Kontroverzní konžský kimbanguismus – černý Ježíš a trojí vtělení Ducha svatého

Kimbanguismus – plným názvem „Církev Ježíše Krista na Zemi prostřednictvím jeho zvláštního vyslance Simona Kimbangu“ – je původní africká křesťanská církev založená Simonem Kimbanguem (1887–1951) v tehdejším Belgickém Kongu.

V roce 1921 začal Kimbangu hlásat novou, z křesťanství vycházející nauku založenou na vlastních božích zjeveních. Prorokoval brzký konec hanebné a zločinné kolonizace (nejen) Konga a podle tehdejších svědků konal zázraky – rozšířily se i zvěsti, že dokázal vzkřísit mrtvé.

Zakladatel Simon Kimbangu

Kimbangu se narodil v konžské Nkambě v roce 1887. Jeho příchod byl podle věřících předpovězen v 17. století konžskou věštkyní Kimpa Vutou, jejíž orativní proroctví hovořilo o příchodu Ducha svatého a osvobození Afriky, za což byla pronásledována jak místními úředníky, tak tamější partikulární katolickou církví. Později byla za svou víru upálena. Nutno podtrhnout, že Evropané ve střední Africe napáchali na tamějších lidech ukrutná zvěrstva. Korunu zla si nasadili Belgičané.

Podle rozšířené legendy došlo 12. září 1887 k hrozivé bouřce a nevídaným hromům; Papa Kuyela, tehdejší náboženský vůdce, a jeho žena Mama Luezi našli po této strašlivé bouřce v křoví nemluvně a adoptovali ho – to dítě mělo být tím, o kterém prorokovala Kimpa Vuta. Dostal jméno Simon. V roce 1915 se Kimbangu stal baptistou a několik let pracoval jako katecheta, než v roce 1920 začal své vlastní prorocké, kněžské a léčitelské působení poté, co byl podle vlastních slov povolán Ježíšem Kristem ke službě. Vlastní církev Kimbangu založil začátkem roku 1921.

Kimbanguovo nové učení, silně protikolonialistické a osvobozenecké, okamžitě rezonovalo mezi Konžany. Jeho skupina rychle rostla, což vedlo k jeho zatčení ještě v roce 1921 a k vykonstruovanému rozsudku smrti, který byl později změněn na doživotní vězení. V roce 1951 – po třiceti letech tvrdého žaláře – zemřel ve věznici v Lubumbashi.

Jím založené náboženské společenství však stále získávalo nové příznivce, zejména díky jeho manželce Marie Muilu Kiawanga Nzitaniové (1880–1959) a jejich synům. V roce 1959 získali kimbanguisté v Kongu oficiální uznání jako legitimní náboženské hnutí. O deset let později, v roce 1969, byli přijati do Světové rady církví a následně se stali součástí dalších mezinárodních církevních společenství.

Trojí vtělení Ducha Svatého

Kimbanguismus jako křesťanské společenství věří v Nejsvětější Trojici – vyznává Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. Ve svém učení zdůrazňují, že Syn se vtělil na přelomů časů a do času, a konečnosti tak vstoupila věčnost a nekonečnost v podobě bohočlověka Ježíše Krista – který byl jistě černé barvy pleti! –, a zároveň se vtělil také Duch Svatý, a to právě do zakladatele hnutí Simona Kimbangua. Kimbanguismus staví na výroku z Janova evangelia: „Jestliže mě milujete, zachovávejte má přikázání. Já pak požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás.“ (Jan 14,15–17)

Další inkarnace osob Trojice mají být tři synové zakladatele církve – Bůh Otec se vtělil jako Kimbanguův nejstarší syn Kisolokele, Syn (Logos) se znovu vtělil jako druhý Kimbanguův syn Salomon Diangani Dialungana a Duch Svatý se po inkarnaci do samotného Kimbangua znovu inkarnoval do jeho nejmladšího syna Diangiendy Kuntimy. Právě pro učení o těchto inkarnacích božských osob do Kimbangueho a jeho potomků vyřadila Světová rada církví kimbanguismus ze svých řad pro flagrantní křesťanskou herezi.

Unikátní písmo mandombe

Kimbanguismus svým členům přísně zakazuje tradiční africká náboženství, čarodějnictví, odhalená ženská ňadra, násilí, alkohol, tabák, vepřové maso a dokonce i tanec. Tím se však závazné direktivy zdaleka nevyčerpávají – jeden by si až všiml, že zákazy vyvolávají v zakazujících intenzivní excitaci. Nejdůležitějšími svátky kimbanguistů jsou 6. duben (začátek Kimbanguovy misijní a léčitelské činnosti), 12. říjen (den Kimbanguovy smrti) a Vánoce, které kimbanguisté slaví 25. května, v den narození Dialungany, a tedy druhé inkarnace Krista.

Náboženské texty jsou od konce 20. století psány unikátním písmem mandombe – vypracované Wabeladiem Payim, který tvrdil, že mu písmo bylo zjeveno ve snu právě Simonem Kimbanguem.

Dvojí tvář

Jádro problematiky kimbanguimsu ale spočívá hlouběji. Podle ortodoxních následovníků Simona Kimbangua je Kimbangu vtělení Boží a vůbec mu nešlo o založení nové africké křesťanské církve. Byl naopak pokračovatelem tradiční africké spirituality s typickým božským elementem v osobě proroka a bojovníkem proti duchovní kolonizaci Afričanů bílými Evropany, extenzivně proti hanebným bílým kolonizátorům.

Později bylo jeho učení pokřesťanštěno, zmírněno a paradoxně nakonec přijato Světovou radou církví. Ovšem jen do té doby, než rada pochopila, že Boží vtělení do zakladatele a jeho potomků nebude teologicky obhajitelné.

Vedle pravého jádra kimbanguismu se brzy vyprofilovala druhá, mnohem smířlivější, křesťanštější a obecného uznání chtivá tvář kimbanguismu, která ostré hrany nauky obrušovala a usilovala o přijetí mezi křesťanské církve. Tato dvě těžko slučitelná křídla kimbanguismu existují dodnes, přičemž jaderní kimbanguisté považují křesťanský kimbanguismus za akcesorní.

Střediskem kimbanguismu je v současnosti konžské město Nkamba, chápané věřícími jako nový Jeruzalém. Vůdcem společenství je od roku 1992 Kimbanguův vnuk a třetí inkarnace Ducha Svatého Simon Kimbangu Kiangani.

Počet kimbanguistů je velmi obtížné uvádět – různé odhady totiž hovoří o deseti, dvaceti, ale také až třiceti milionech osob. Jiné odhady jsou ovšem řádově nižší. Nejpočetnější komunita je v Demokratické republice Kongo.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.