Hlavní obsah

17. listopad 1939: Skutečný příběh studentské odvahy

Foto: autor neznámý, 16. listopadu 1939, zdroj: Vlastivěda Moravská - Svobodný stát a okupace (volná licence)

Pohřeb Jana Opletala v Náklu

17. listopad 1939 začal jako protest proti okupaci a skončil popravami, zatčením stovek studentů a uzavřením českých vysokých škol. Z tragédie se později zrodil symbol boje za svobodu.

Článek

Podzim roku 1939 měl být v Protektorátu Čechy a Morava podzimem poslušnosti. Československo už neexistovalo a jeho obyvatelé měli přijmout nový pořádek, který jim vnutil nacistický režim. Jenže 28. října se ukázalo, že poražená země ještě zdaleka není umlčena.

Do ulic českých měst vyšly desetitisíce lidí. Připomínali si výročí vzniku republiky, kterou okupanti o několik měsíců dříve rozbili. V Praze se demonstrace změnily v otevřený protest proti německé okupaci. Zaznívala československá hymna, lidé volali slávu republice a dav se dostával do střetů s ozbrojenými složkami.

Nacistická moc odpověděla střelbou.

Mezi zraněnými byl čtyřiadvacetiletý student medicíny Jan Opletal. Jeho smrt o dva týdny později změnila studentský pohřeb v další demonstraci. A ta už byla pro nacisty příliš velkým varováním.

Následující článek je o tom, jak se z krve a teroru zrodil symbol, který přežil a dokonce pomohl později porazit komunistickou diktaturu.

28. říjen: Den, kdy se Praha vzepřela

Bylo pondělí 28. října 1939. Od vzniku Československa uplynulo jednadvacet let. Jenže Československo už neexistovalo.

Po německé okupaci v březnu 1939 byl 28. říjen jako státní svátek zakázán. Přesto se lidé rozhodli výročí republiky připomenout. Nebyla to předem připravená demonstrace s jasně stanoveným programem. V Praze i dalších městech se začali scházet lidé, kteří chtěli dát najevo, že okupaci nepřijímají.

Pražské ulice se během dne zaplnily demonstranty. Česká a československá symbolika byla všude kolem. Lidé zpívali hymnu a skandovali vlastenecká hesla. Podle dobových a pozdějších historických pramenů se v Praze sešly desítky tisíc lidí.

Mezi demonstranty byli i studenti. A právě tady začíná příběh Jana Opletala.

Opletalovi bylo čtyřiadvacet let a studoval medicínu na Univerzitě Karlově. Žil na Hlávkově koleji a patřil k aktivním studentům. Den před demonstrací, 27. října, podle svědectví vyzýval své kolegy, aby se 28. října protestů zúčastnili.

Toho dne se ocitl v davu na pražských ulicích. Německé pořádkové jednotky se pokoušely demonstraci rozehnat. Situace se vyhrotila a začalo se střílet. Opletal byl zasažen střelou do břicha v prostoru Žitné ulice. Nedaleko od něj byl smrtelně zraněn také dělník Václav Sedláček. Ten zemřel ještě téhož dne. Opletal byl převezen do nemocnice a lékaři se snažili jeho život zachránit. Zpočátku přitom jeho okolí věřilo, že se uzdraví.

Josef Jíra, Opletalův spolubydlící z Hlávkovy koleje, na něj po desetiletích vzpomínal jako na mimořádně schopného člověka. „Byl to chytrý kluk, vynikající student,“ uvedl ve vzpomínkovém rozhovoru pro Radio Praha. Popsal také, že Opletal zpočátku své zranění podceňoval. Říkal pouze, že ho „něco píchlo“. Teprve později se ukázalo, jak vážně byl zraněn.

Opletal bojoval o život čtrnáct dní. Prvního listopadu však zemřel.

Zpráva o jeho smrti se rychle rozšířila mezi studenty i veřejností. Muž, který byl 28. října postřelen během demonstrace proti okupaci, se stal symbolem. Jeho smrt připomněla něco, co se okupační režim snažil potlačit: že odpor proti nacistické moci nezmizel.

A právě jeho pohřeb měl ukázat, jak hluboký tento odpor stále je.

