Egypt a islám. Sunna vs. ší’a, bezkonfesní muslimové, lidový ženský islám i desetina nevěřících

Vějíř staroegyptského náboženství byl tisíciletími rozepjat do fascinující šíře a díky trvanlivosti kamene i přívětivým konzervačním vlastnostem suchého podnebí můžeme studovat i další africké vlivy na egyptské náboženství, zejména kúšitské, ovšem přinejmenším okrajově i vlivy pocházející z hlubších oblastí Afriky. Současnost patří v Egyptě většinově sunnitskému islámu, který je od roku 1980 státním náboženstvím. Náboženská realita ale není tak černobílá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Začněme ale příchodem islámu do prastaré země na Nilu, která se může pyšnit pěti tisíciletími mimořádně rozvinuté náboženské roviny života a komplexními kreativními teologiemi, a která byla v době zrodu islámu zemí většinově křesťanskou.

Křesťanství se v Egyptě počalo šířit bezprostředně po svém vzniku a po stoletích rozvoje bylo v egyptské společnosti hluboce zakořeněno a inkulturováno. Zejména ve své miafyzitské tváři přemalovalo pestrou náboženskou mapu Egypta výrazným monoteistickým nátěrem. Arabský vpád v roce 640 přinesl opětovné přemalování náboženské mapy Egypta a vyživen tímto nesporným úspěchem, rozšířil se západním směrem dál až k Atlantiku a později pokračoval rovněž jižním směrem. V Egyptě zůstal monoteismus, změnil se však přístup.

Přelomového roku 640 se do Egypta přihnalo několik tisíc arabských jezdců planoucích pro džihád slovem i mečem, vedených Amrem ibn al-Ásím, jedním z klíčových vojevůdců chalífy Umara. Planuli ovšem (patrně zejména) rovněž pro hojnou gáži a kořist, dobrodružství i slávu. Do konce následujícího roku byl prakticky celý Egypt v rukou Arabů.

Nutno říci, že arabští muslimové byli zpočátku tolerantní vůči egyptským křesťanům i Židům, jakožto „lidem Knihy“, tedy přesněji řečeno k těm z nich, kteří řádně platili vyšší daně a uznali svou subalternaci. Přestože srdce dobyvatelů plála džihádem, zdá se, že primární motiv dobývání zemí byl přeci jen hospodářský. Arabové si přijeli pro bohatství prastaré země na Nilu, ovšem v konečném důsledku ji po čase velmi efektivně arabizovali a islamizovali.

Ve prospěch šíření islámu mezi Egypťany hrál od počátku rovněž motiv ekonomický. Muslimové totiž v Egyptě platili vládnoucím muslimským Arabům mnohem menší daně než ostatní Egypťané. Křesťané se proti flagrantní (nejen) ekonomické šikaně také opakovaně bouřili. Arabizace Egypta byla natolik efektivní, že po staletích arabština zadusila koptštinu, která zůstala jen liturgickým jazykem koptských křesťanů, kteří dodnes slouží mše koptsky, ovšem homilie mají v arabštině.

Egypt je v náboženské oblasti zemí výjimečnou i z hlediska sakrální architektury. O starověkém Egyptě, který v architektuře nemá na světě rovnocenného konkurenta, netřeba hovořit. Také křesťanství zanechalo v Egyptě svou sakrálně architektonickou stopu. My se však věnujeme islamizovanému Egyptu, a ten dal v zemi vzniknout fascinujícím muslimským stavbám. Káhira – vyvolená jako nové sídelní město v roce 969 Fátimovcem Džauharem – se postupně stala krásným městem tisíce minaretů. Vznikaly sakrální skvosty jako je Ibn Túlúnova mešita z 9. století, Al-Ašrfova mešita s madrasou rovněž z 9. století, mešita chalífy al-Hákima z 10. století, mešita sultána al-Muajjada ze 13., mešita sultána Hasana ze 14. století, Kajtbájova mešita z 15. století nebo slavná mešita al-Azhar z poloviny 10. století, která se stala mateřskou mešitou významné islámské madrasy a později věhlasné islámské Univerzity al-Azhar založené patrně již kolem roku 972, tedy o celé století dříve než nejstarší evropská univerzita v italské Bologni (1088).

