Článek
Antiochie (dnes Antakya) bylo velmi významné město založené kolem roku 300 př. n. l. Seleukem I. Níkátorem (358 – 281 př. n. l.). Roku 64 př. n. l. se Antiochie, ležící při pobřeží Středozemního moře v dnešním Turecku poblíž syrské hranice, stala hlavním městem římské provincie Sýrie; později bylo město druhým největším městem východořímského impéria po Konstantinopoli. A když už je řeč o Konstantinopoli, dnešním Istanbulu, je třeba ztratit o tomto impozantním městě několik slov. Istanbul (dříve Konstantinopol a také Cařihrad) je brána do Orientu, a to brána v pravdě překrásná; každý poutník by měl Istanbul zakusit na vlastní kůži, neboť je to město půvabné, fascinující a pulzující. Právě zde se konaly důležité křesťanské koncily: I. konstantinopolský roku 381 (druhý ekumenický po Niceji), kde se dokončilo nicejsko-cařihradské vyznání víry a odmítly se bludy jako pneumatomachismus nebo appolinarismus; II. konstantinopolský koncil v roce 553 (pátý ekumenický), kde se ladily christologické otázky; a ještě III. konstantinopolský koncil v roce 680/681 (šestý ekumenický), který odmítl monotheletismus. Kromě velkých koncilů se v Istanbulu konala celá řada důležitých menších synod.
V Istanbulu stojí slavný chrám Boží moudrosti – Hagia Sofia – vystavěný v letech 532–537 na místě, kde již stály dva menší chrámy z let 335 a 415. Po dlouhá staletí se jednalo o největší a nejslavnější křesťanský chrám, který byl ovšem po dobytí Konstantinopole Osmany v roce 1453 upraven na mešitu. Nic ze spletité historie chrámu neubralo na jeho impozantnosti a kráse. Jeho unikátní provedení se později stalo předlohou pro mešity na Středním východě, takže typická mešita s kupolí vlastně přejímá svůj tvar od původně křesťanského svatostánku. Přímo naproti chrámu Boží moudrosti dnes stojí překrásná Modrá mešita, známá také jako mešita sultána Ahmeda, dostavěná roku 1617. Architekti se tehdy pokusili překonat krásu Hagie Sofie a přestože zcela okopírovali styl, myslím, že se jim to podařilo, ovšem až po více než tisíci letech, proto Hagia Sofia zůstává nejimpozantnější budovou své doby. Celý tzv. zlatý istanbulský roh s mešitami a sultánským palácem je skutečnou výkladní skříní úžasného orientu. Pro poutníky představuje zlatý roh bránu do Asie, přechod do zcela odlišné kultury, myšlení i mravů – bránu do dobrodružství, kterou jsem sám mnohokrát prošel a pokračoval daleko na východ i daleko na jih a rád se tudy z dlouhých cest také po zemi vracel domů do Evropy. Žádný poutník by tuto perlu mezi světovými městy neměl vynechat. Nechte se tam unést kreativitou dávných architektů, nechte se strhnout historií i současnou atmosférou města, navštivte rozsáhlý bazar i zdejší univerzitu, zajděte si do sauny a rozhodně si po skvělém kebabu sedněte na výborný červený čaj do jedné z mnoha rušných čajoven.
Prolévání křesťanské krve
Velmi záhy začali být křesťané pronásledování jak Židy, tak i Římany a dalšími skupinami, takže křesťanská krev prolévala zemi relativně konstantně od Ježíšovy smrti až do roku 313 (často i potom), kdy velký císař Konstantin povolil křesťanství jako tolerované (a postupně prosazované) náboženství. Z církve mystéria se posléze stala církev impéria. Není nezajímavé, že křesťanské myšlení velmi významně ovlivnila kromě dalekého východu také Afrika. Mnoho významných otců totiž pocházelo z Egypta: dokonce jedna z nejvýznamnějších katechetických škol byla škola Alexandrijská, vyznačující se tzv. přístupem logos–sarx, zdůrazňujícím Ježíšovo božství. Ovšem nebyl to pouze Egypt, který promluvil do křesťanského myšlení: samostatnou kapitolu hrálo také severoafrické Kartágo, odkud pocházely dvě největší kapacity západního myšlení: Tertulián (160 – 220 n. l.), který jako první začal psát teologii latinsky a geniálně uchopil terminologii dvou přirozeností (Božské a lidské) a jedné osoby (Logu) v Ježíši Kristu a také Augustin z Hippo (354 – 430 n.l.), pocházející z berberské rodiny, který působil na území dnešního Alžírska.
Kromě těchto velikánů působili v severní Africe další teologičtí myslitelé, a Afrika tak patří k naší identitě západní církve více, než si často připouštíme. Nutno však jedním dechem dodat, že v prvních staletích křesťanského letopočtu bylo Kartágo kulturně spíše prodlouženou Itálií než skutečnou „černou“ Afrikou, o čemž se můžete přesvědčit návštěvou zachovalého římského amfiteátru v tuniském El Jemu. Římský amfiteátr uprostřed arabského města působí zvláštním, exotickým dojmem. Bývá sice zaplaven turisty, ale rozhodně je to stavitelský klenot a stojí za cestu. A když už u něj budete popíjet dobrou tuniskou kávu, vypravte se potom třeba k rozlehlému solnému jezeru Chott el Djerid (největší solné jezero celé Sahary) a dál na jih, kde budete odměněni pěkným „neturistickým“ Tuniskem. Pro skutečné dobrodružství však bude třeba překročit hranici a pokračovat dál na jih: do Alžírska nebo do Libye. Tam to cestovatelsky „vře“ na jiné úrovni.
