožuje situaci, ale očividně se jim to nelíbí. Asi mají strach, abych nezačal natáčet ne zcela korektní prohlídku. Nebo snad nebezpečně stojící auto v křižovatce přímo před přechodem pro chodce, ač je všude místa k parkování více než dost.

Mezitím se dozvídám, že na český řidičský průkaz na Mallorce řídit nesmím. Argumentuji, že jsme členem Evropské unie a tudíž je platný. „No asi tam nejste moc dlouho,“ odpovídá mi jeden z nich. To už to nevydržím. „Chováte se ke mně, jako bych pašoval drogy a celá tahle prohlídka mi připadá dost nestandardní,“ komentuji situaci.

„Máš pravdu,“ snaží se situaci uklidnit jeden z policistů, „na český řidičský průkaz tu samozřejmě řídit můžeš.“ Následně musím policistům vysvětlit, kde že to vlastně bydlím, přestože jde o urbanizaci vzdálenou necelé dva kilometry.

S pokutou v ruce se ptám, zda dopravní předpisy platí pro všechny. „Ano, pro všechny,“ odvětí suše. Namítnu tedy, že stojí víceméně na přechodu pro chodce a čekal bych od nich chování příkladem, když už mě pokutují za porušení dopravních předpisů. „Pro policii předpisy neplatí a ty jsi taky zaparkoval motorku na chodníku,“ odvětí. „Ano, přesně tam, kam jste mi ukázali,“ odpovídám. „Nediskutuj a jeď pryč,“ ukončí policista diskusi.

Po příjezdu domu začnu hledat na internetu, jaká jsou vlastně má občanská práva při policejní kontrole. Jak se ukazuje, takto rozhodně nemá vypadat. Odesílám stížnost na policejní inspektorát. Mé argumenty bude zajisté možné potvrdit ze záznamů kamer umístěných na policejních uniformách. Dostanu ale odpověď, kterou jsem nečekal. Postup hlídky byl prý naprosto korektní, protože jsem s policisty nespolupracoval a proti usnesení již není možné se odvolat. To je oblíbená formulace španělské „byrokracie“, když se s vámi už nechce dále zabývat.

Snažím se alespoň zjistit, jak zaplatím pokutu ve lhůtě, kdy je její výše redukována na padesát procent. Na mém bločku bohužel není ani čárový kód, ani informace o možnostech uhrazení, jak bývá obvyklé.

Volám na Guardii Civil, která pokutu vystavila. Zde nechápou, co po nich chci a odkáží mě na DGT (španělský dopravní úřad). Úřednice z DGT mi po dlouhém telefonátu řekne: „U nás žádnou pokutu nemáte, musíte si zavolat na Guardia Civil, která vám ji dala.“ Zkouším to znovu u Guardia Civil, ale dostane se mi opět odmítnutí.

Protože je na pokutě hlavička městského úřadu, vydávám se druhý den na nejbližší pracoviště. Paní neví a odvádí mě k přítomnému policistovi z Policia Local (městská policie). Ten papír dlouze zkoumá, obrací několikrát tam a zpět, ve snaze najít čárový kód nebo jakoukoliv informaci k platbě. Ukazuje mi, že jejich pokuty mají vždy kód i evidenční číslo. Na rozloučenou mně nechá jeden vzor vytržený z bločku. Je propsaný. Vidím jméno, adresu, identifikační číslo a všechny další osobní údaje pána, který špatně zaparkoval své BMW. Ochrana osobních dat hadr.

Nevzdávám to a třetí den volám na radnici. Po opakovaném vytípnutí se konečně dovolám. Úřednice neví a přepojí mě na městskou policii. Také další policista je opět bezradný a doporučuje mi, abych si osobně dojel do sousedního města na stanici Guardia Civil. Čeká mě tedy půl hodinová cesta. Mám štěstí, velitel je milý chlapík, ale na pokutu kouká, jak kdyby takový formulář v životě neviděl. Postupně volá na tři různá čísla. Po čtvrt hodině mi sdělí: „Já bych nic neplatil a čekal. Časem ti pošlou dopis z městského úřadu, který má pokuty na starosti.“

Při myšlence na chaos vládnoucí ve Španělsku, to ve mně moc důvěry nevyvolává. Nezbývá než doufat, že nakonec nebudu muset hradit plnou výší pro pozdní zaplacení. Po nějaké době skutečně dostanu dopis. Okamžitě platím sníženou sazbu a mám radost, že jsem chudší jen o 100 eur. Viva España.