Článek
Dobrý den, pane Vácho.
Tak jste se nám na webu Proboha vyjádřil k několika problémům církve. Nejste první ani poslední. I kněz v mé farnosti prochází těžkým obdobím, kdy v závislosti k přibyvajícímu množství práce to odnáší jeho zdraví. Donátor Zdeněk Stodůlka, když byl u nás na mši propagovat příspěvky na platy kněží, tak si také v podstatě postěžoval, jak se hrbí pod množstvím práce. Kněz Radim Kuchař, duchovní správce gymnázia na Velehradě, před lety také prošel hodně těžkými zdravotními komplikacemi. V dnešní době je to totiž pro kněze normální. Práce přibývá, kněží ubývá. Přímá úměra. A cesta ven není. Církev je zkostnatělá organizace zakládající na obraze minulosti než přijetí stavu současnosti. Duchovnosti či víry, je jedno jak tomu budeme říkat, neubývá, té je pořád stejně. Jen se mění její podoba a církev, bohužel pořád ještě hodně tvrdě spí. A pokud se někdo probudí a volá po změně jako vy, tak tvrdě narazí na byrokracii v církvi Naše pravidla, naše zákony, naše dogmata. Kostely či katedrály byly plné v minulosti. V době, kdy nebyla televize, noviny, internet. V době, kdy slovo kněze bylo víc než slovo starosty. Skrze něho přeci mluví Bůh. Jenže ta doba je dávno pryč. Pokud žiji ve víře a s vírou přeci ještě neznamená, že musím chodit do kostela. Lidé se vrací zpět na počátek. Lidé chtějí život, ne smrt. Církev již v minulosti sešla z cesty Ježíše. Ježíš mluvil o osobní cestě, o osobním poznání Boha. Gnosticismus. Jenže tuto cestu církev zavrhla. Místo života dala člověku strach, utrpení. On za nás přeci trpěl na kříži. Svým zmrtvýchvstáním nás zachránil před věčným zatracením. Který člověk se líp ovládá? Ten, který jde svou vlastní cestou, nebo ten, který žije ve strachu? No ten druhý. A o tom je církev. Není o svobodě, ale o závislosti. Častokrát lidem, když se bavíme o náboženství, kladu jednoduchou otázku: Když jde stádo na pastvu, kde má jít pastýř? Vepředu, nebo vzadu? A většina odpoví: Vepředu. A to je špatně. Správný pastýř jde vepředu. To ano. Jenže ten dobrý jde vzadu. Každé ovečce chutná strava z jiné části pole. A pastýř jen dohlíží. Nenutí je jíst jen jeden druh jetele. Pole je Bůh. A každý stonek jetele je dobrou pastvou pro jedince, který si jej vybere.
Byl jsem vychován v křesťanství. Dokonce jsem v dětství byl tak naplněn slovem Božím, že jsem uvažoval o kněžství. Jenže jsem nepoznal zkoušku, kterou Bůh seslal. A já z kostela odešel. Nebo to byla Boží vůle, abych z kostela odešel, protože bych trpěl nejen já, ale i lidé v mé farnosti? Dnes vidím, že to byla ta druhá možnost. Jenže lidé nejsou předurčeni k utrpení. Mají se radovat ze své existence. A co bude po smrti? Vždyť je to jedno. Bůh nikdy nezavrhne žádnou Duši. Žádná muka pekelná. Radost z toho, že jsem žil a že jsem žil správně.
Za mne nevidím v současných církvích žádnou budoucnost pro další generace. Jsou příliš zkompromitovány minulostí. Místo Boží radosti je tu boj o to, která uloví více oveček. Která vyhraje boj o to, která je ta jediná správná. Násilí je jejich každodenním chlebem. Jednoduše řečeno, pohledem věřícího: Ten, kdo je pro nás mučedníkem, je pro ty druhé teroristou. A ten, kdo je pro nás teroristou, ten je pro ty druhé mučedníkem. Může z tohoto pojetí víry některé náboženství či církev vyjít vítězně? Pokud to bude řešit stínáním hlav, tak z krátkodobého hlediska ano. Ale z dlouhodobého nikoliv. A věčnost je věčná, protože je věčná. Bůh je věčný, protože je věčný. My jsme tu jen krátce. Jen takové nic.
Přicházejí nové generace věřících. Jsou globální. Cestují letadly z kontinentu na kontinent. Díky inetrnetu cestují ještě mnohem rychleji. Mají radost ze života. Je jim jedno, jestli na druhé straně je běloch, černoch, rudoch, žid, křesťan, muslim, buddhista. Boří hranice. Hranice, ve kterých jsme žili my, tzv. starší generace. Může se to zpomalit, ale už to nikdo nezastaví. Sami si volí svou cestu. Cestu, na které je Bůh. Jeden jediný. Ne různá náboženství. Jeden Bůh. Jeden člověk. Jedno lidstvo. Kostely, mešity a jiné náboženské stavby se budou vyprazdňovat stále víc a víc.
Probuzení. Osvícení. Přijetí Ducha svatého. Ne však tak, jak nám to říká církev. Nýbrž tak, jak jsem si to vybral já sám. Gnosticusmus. Má volba. Ne dědictví otců zachovej nám, pane. Rebelství. Moje volba. Moje cesta. Moje nebe. Moje peklo. Sám si volím. Sám konám. Sám nesu následky. Dobré i špatné. Nebe a peklo nejde oddělit. Jedno bez druhého nemůže existovat. Tomu se říká poznání. Pouze osobní zkušenost nás motivuje a vede. Od dětství jsem měl v hlavě slova Ježíše na kříži: Bože, proč jsi mne opustil? Pořád jsem to nemohl pochopit. Vždyť Bůh je tu stále. Tak proč ta slova? Až jsem to uviděl. Ježíš žil duchovním životem. Trpěl vnitřně. Bolest srdce. Nikdy však nepoznal sám na sobě bolest těla. Ano, uzdravoval druhé. Ale zažil někdy svou tělesnou bolest? Ne. Nikdy. Teprve na kříži poznal bolest těla. Bolest ega. Proto to zvolání: Bože. Proč jsi mne opustil! Teprve v tento okamžik u něj dochází ke sjednocení těla a duše. Osvobození. Poznání.
Dojde k takovému poznání i církev? Najde pro novou generaci novou cestu? Bude církev přenášet mše z farností přes internet? Začne mluvit jazykem nových generací? Pokud zůstane v minulosti, tak nemá šanci.