Duch jako duše poutníkovy duše
Křesťanský poutník je prodchnut Duchem Svatým, je jím duchovně oživován a veden. Duch Svatý jakoby zevnitř orientuje poutníkovu cestu. Duch Svatý je darem Otce i Syna, darem pro poutníka, darem, díky němuž se pravá cesta nemůže mýlit a vede správnými stezkami – pravou cestou k Cíli. Duch Svatý zaměřuje srdce poutníka k Bohu a vede jej správnou cestou. Duch je také pramenem milostí sestupujících na poutníka jako blahodárná rosa inspirace a života, vždyť je to právě osoba Ducha Svatého, která je Pánem a dárcem života. V křesťanství nejde o nic menšího, než o předávání nadpřirozeného života v apoštolské tradici a o život věčný, a to rozhodně není malý cíl poutníkovy Cesty.
Duch Svatý na cestě poutníkům otevírá duchovní zrak (DV 5), a proto „všechny cesty vedou do Říma“: je to metafora cesty nazírané duchovním zrakem a ta vede různě (až bláznivě) zamotanými cestami k eschatologickému Cíli a já bych jen upřesnil, že „všechny cesty vedou skrze Řím do nebeského Jeruzaléma“, kde poutník spočine v dokonalosti visio beatifica – blaženého patření na slávu Boží. Křesťanský poutník je v síle Ducha Svatého putujícím hlasatelem Ježíšova evangelia – zvěstovatel dobrého poselství o spáse všech lidí. Ovšem jak tuto zvěst přinášet v rámci respektu k místním kulturám a náboženstvím? Stojíme před nelehkou otázkou a téma by zasloužilo samostatnou knihu, ovšem velmi zjednodušeně lze říci, že křesťanský poutník hlásá v těch nejodlehlejších a často i nejnebezpečnějších místech světa svou odvahou, svým postojem, svou cestou, svým příběhem, neboť poutník není misionář (spíše nevědomý protomisionář), poutník je posel (angelos), který vyzařuje světlo Kristovo a vydechuje Ducha Svatého svým neobyčejným příběhem dobrodružné cesty, čímž nenásilně, s naprostým respektem k odlišnostem světa, rozsévá inspiraci. Jako je Kristus „pravým ukazatelem na cestě pouští“, ukazatelem k cestě věčné, nositelem slov věčného života, je poutník ukazatelem na Krista. To je stručná odpověď na složitou otázku misijního poslání cestovatelů: být dobrým (klidně tichým) ukazatelem na Krista.
Jako se Slovo stalo tělem, přebývalo mezi námi a přineslo světlo, tak je poutník prodlouženou pochodní tohoto světla, když se stal svou cestou (doslova se směnil za cestu) a přebýval (spíše pobýval) mezi lidmi, žijícími v odlehlých končinách této překrásné planety. Každopádně platí, že křesťanský poutník se v etické oblasti opírá o princip personality, který ve stručnosti říká, že každý člověk je osobou s nezcizitelnou a nezadatelnou lidskou důstojností, na základě které mu z přirozenosti náleží lidská práva, respekt a úcta. Nahého domorodce v deštném lese nemůžeme chápat jako primitiva který potřebuje obléct a zasvětit do našeho způsobu života; musíme jej respektovat takového, jaký je, a svědčit pouze sami sebou. Můžeme se od něj mnohému naučit, můžeme navázat přátelství, nebo se vzájemně obviňovat z primitivismu a nakonec se pozabíjet. Princip personality je první kritérium vztahu k domorodcům a vůbec nevylučuje misijní poslání křesťanů. Dobrý poutník dokáže obé ladně a nenásilně propojit. Křesťanský poutník přece není vševěd, který má chodit světem a poučovat; naopak, kráčí po světě a sám se učí, nasává svět a to z něj potom také vyzařuje zpátky. Zakončeme tento bod jedním prostým sylogismem: člověk je stvořen z prachu země – cestovatel je stvořen z prachu cest; Bůh vdechl člověku v chřípí dech života – Bůh vdechuje cestovateli v poutnické chřípí smysl putování.
Odpuštění
Ježíš v evangeliích důrazně vybízí k niternému odpuštění těm, kdo se proti nám zpronevěřili, a to nikoli jen z pozice ctnosti, ale jako jeden z hlavních předpokladů správné duchovní cesty vedoucí do nebeského Jeruzaléma. Poutník často na cestách naráží na nepochopení, a dokonce hněv usedlíků, kteří v něm vidí ohrožení, jinakost, něco nevítaného. Je třeba je pochopit, nazřít realitu jejich očima a odpustit jim. Kolikrát po nás domorodci házeli kameny, kolikrát nás okradli, ano i zmlátili, kolikrát se nás pokusili ošidit, schválně nám uškodili nebo námi opovrhovali. S tím vším se poutník často setká, ale nemělo by se to usadit na jeho srdci – odpuštění osvobozuje, pochopení obohacuje, neodsouzení povznáší. Křesťané mají putovat po tomto světě a zároveň „nebýt z tohoto světa“. Nikdo této náročné výzvě neodpovídá tak přesně jako poutník, který na druhém konci světa skutečně putuje a zároveň „není z onoho světa“ jak v rovině kulturní a geografické, tak i v rovině duchovní. Jeho cesta vzhůru probíhá cestou v dál.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