Opletalův pohřeb: Poslední den, kdy Praha ještě zpívala

Pohřeb Jana Opletala měl proběhnout tiše. Právě o to se úřady snažily. Jeho tělo mělo být po krátkém rozloučení v Praze odvezeno vlakem na Moravu, kde měl být student pochován v rodinném hrobě v Nákle u Olomouce. Vedení lékařské fakulty zároveň studenty vyzývalo, aby se vyvarovali jakýchkoli demonstrací. Po událostech z 28. října bylo jasné, že další podobný protest může mít pro české studenty velmi vážné následky.

Jenže Jan Opletal už nebyl pouze studentem, který zemřel na následky střelby. Stával se symbolem. A 15. listopadu 1939 se s ním Praha přišla rozloučit.

Na Albertově se shromáždily tisíce studentů a dalších lidí. Smuteční obřad sám o sobě ještě probíhal pokojně. Nad davem se objevily československé vlajky a lidé doprovázeli rakev mladého muže.

Pamětník Josef Andrýs, tehdy student medicíny, si po desetiletích vybavoval především atmosféru onoho dne: „Sešlo se nás tam několik tisíc. Když jeho rakev odvezli na Moravu, tak se celý ten ohromný dav rozhodl, že se půjde na demonstraci proti okupaci do města.“

A pak přišel okamžik, na který nezapomněl. „Chvíli se zdálo, že nastala svoboda. Bohužel to byl omyl.“ Ta věta dokonale vystihuje zvláštní atmosféru 15. listopadu.

Na několik hodin se Praha skutečně proměnila. Lidé vyšli do ulic. Tramvaje zastavovaly a obyvatelé města z oken i chodníků sledovali procházející průvod. Studenti se vydali z prostoru Albertova směrem do centra. Zpívala se československá hymna, ozývala se vlastenecká hesla a dav dával stále otevřeněji najevo svůj nesouhlas s německou okupací.

Josef Andrýs později vzpomínal: „Mnoho lidí nám mávalo, tramvaje nejezdily. Chvíli se zdálo, že nastala svoboda.“

Jenže svoboda to nebyla.

Pohřeb se změnil v demonstraci

Historik Lukáš Vlček upozorňuje, že samotná oficiální část pohřbu byla relativně klidná. Na rozloučení dorazily přibližně čtyři tisíce lidí. Teprve poté se skupiny studentů vydaly směrem do centra a začaly se shlukovat před vysokými školami. Následovaly střety s nacistickými bezpečnostními složkami.

Pamětník Jiří Kosta, který tehdy studoval v Praze, později popsal, jak se původně organizovaný průvod začal měnit:

„Byli jsme na ulici, měli jsme určitou trasu. Ta se pak ale rozpadla a připojilo se mnoho Pražanů.“

A právě to mohlo být pro nacistické úřady ještě nebezpečnější než samotný studentský protest. Studenti totiž nezůstali sami. K průvodu se přidávali obyvatelé Prahy. Lidé přihlíželi, mávali a podporovali mladé demonstranty. Po několika měsících okupace se před očima německých úřadů znovu objevilo něco, co mělo být podle jejich představ dávno zlomeno. Veřejný český odpor.

Studenti zpívali československou hymnu. Někteří strhávali německé nápisy z obchodů a ozývala se protiněmecká hesla. Česká policie se pokoušela dav usměrnit, ale podle dobových svědectví nebyla ochotná postupovat proti demonstrantům tak tvrdě jako německé bezpečnostní složky. A tím se situace vyostřila.

Nacisté už neměli před sebou pouze smuteční průvod. Měli před sebou tisíce lidí, kteří jim přímo v okupované Praze připomínali, že jejich moc není přijímána jako samozřejmost.

Mezi studenty přitom panovalo povědomí, že mohou přijít následky.

Pamětnice Věra Tichánková, tehdy studentka žijící na Hlávkově koleji, se pohřbu také zúčastnila. Ve svých pamětech popsala, jak policisté studenty během shromáždění vyzývali: „Rozejděte se!“

Tichánková se spolu s dalšími studentkami nakonec rozhodla z Prahy odjet. Později pochopila, že tím unikla zatčení. Ve své vzpomínce říká, že studenti už tehdy věděli, že situace je nebezpečná a že se hovořilo dokonce o možnosti uzavření vysokých škol.

