Článek
Vesmír si jede ve svém vlastním režimu od počátku své existence. A nikdo mu do toho nemůže mluvit. Bohužel si člověk ve své pýše myslí, že on ano. Je třeba si uvědomit, že kdyby nedošlo k pádu meteoritu a následným událostem, což také můžeme nazvat klimatickou krizí, tak … . Tak co? To nikdo neví. Vesmír si nehraje se slovíčky typu. : co by kdyby.
Chce-li někdo vyvolat v lidech strach, začne používat slova ve stylu: Je to katastrofa. Jde pouze o snahu vyvolat zájem o nějaký problém. Dlouho neřešený problém.
Člověk, ač pochází ze světa neustále se měnící přírody, v rámci svého překotného vývoje, jak v množství obyvatel tak i v rozvoji průmyslu, si ve své pýše pořád myslí, že poručí větru, dešti. Je třeba si uvědomit, že příčina neznamená hned následek. Je to dlouhodobý proces. A jestliže se teď snažíme něco napravit, tak následek se projeví za mnoho desetiletí či staletí.
Jenže planeta si jede ve svém vlastním režimu. Byl jednou jeden kontinent, dnes máme kontinentů několik. A kontinenty se neustále pohybují, což znamená, že některým následkům nezabráníme. Jen je svou činností urychlujeme.
Dříve žil člověk v nedostatku, ze dne na den. Posbíral rostliny, něco ulovil. Výhoda tehdejšího života byl v malém počtu obyvatel planety. Přišlo zemědělství, nebyla potřeba se neustále stěhovat. A člověk začal žít v nadbytku. A pokud je nadbytek, tak vzniká mnohem více odpadu. Již se nevyrábí pro okamžitou spotřebu, ale pro odpad. Ale člověku je to jedno. Díky vlezlé reklamě je neustále přesvědčován, aby si neustále kupoval nové věci. Věci se dnes prakticky ke své složitosti nedají opravovat. Nu což. Vyhodíme a koupíme si něco nového. A tak továrny jedou na plné obrátky. Už to nejsou továrny, ale megatovárny. Vyrábět, vyrábět, vyrábět. My majitelé chceme zisky. A sami podlehly falešné představě, že lidé to přeci chtějí. Jinými slovy : Chléb a hry. Když to lidem dáme, budeme mít klid. A aby se neřeklo, tak malý drobeček dáme těm odporným ekologům. A i sami ekologové si jdou pro peníze pro sebe, ne na ochranu přírody.
A matka příroda je zapomenuta. Každý den existence planety od počátku její existence je klimatickou krizí, když to vezmu doslova. Každý den se planeta musí vyrovnávat s měnícími se podmínkami k životu v jakékoliv podobě. Každý den, každý okamžik někdo vymře a někdo se narodí. Je to jeden ze základních principů existence všeho. A člověk se může jen přizpůsobit. Nikdy nebude vesmíru vládnout. Může jen remizovat.
A jedinou možnou záchranou je odlet na jiné planety. Jenže místo staveb vesmírných korábů, se snažíme o vzájemné vyhubení. Nechápu Proč? Vždyť pokud se mi sami nezměníme a nezačneme navzájem spolupracovat, tak nás sama planeta přivede k záhubě. Záleží jen na nás. Na každém z nás. Ze dne na den se nevrátíme k ekologickému způsobu života. Na to už jsme příliš přelidněni. A je třeba si uvědomit, že návrat k přirodě, jak je dnes moderní říkat, není možný. Jednotlivec ano, lidstvo ne. Vždyť by to ve svém důsledku znamenalo totální devastaci přírody.
Vzpomenu si na geniální film Křidýlko nebo stehýnko. Luis de Funes jako zastánce klasické kuchyně a Tricatel jako výrobce průmyslových potravin. De Funes sice ve filmu vyhraje, ale je geniální poslední scéna. Scéna, ve které sedí u stolu a slaví vítězství. Jenže Co jedí? Zaregistrovali jste to? Vždyť oni jedí jídlo z Tricatelovi továrny, neboť de Funes v jidle našel hodinky, které ztratil v Tricatelově továrně. Genialní scéna. Mluví za vše.
Co na závěr? Nad přírodou nezvítězíme. Jen se můžeme přizpůsobit a oddálit nevyhnutelný konec. A to se může stát, že nás vyhubí výbuch sopky či meteorit. Jako dinosaury. Dinosauři ve své podstatě již neměli kam růst, dosáhli svého vrcholu. Meteorit pro ně byl vysvobozením.
A co člověk?
