Článek
Peklo, Ďábel, Démon, Bolest, Utrpeni, Zlo. Jen slova. Pojmy. Jenže člověk si je spojuje s něčím špatným, co se mu děje. Čeho se bojí člověk nejvíc? Toho známého nebo neznámého? Člověk se nejvíc bojí toho, co zná. Proč? Protože už ví. Už poznal. Toho, co nezná, nemá důvod se bát. Vždyť v neznámém nás nemusí potkat jen něco špatného, může nás tam potkat i něco dobrého. V tom je krása neznámého.
Člověk je přivezen do koncentračního tábora. Prožívá svou první noc. Nemůže usnout. Jeho myšlenky se neustále obrací k zítřku. K novému dni. Co ho čeká? Smrt? Mučení? Utrpení? Bolest? Pak přijde poznání. Vždyť jsem teď a tady. Nic se mi neděje. Proč se již teď bojím zítřka? A usne. Je ráno. Nástup. Rozdělování. Vy tam. Vy tam. Jsem v nějaké skupince a odvádějí nás. Cestou vidíme hory mrtvých. Tak skončím? Ano, někdy určitě. Ale dnes? Dostaneme dřevěné povozy. Naším úkolem je převážet ty mrtvé k pecím na spalování. Oddechnu si. Ne. Dnes neumřu. Pociťuji radost v tom Pekle. Mám se za to někomu omlouvat? Proč? Vždyť jsem přežil. Přežil jsem dnes.Přežil jsem skrze utrpení.
Vyšli jsme z Božské zahrady. Z Ráje. Tam nebyla bolest. Tam byla jen radost. Jenže člověk se cítil nenaplněn. Prázdný. To musel poznat. V čem byl Bůh jiný? Bůh znal radost. A již znal i bolest. Mohl člověku zabránit v poznání bolesti? Vždyť ho k tomu sám přivedl. Z tohoto stromu jíst nebudete. Zákaz. Nebo nabídnutí k Cestě poznání. Jak se člověk může stát celistvým, když nepozná druhou stranu mince. Vždyť Bůh sám má v sobě Nebe i Peklo. Dobro i Zlo. To je jeho celistvost. A tak člověk projeví svou svobodnou vůli, kterou má od Boha a sní jablko. A nic se nestane. Pořád jsou tady. Jen jsme následně vyhnáni z Ráje. Ne za trest. Za odměnu. Za odměnu, že jsme našli svou cestu. Cožpak bychom tady byli bez utrhnutí jablka? Vždyť v ráji neplatilo pro člověka : Množte se. Pořád by byl jen Adam s Evou. A kde jsme my?
A tak kráčíme cestou k poznání skrze utrpení. Nekonečná spirála. Vždy přijdeme na počátek. Jenže jsme o stupeň výš. Vždyť tohle jsme již zažili. To známe a už to nedovolíme. Jenže to dovolíme. Vždy a znovu. Proč? Protože chceme něčemu zabránit. A jak něčemu zabránit? Opakováním chyb minulosti. A výsledkem opakování chyb minulosti je vždy vzpoura Mlčící většiny. A ta vždy začíná Prvním krokem. Budha. Ježíš. Ghándí. Akexandr Makedonský. Ale také Hitler. Lenin. Džingischán. Napoleon. Je to přirozenost opakovat chyby. Vždyť to známe z výchovy svých dětí. Nebudu opakovat to, co považuji za chyby svých rodičů. A stejně některé opakuji. A pak si to vyčítám.
A co na závěr? Jedna krásná báseň.
Volám tě, Bolesti, bez tebe mé ubohé srdce chřadne, ale ty vzkřísíš, co vadne a povzneseš mne do Nebe. Volám Tě, lidstva dobrý příteli a odpusť mi, že pohrdám darem, který nám byl dán, jenž nás od zvířat i bohů oddělí. Prosím Tě o pohár plný hořkosti a nediv se, že váhám. Potřebuji Tebe, ne příval radosti, abych dostál svým snahám.