Jiní ale zůstali. A někteří studenti ještě 15. listopadu nemohli tušit, že právě sledují poslední svobodné hodiny českých vysokých škol na několik dalších let.

Nacistické úřady totiž už nemusely pouze reagovat. Začaly připravovat protiúder.

Rozhodnutí padlo

Po demonstracích kolem Opletalova pohřbu se německé vedení Protektorátu rozhodlo postupovat proti českému studentskému hnutí radikálně. Opletal se podle historika Prokopa Tomka stal v očích nacistických úřadů symbolem a jeho pohřeb podle něj potvrdil jejich obavu, že mezi studenty existuje významný potenciál odporu.

V následujících hodinách se proto začalo rozhodovat o osudu českých vysokých škol.

Dne 16. listopadu odjeli říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník Karl Hermann Frank do Berlína. Tam se jednalo o dalším postupu proti českým vysokým školám a studentskému hnutí. Adolf Hitler následně rozhodl o jejich uzavření. V noci pak byla zahájena rozsáhlá represivní akce, která dostala název: Sonderaktion 17. November.

Krátce po půlnoci začaly německé jednotky obsazovat studentské koleje.

Do akce se zapojilo Gestapo, SS i německá pořádková policie. V Praze bylo obsazeno několik kolejí a zatýkání probíhalo také v Brně a Příbrami. Studenti byli vyváděni z pokojů a shromažďováni pod dohledem ozbrojených mužů.

Pro některé z nich bylo první probuzení té noci zároveň prvním okamžikem, kdy pochopili, že se něco skutečně děje.

„Hände hoch!“ Josef Jíra, jeden ze studentů, kteří noc na kolejích přežili, po válce vzpomínal, jak byli studenti vyhnáni z pokojů a odvezeni do věznice v Ruzyni. „Dann durften wir uns anziehen,“ vzpomínal – mohli se obléknout – „und wurden ins Gefängnis nach Ruzyne gefahren.“ Teprve tam se studenti dozvěděli, co se stalo. Bylo jim oznámeno, že vysoké školy budou uzavřeny, že někteří jejich představitelé byli zastřeleni a že oni sami budou odvezeni do koncentračního tábora.

Nebyl to filmový obraz zatýkání. Byli to mladí lidé vytržení ze spánku, kteří si ještě před několika hodinami plánovali přednášky, zkoušky a běžný život.

Teď nevěděli, kam pojedou. A především nevěděli, zda se vůbec někdy vrátí.

V Ruzyni se postupně shromáždilo více než tisíc studentů. Josef Jíra později odhadoval, že jen z jeho koleje jich bylo kolem dvou set. Do věznice byli přiváženi také studenti z dalších pražských kolejí a z Brna.

Vojmír Srdečný, který patřil mezi zatčené studenty, později popsal, že ani tehdy ještě přesně netušili, co je čeká.

Někteří doufali, že jde pouze o krátkodobé zastrašování.

Mýlili se.

Devět jmen

Ještě před transportem studentů do koncentračního tábora přišla další rána.

Německé úřady nechaly 17. listopadu bez soudu popravit devět představitelů studentského hnutí.

Nebyla to náhoda ani spontánní reakce na nějaký jednotlivý incident. Šlo o demonstrativní akt nacistické moci.

Mezi popravenými byli Josef Matoušek, Jaroslav Klíma a Jan Weinert. Spolu s nimi byli zastřeleni také Antonín Matěj, Václav Šafránek, František Skorkovský, Bedřich Kuthan, Josef Adamec a Jan Černý.

Byli to studenti. Někteří z nich byli zároveň představiteli studentských organizací. Pro nacisty však právě tato skutečnost znamenala, že mohou sloužit jako příklad ostatním.

Devět mladých mužů bylo zastřeleno v Ruzyni bez řádného soudního řízení. A nebyli jedinými mrtvými onoho dne.

Historik Vojtěch Kyncl upozornil na dalšího studenta, jehož osud dlouho zůstával stranou hlavního příběhu 17. listopadu. Během zatýkání byl zastřelen také student Václav Štěpánek. Jeho smrt se do tradičního počtu devíti popravených studentských představitelů nezapočítává, protože zemřel za jiných okolností.

