Článek
Tak nám zaměstnavatel ústy ředitele sdělil : Od Nového roku vás čeká více práce za míň peněz. Ptal jsem se odborů zeptal: Co s tím hodláte udělat? Chcete snad mlčet? Na má slova, že mají k dispozici vyjednávání o kolektivní smlouvě, kde mají dát tvrdé požadavky na mzdy a pokud firma nebude chtít jednat, je tu stávka, jen mávly rukou a shrbení s očima do země odešli. Takhle dnes vypadají odbory v celé zemi. A ryba smrdí od hlavy.
Co dělá odborová centrála. Už dlouhé roky nic. Zajde s vládou na oběd do interhotelu a za dobrý oběd a zaplacené prostitutky slíbí vládě klid zbraní. A zaměstnavatelům slíbí to samé. Pak se obyčejný zaměstnanec nemůže divit, jak nízké platy jsou v naší republice. Cožpak je normální mít za třísměnný provoz plat 25000kč hrubého?
Odborům chybí nový pan Falber. Nebál se boje. A lidé za ním stáli. Když se dnes někoho zeptám na odbory v jeho firmě, tak se pokřižuje a se slovy Pán s námi a vše zlé pryč rychle odchází.
A tak jsme zpátky v době komunismu. Lidé mluví otevřeně na WC, ale veřejně nepromluví. Firmy nemají rády rebely. A pokud za dělníky nemluví odbory, tak jsou rebelové po zásluze potrestáni, neboť každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. A když jdou odboráři na kolektivní vyjednávání, tak jdou jako ovce na porážku. Místo vlastních požadavků jen vedení firmy uctivě děkují aspoň za něco.
Lidé se opět bojí mluvit. Staří to důchodu nějak vydrží. Mladí s těmi nízkými platy nehodlají pracovat v továrně. Chtějí si užívat života už teď. A díky sociálním sítím si dokáží vydělat mnohem víc. Takže vše je teď na střední generaci. A ta mlčí. Mlčící většina. A pokud se mlčící většina neprobudí, tak to s našimi platy bude pořád špatné. Takže najde se mezi nimi odborový rebel? Zaměstnance musí zastupovat odbory. Jak jsem již napsal : Jednotlivec je zpacifikován.
Znám to zvláštní zkušenosti. Bokem vám řeknou o problémech. A když to někdo řekne veřejně za ně a oni se k tomu mají možnost přihlásit, tak sklopí oči a mlčí. A tak si po čase řeknete, proč za ně bojovat? Vedete svůj vlastní boj s větrnými mlýny a víte, že dostanete přes hubu. A to mi ještě bokem řeknou: Dobře jsi to řekl.
Víte, člověk je vždy svobodný. Má svobodu myšlenky, tu nám nikdo nemůže vzít. Máme právo svobodně se rozhodnout. Ovšem tady jsme již ovlivňováni okolím. Většinou se rozhodujeme ve stylu: Když udělám tohle, co z toho budu mít? A tady je tvrdý vnitřní souboj. Když to udělám, budu se mít dobře nebo špatně? To je hodně tvrdý souboj. Souboj sám se sebou. Ježíš to dokázal vyřešit a dobrovolně se nechal ukřižovat. Kdyby to neudělal, jeho myšlenky a slova by zanikly. Nebylo by křesťanství. I Budha snědl dobrovolně špatné jídlo, protože jako mnich ho nesměl odmítnou. Taky si vzpomenu na dokument o profesoru Patočkovi, mluvčímu Charty 77. Nevzdal se této funkce ani při velkých zdravotních potížích a absolvoval vyčerpavající výslechy na STB, které nakonec přivodily jeho smrt.
Najde se dnes v odborech skutečný nový vůdce? Vůdce, který bude bojovat za zaměstnance a ne za vládu a zaměstnavatele? V tuhle chvíli tam nikdo není. Nový vůdce musí vzejít z lidu. Staří vůdci už se nezmění. Je to jako z náboženstvím. Umírá, ale vůdcům to nevadí. Jednou větou : Loď se potápí, ale na palubě se ještě tancuje. A tak je to i s dnešními odbory.
Jak jsem napsal v úvodu. Ani demokracie, ať se odvolává na koho chce z historie, není skutečnou svobodou. Vždy tam platí nějaká pravidla, která nás ve svobodě omezují. Podívejme se na dnešní Ameriku. Pokud hlavní hrdina nejde v neděli do kostela, již si něj ostatní ukazují prsty. Viděli jste snad nějaký film, kde by hlavní kladný hrdina byl muslim? Vždy musíte ukázat na nějakého vnějšího nepřítele. Hitler měl židy, američané mají muslimy. Když tam existují pouze dvě strany střídajicí se u moci, je to demokracie? Zvlášť, když ve volbách vítěz bere vše? Takže v tomhle fandím Muskovi, pokud skutečně založí a přivede k životu novou politickou stranu.
Po převratu v roce 89 jsme i u nás měli všichni bojovou náladu. Jenže ta vyprchala. Vyprchala s lety. Opět jsme si zvykli na ten obyčejný život. Vlastně jako za komunismu. A nikde nevidím novou Chartu. Takže zas budeme tak nějak přežívat, dokud spokojeně nezemřeme. V roce 89 byl impulsem 17.listopad. Co to bude nyní? Nebo lépe : Kdo to bude nyní? Kdo musí dostat přes hubu, aby se národ, člověk probudil?