Většinu těchto historických skvostů může poutník jakéhokoli vyznání či nevyznání bez problému navštívit a uvnitř i nějaký čas v tichosti spočinout a žasnout. Jestli mohu v Káhiře něco doporučit je to zejména túra po historických skvostech islámské sakrální architektury a také využití možnosti vylézt si na některé z vysokých minaretů a nahlédnout město z perspektivy muezzina. Když si po výstupu na posilněnou dopřejete pálivé košari od pouličního prodavače a svlažíte jej výbornou silnou kávou s kardamomem, rozhodně neprohloupíte.

Mešita al-Azhar byla založena jako ší’itská mešita ismá’ílíjské větvě ší’y, nicméně dnes je mešita s Univerzitou al-Azhar samým srdcem sunnitské teologie a centrem světové sunnitské vzdělanosti. Madrasy v Egyptě vznikaly ve větších počtech od 13. století a byly významným příspěvkem pro šíření (nejen islámské) vzdělanosti. Hluboká a tvůrčí islámská teologie navázala na bohatou egyptskou tradici sebevědomých teologií starších.

Islámská architektura změnila tvář Egypta ke svému obrazu. Ať už jde o skvostné maličké mešity v mých milovaných západních oázách hluboko v tzv. Libyjské poušti, mešity přistavěné ke staroegyptským památkám, jejichž cílem je zdůraznit, že staroegyptské náboženství patří pouze do dávné minulosti, nebo majestátné mešity s vysokými minarety tyčícími se nad egyptskými městy.

Ze svých hojných zkušeností z Egypta a dlouhých, často celonočních kavárenských rozhovorů s egyptskými muslimy si snad mohu dovolit malé zobecnění, a sice že egyptští muslimové nechovají prakticky žádnou větší úctu ke staroegyptským památkám, a už vůbec ne k těm náboženským. Vidí v nich jen zisk z turismu, ale rozhodně nad nimi nežasnou tak jako ohromení cizinci. Mešity neváhají postavit kamkoli do prostoru chrámu, aniž by si příliš lámali hlavu nad tím, jak takový zásah historické dílo změní. Islám je podle nich zkrátka vrchol Božího zjevení, a tím veškerá potřeba ospravedlňování zásahů výstavbou mešit do památkových oblastí končí.

Podobně je to koneckonců s úctou k turistům, ta je skutečně minimální. Egypťané o nich mají nízké mínění a považují je zhusta za amorální hordu, což lze ovšem velmi snadno pochopit vzhledem k obrovskému počtu turistů a jejich (často alkoholovým) excesům. Pokud člověk v Egyptě dlouhodobě žije a s lidmi se hlouběji pozná, jsou naopak nesmírně uctiví, přátelští, pohostinní a vlastně i trochu nábožensky tolerantní. Žil jsem v Egyptě bezmála dva roky. Po několika měsících ve mně sousedé, spolupracovníci a přátelé přestali vidět dolary a začali rozeznávat člověka. Po roce už jsem byl jeden z nich a neváhali přede mnou lamentovat nad nemorálností a zvrhlostí do ruda spálených přiopilých turistů, kteří do půli těla svlečení chodí i do města. Sexuální turistika starších evropských žen, které se v přímořských letoviscích chovají, tak jak se chovají, dodává mezikulturnímu dialogu další nevábný odstín. Ale konec se střílením do vlastních řad, pojďme zpátky k egyptskému islámu.

Dnes je v Egyptě registrováno více než 110 000 mešit a uvádí se, že velmi přibližně 90 % egyptské populace jsou muslimové, zatímco zbývající skupina jsou koptští křesťané. K tomu ovšem musím doplnit, že většina dotazníků dosud v Egyptě nenabízela možnost bez vyznání a někteří sociologové upozorňují, že nezanedbatelné procento soudobé egyptské populace – hovoří se až o deseti procentech – by tuto možnost zaškrtla, pokud by v dotazníku byla. Přibližně desetina egyptské populace se tedy chápe jako zcela nevěřící. Podle komplexnějších sociologických průzkumů se asi 47 % egyptské populace označuje za věřící, a přibližně 40 % populace za částečně věřící. Vidíme tedy, že náboženská skutečnost je mnohem rozmanitější a subtilnější než oficiální statistika, která prakticky nepočítá s nevěřícími, vůbec nereflektuje možnost částečně (nebo chcete-li vlažně) věřících atd.

Po arabizaci a islamizaci Egypta vznikla vedle honosných sakrálních staveb také arabštinou psaná egyptská umělecká i vědecká literatura vysoké kvality. Postupně také vykrystalizovala mluvená egyptská arabština, která je velmi odlišná například od mluvené marocké arabštiny. Ale i v nedaleké Sýrii lidé po první větě poznají, že hovoří s Egypťanem, nebo v mém případě s člověkem, který se v Egyptě arabsky učil.