Číslo devět tedy není počtem všech studentských obětí represivní akce.

Je počtem těch, které nacisté nechali toho dne popravit jako představitele studentského hnutí.

„Všichni půjdete do koncentráku“

Pro zadržené studenty však noc ještě neskončila.

Po shromáždění v Ruzyni následovalo rozdělování. Mladší studenti byli za určitých podmínek propuštěni, starší měli zůstat ve vězení a být deportováni. Josef Jíra vzpomínal, že teprve v koncentračním táboře zjistili, co se stalo s některými jejich kolegy.

Pro většinu zatčených už ale nebyla cesta zpět.

A 17. listopadu byly české vysoké školy uzavřeny.

Ne na několik týdnů. Ne do doby, než se situace uklidní. Na tři roky. Tak znělo původní nařízení. Ve skutečnosti zůstaly české vysoké školy zavřené až do konce války. Německá univerzita v Praze naopak pokračovala ve své činnosti dál.

Nacistická moc tím udeřila na dvě místa současně. Na lidi a na vzdělání. Češi jako jeden z podřadnějších národů neměli na toto privilegium nárok. A ti co vzdělaní byli buť museli zmizet, či jít na ruku nové okupační správě.

Byl to mimořádně účinný způsob, jak ochromit jednu generaci.

Sachsenhausen

Z Prahy odjížděli studenti směrem na sever.

Cílem byl koncentrační tábor Sachsenhausen nedaleko Oranienburgu. Německé úřady tam deportovaly přibližně 1 200 českých vysokoškolských studentů. Stejný počet uvádí také americké United States Holocaust Memorial Museum.

Mezi nimi byl také Josef Kocourek. Po válce se do Sachsenhausenu dvakrát vrátil. Při jedné z návštěv vzpomínal na svůj první příjezd: „Když jsme tehdy nejdříve přijeli do Oranienburgu, bylo nás o půlnoci celkem 1263 českých univerzitních studentů.“ A potom dodal větu, která možná vystihuje celý osud této skupiny lépe než jakákoli statistika: „Bylo to pro nás něco tak strašného, že člověk nemůže uvěřit, že jsme to všechno přežili.“

Sachsenhausen nebyl vězením v běžném smyslu tohoto slova.

Byl součástí systému koncentračních táborů, jehož cílem bylo vězně izolovat, terorizovat a využívat jako nucenou pracovní sílu. Podmínky byly kruté a každodenní život určovaly hlad, vyčerpání, násilí, nemoc a neustálý strach.

Pro mladé české studenty byl náraz do tohoto světa o to tvrdší.

Josef Kocourek po válce vzpomínal na dlouhé nástupy na apelplacu. V zimě museli stát venku celé hodiny, někdy při teplotách hluboko pod bodem mrazu.

„Když jsme například tři hodiny stáli na apelplacu a bylo minus 25 nebo minus 30 stupňů, byli jsme úplně vyřízení,“ vzpomínal.

Přesto se mezi vězni objevovala snaha zachovat si něco, co jim nacisté nemohli snadno vzít. Vzdělání.

Kocourek později vyprávěl, že se někteří vězni ve volných chvílích učili německy, jiní si navzájem přednášeli literaturu a jeden druhého učili například těsnopis. „Nejdůležitější tam bylo, aby nevydrželo jen tělo,“ vzpomínal. „Důležité bylo, aby vydržel i duch.“

A právě na tuto myšlenku bychom neměli zapomenout. Nacisté zavřeli české vysoké školy. Studenty poslali do koncentráku. Ale i tam si někteří z nich předávali znalosti. Snažili se zůstat sami sebou.

Kdo se vrátil?

Z přibližně 1 200 deportovaných českých studentů většina věznění přežila. První z nich byli propuštěni už před Vánocemi 1939, další následovali v průběhu dalších let a poslední se ze Sachsenhausenu vrátili až v březnu 1943. Na jejich propuštění se přitom podílely také intervence tehdejšího protektorátního prezidenta Emila Háchy. Za vězněné studenty se přimlouval u představitelů okupační moci, včetně říšských protektorů Konstantina von Neuratha a Reinharda Heydricha, a podle historika Vojtěcha Tomka intervenoval dokonce i u Adolfa Hitlera.