Ší’itští (ismá’ílíjští) Fátimovci vládnoucí Egyptu od 10. století pojímali stát v souladu se svými sunnitskými předchůdci v Egyptě jako teokracii, ovšem v čele fátimovského státu u nich stál neomylný imám, vládnoucí podle Boží vůle. Tento i další momenty fátimovského pojetí státu byly ve zjevném rozporu s naukou sunnitského islámu. Fátimovcům se ovšem podařilo učinit z Egypta centrum ší’y. Ší’itský islám však v Egyptě nekraloval příliš dlouho, neboť ve 12. století se slavným vzestupem sultána Saladina (1138–1193), který do dějin vtiskl nejslavnější období islámských zemí, ujal se náboženského kormidla v Egyptě sunnitský islám a de facto ukončil strofu slávy egyptské ší’y.

Dnes je drtivá většina egyptských muslimů sunnity, rozdělenými mezi mírně převažující Hanífovský madhab, o něco méně početný Šáfiovský madhab a množinu stoupenců nejmenšího Málikovského madhabu. Ten je ale drtivě většinový na celé ploše saharské a sahelské Afriky. Většina minoritních egyptských ší’itů se dělí mezi ismá’ílíju a Džafarovský madhab. Napětí mezi sunnity a ší’ity vede v Egyptě čas od času až k násilí.

V Egyptě dnes existují desítky súfijských taríq a početná mnohamilionová množina súfijů. Proti egyptským súfijům ostře vystupují egyptští salafisté, kteří nejsou tak početní, ale svůj vliv na egyptský islám rovněž mají. Nikoli bezvýznamným myšlenkovým směrem mezi egyptskými muslimy je také koránismus, myšlenkový proud, který odmítá božskou valenci hadíthů a jedinečně ji přisuzuje jen Koránu.

V Egyptě je dnes několik desítek tisíc příznivců ahmadíjského hnutí, proti nimž ovšem ostře vystupuje vláda, egyptská ulamá, ale také Univerzita al-Azhar a další vlivné skupiny. V zemi také značně roste skupina muslimů, kteří se identifikují jako bezkonfesní muslimové, přesněji řečeno při sociologických průzkumech odpovídají, že se cítí prostě jako muslimové, bez dalších dodatků. Nechtějí se identifikovat s žádným směrem islámu, s žádnou z jeho větví nebo právních škol. Dnes se v Egyptě podle recentních odhadů jedná o 12 % egyptských muslimů. Tento fenomén byl dosud výrazně přítomen zejména v sahelské Africe, ale zdá se, že sílí i jinde v islámském světě.

Další skutečností egyptského islámu je fakt, že venkovští muslimové jsou velmi málo vzděláni nejen v náboženské oblasti. Hovoří se o venkovských neortodoxních tvářích islámu, kde nechybí uctívaní významných historických osobností či předků, užívaní ochranných amuletů proti zlým duchům i obavy z čarodějnictví. Sám jsem se s těmito prvky tamějšího venkovského islámu mnohokrát setkal, přičemž nejsilněji jsem vnímal obavy z uhranutí dětí.

Na egyptském venkově bývá také rozlišován specificky mužský islám a ženský islám se svými konkrétními uniky. Specificky ženským náboženským zvykem je zde zár, obřad, který má ženám pomoci uklidnit duchy, o nichž se věří, že je posedli. Obřady organizují ženy, které byly speciálně vyškoleny svými matkami nebo jinými ženami v zárské tradici. Organizátorka záru pořádá týdenní setkání a pomocí hudby a tance navozuje u posedlých žen extatické transy. Bohaté ženy si někdy platí za soukromé záry pořádané v jejich domech; tyto záry trvají několik dní. Al-Azharské autority považují zár a podobné praktiky za neslučitelné s islámem a ostře je odsuzují.

Mezi typicky mužské prvky egyptského islámu je počítán i tamější súfismus se sedmdesáti čtyřmi registrovanými taríqami pro oblast Egypta. V souvislosti s egyptským súfismem se hovoří až o třetině dospělé mužské muslimské populace. Ukazuje se tedy, že na první pohled až černobíle se jevící Egypt s islámem coby státním náboženstvím je pod povrchem mnohem barevnější a složitější.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025. (novinka, bestseller)

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.