Každý návrat však znamenal jiný příběh. Někteří se dostali domů po měsících, jiní po letech. Někteří se po propuštění snažili znovu studovat. Jiní odešli do zahraničí a připojili se k československému odboji.

A jejich příběh se začal šířit dál. Do Londýna. K československým exilovým studentům. K zahraničním studentským organizacím. Protože 17. listopadem 1939 příběh českých studentů neskončil. Právě naopak. Teprve začínal překračovat hranice okupovaného Československa.

Z tragédie vznikl symbol

Nacisté chtěli, aby 17. listopad 1939 znamenal konec. Konec českého studentského hnutí. Konec veřejných protestů. Konec možnosti, že by se mladí lidé v okupované zemi organizovali a otevřeně dávali najevo nesouhlas s režimem.

Jenže nacistická represe měla jeden nezamýšlený důsledek. O událostech v Praze se začalo mluvit za hranicemi.

Českoslovenští studenti, kterým se podařilo dostat do zahraničí, se snažili připomínat osud svých kolegů, kteří zůstali v okupované vlasti. V Londýně se postupně podařilo navázat spolupráci s britskými i dalšími zahraničními studentskými organizacemi. A právě zde se zrodila myšlenka, která změnila význam 17. listopadu.

V listopadu 1941 se v Londýně konala manifestační schůze, na níž byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Pod prohlášením se nakonec objevily podpisy studentských představitelů čtrnácti zemí. Akce se konala pod záštitou prezidenta Edvarda Beneše a účastnili se jí také představitelé spojeneckých vlád.

Najednou už tedy nešlo pouze o vzpomínku na české studenty. 17. listopad se stal symbolem odporu studentů proti nacismu a útlaku obecně.

Byl to pozoruhodný obrat.

Nacisté chtěli české studenty izolovat od světa. Jejich utrpení však svět nakonec spojilo.

A možná právě proto má 17. listopad tak zvláštní postavení. Je jedním z mála mezinárodních dnů, jejichž původ lze vystopovat ke konkrétní tragédii v konkrétním městě. K Praze roku 1939.

O padesát let později

Příběh tím ale ještě neskončil.

O půl století později se znovu schylovalo k protestu.

Byl rok 1989. Komunistický režim v Československu slábl, ale stále držel politickou moc. Studenti se rozhodli připomenout padesáté výročí smrti Jana Opletala a uzavření českých vysokých škol. Povolená manifestace se konala 17. listopadu odpoledne na Albertově.

Přišlo přibližně 25 000 studentů.

To, co začalo jako pietní vzpomínka na oběti nacistické represe, se postupně změnilo v otevřený požadavek svobody a demokracie. Průvod zamířil z Albertova přes Vyšehrad do centra Prahy. Na Národní třídě jej zastavil policejní kordon. Následoval brutální zásah.

V tu chvíli se historie zvláštním způsobem uzavřela. V roce 1939 se studenti postavili proti nacistické okupaci.

V roce 1989 se studenti postavili proti komunistickému režimu.

Mezi těmito dvěma událostmi leželo přesně padesát let.

Zásah na Národní třídě vyvolal v následujících dnech obrovskou vlnu veřejného odporu. K protestům se připojovali lidé napříč společností. 19. listopadu vzniklo Občanské fórum a během několika týdnů komunistický režim ztratil svůj mocenský monopol.

Studenti tak v roce 1989 znovu dokázali něco, co se o padesát let dříve zdálo nemožné.

Proměnit protest v něco mnohem většího.

Možná právě v tom je největší paradox 17. listopadu.

17. listopad 1939 je příběhem lidí, kterým bylo násilím odebráno právo studovat, mluvit a svobodně se shromažďovat.

A 17. listopad 1989 zase připomíná, že ani dlouho trvající režim nemusí být věčný.

Historie těchto dvou listopadových dnů proto není jen historií studentů. Je historií odvahy. A především připomínkou, že svoboda, kterou dnes považujeme za samozřejmost, může být ve skutečnosti velmi křehká.

Proto má 17. listopad si smysl připomínat. Ne proto, abychom se vraceli do doby totality. Ale proto, abychom nezapomněli, proč se tehdy někteří lidé rozhodli proti ní postavit.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz