Krásné Asiatky, jogíni se závažím na přirození a hrdě vstříc reinkarnaci. Náboženské šoky na cestách

„Ať tyto požehnané nástroje pravdy pošlou k Božímu soudu co nejvíce zčernalých duší,“ zpíval samolibě s posvátným nátiskem v hlase pravoslavný kněz, když na východě žehnal kalachy, aby za pár hodin rozdal chlapcům, kterým bylo nařízeno dospět v muže poněkud dříve, než by bylo zdrávo (a za smysl bytí jim bylo určeno vlastenectví a prachy, nebo naopak?), tělo Kristovo (které se právě za to nedávno vydalo), a já jsem šel kolem a těšil se, až se azbuka změní na dévanágarí.

Jógin na o fous vzdálenějším východě v indickém Váránasí, když se mi konečně změnila písma, invertovalo dobro a mrav si udělal výlet do zajímava, si přímo přede mnou na přirození zavěsil dvacetikilové závaží a jódloval „óóóóm“ s dlaní nataženou pro škváru, zatímco v Pampanze na Filipínách přibili člověka na kříž a za zvuku modliteb jej vztyčili vzhůru. Nevypadal ani zbla jako Ježíš, ale cítil se tak, a tak mu to nechme; Bůh ví, co měl v životě za sebou a co ho ještě čeká. Teď si ale říkám… vždyť já nevím, jak vypadal Ježíš, takže beru zpátky.

Nahý zasvěcenec s rukama zbrocenýma krví oběti v beninském Cotonou se na mě při vodunském obřadu podíval tak zle a pronikavě, že jsem byl naprosto bez energie do další cesty (ba bytí), načež se lidé v nedalekém kostele při mši kolem mě najednou vymrštili z lavic a začali ječet, tleskat a tančit, div nemetali kozelce.Hrůzu nahánějící kněz na Haiti měl na oltáři vedle voodoo sošek křesťanské (a také G9) symboly a zatraceně širokou telku, z níž sešlejší scientolog Top Gun právě diváky naprosto vážně přesvědčoval, že za vším stojí krutovládce galaktické konfederace Xenu. V Bratislavě na náměstí na mě zpoza keře vyskočili radostně bubnující zvěstovatelé Kršny, zatímco jakýsi politik na pódiu o pár metrů dál hulákal, že musíme tvrdě bránit „křesťanskou identitu Evropy“, aniž by kdy naživo viděl byť jen zaprášený hřbet Nového zákona.

V New Yorku na Wall Street bylo více buddhistických mnichů, než byznysmenů, z londýnských autobusů na mě útočily obří nápisy sdělující, že Bůh není, protože to „vědci zjistili“, na jednom ostrůvku v Karibiku mocipáni sloužili černou mši a nedělali hezké věci, a na Smržovce v hospodě jeden poctivý ateista hulákal na vrchního, ať sakra přepne program, nebo tomu jantarovi v bedně rozbije hubu, protože má plnou hubu Alláha a černobílý ubrus na hlavě, a „taková strašidla“ tady rozhodně nechceme a už vůbec je nebudeme poslouchat. Že se bude muset hošánek pěkně přizpůsobit. Ale nakonec se přizpůsobil ateista, zanadával si do piva a reportáž úspěšně přežil.

To bylo několik příkladů z cestovatelského terénu, které mohou ve zvídavém cestovateli vyvolat náboženský otřes a jeho oči na chvilku deformovat do tvaru otazníku. Leckdy pro něj není nutné cestovat daleko, ovšem na cestách je obvykle častější a intenzivnější, už kvůli tomu, že cestovatel bývá otevřenější a citlivější k okolním vjemům (pokud mezi sebe a vjemy nestrká přehršel elektroniky a pokud necestuje tak rychle, že všem vjemům úspěšně uteče a následně je neúspěšně hledá doma).

Cestovatel po vzdálených koutech naší krásné planety zažívá poměrně často dobře známý kulturní šok, a přestože náboženství bývá uváděno jako jedna z příčin kulturního šoku, je po mém soudu přesnější definovat náboženský šok jako příbuzný, ale samostatný fenomén. Jinak působí na zrychleného turistu, obehnaného pevnou hradbou pečlivého itineráře, který sprintuje se sluchátky v uších, brýlemi s 3D kamerou na očích, selfie tyčí v ruce, dronem nad hlavou a hlavou v sítích místo oblaků, aby v několika prchavých okamžicích, které mu umožnila kraťoučká dovolená, odškrtal položky ve svém seznamu, a do cizí země se nepřijel nechat zasáhnout nebo dokonce proměnit, ale v rychlosti a nejlépe levně a bezpečně získat instantní zážitek podepřený pořádnou kobrou, která mu má pomoci ten sprint stihnout, a jinak působí na otevřeného poutníka, který cestuje pomalu, v klidu nasává svět, nebrání se mu, sleduje kulturní a náboženské proměny a je otevřen alteritě, aby jej zasáhla a jeho cesta aby jej pomalu proměňovala, formovala a utvářela, aby jej přepodstatnila. Kobra sprint, nebo pomalá procházka kolem světa. Každý má volbu. „Ale já nemám čas!“ syčí kobra. Omyl. Miliardy let jsi jej neměl a miliardy mít nebudeš, ale teď čas máš.

Náboženský otřes obvykle přichází při rychlých změnách prostředí, typicky při několikahodinovém přeletu do zcela jiné kultury prostoupené odlišným náboženstvím: jedná se o nečekané události v očekávaném náboženství. Působí jako frontální rána spirituální pěstí do překvapeného obličeje, který ve své rozkošné naivitě čekal spíše pohlazení. – Vzpomínám si na několik náboženských otřesů vysoko v Himálaji: putoval jsem několik dní překrásnými horami Ladaku, abych po výstupu brutálně testujícím mé fyzické možnosti s jazykem mimo dutinu ústní najednou na vysoké skále spatřil při západu slunce úchvatný buddhistický klášter. Srdce už samou únavou přestalo zevnitř kopat do žeber a krev přestala kvůli výšce kapat z nosu. Už to stačilo… Opatrně jsem téměř po tmě vstoupil. V klášteře žilo asi třicet dospělých mnichů a deset malých žáků; vlídně mě přijali, a dokonce mi nabídli místo v malé cele spoře osvětlené svíčkou se dvěma mnichy. Cítil jsem se jako v ráji a lačnil jsem po hlubinách buddhistické meditace. Bílý jak sedma, unavený jak mrcha, šťastný jak blecha. Šest procent mé neandrtálské krve – ano, mám jich šest; mám na to lejstro, ale hlavně je tam cítím –, jež jdou do varu pokaždé, když zahlédnu obzor, se konečně uklidnilo a já prvně v životě spal jak dudek.

Ráno – první se probudil neandrtálec a už mě zase hnal jak nadmutou kozu – jsem se z vihary (části vyhrazené pro cely mnichů) zašel podívat do čaitje (tedy modlitebny) na výuku malých mnichů. Šest procent ve varu, zbytek v zenu. Klasika. Blíženci jak víno. A to jsem tehdy ještě neznal svůj genetický profil, a tedy nevěděl, že jsem v zenu, protože jsem se po dvou tisíciletích vrátil domů. Nebýt neandrtálce, zůstal jsem doma. Jakože doma doma, jestli je to jasné. Nikam bych se neštval a přitom byl tamtéž. Oklika jak hovedo, no nic… Konečně se také zúročilo mé studium tibetštiny – teď už chápu, proč mě ten jazyk tak přitahoval –, už to totiž vypadalo, že slovní zásobu proměním ve srandu králíkům.

Mniši spořádaně předčítali staré texty pod okny s výhledem na přilehlé sedmitisícovky, zatímco důstojně působící starý láma pomalu a tiše procházel mezi nimi – atmosféra byla posvátná. A najednou: prásk! Láma vzal jednoho žáčka tlustou knihou po hlavě tak silně, že to se mnou škublo. Na tebe si dám pozor, kamaráde. Knihou po palici to nemám rád! Žáček se pokusil opravit chybu v recitaci, ale neuspěl: druhá rána, pak hned třetí. Za chvilku dostal další malý mníšek. Rány po hlavě brzy vystřídala rákoska určená na záda a já jsem si kromě vzpomínky na soudružku z první třídy – manželku komunistického zvířete, která se ukájela šikanou a tělesnými tresty – uvědomil, že atmosféra není posvátná, ale napjatě prostoupená strachem žáčků a těžko pochopitelnou brutalitou starého lámy. Ty se reinkarnuješ do pěkného průseru, kamaráde. Nebo ne? Mno, tvářil se, že má čas…

Vrátil jsem se do své cely se zvířenými myšlenkami a otazníky v očích, a protože bylo konečně denní světlo (elektřinu tam neměli), konečně jsem se po cele mohl porozhlédnout. Přišel další šok: na stěnách chrámu, který byl na první pohled duchovním rájem na zemi, visely fotky New Yorku a vysmátých byznysmenů v oblecích (vytržené z jakéhosi indického časopisu). Mého zájmu si všiml mnich, který mi promptně vysvětlil, že snem mnoha mnichů z onoho kláštera je život v Americe, zemi snů a splněných přání. No jo, tam se plní přání. Poslední dobou hlavně taková, která probarví karmu tak, že podobnou hloubku černé karmický orloj dlouho neviděl. Když jsem potom dostal silný čaj se žluklým jačím mlékem a solí a uviděl, jak místní poutníci strkají z pole tvrdě vydřené bankovky do úst zlaté sochy Buddhy, který za svého života zdůrazňoval, že je člověk jako každý jiný a jeho uctívání nikomu nikam nepomůže, už jsem se ničemu nedivil.

Na další cestě po Africe jsem se (sledujíc čaroděje při rituálu juju) už ale znovu divil. Západoafrické čarodějnictví přivede náboženský šok i velmi otrlým jedincům – na obětování si jeden hned tak nezvykne, kór když chtějí obětovat vás! –, zvláště pak těm, kteří absolvovali masakrózní gabonský iniciační rituál bwiti, načež byli svědky přípravy fetišů z určitých ostatků. Jestliže Asie (zejména potom Indie) je královnou náboženského hledání, Afrika (zejména potom západní) je královnou náboženských šoků.

Tyto mé otřesy byly typickým příkladem roztříštění mylného náboženského předporozumění. Náboženská realita bývá jiná, než jak o ní vypovídá literatura na opačném konci světa a jaký obraz si o ní cestovatel doma pro sebe vytvoří. Po strávení roztříštěného předporozumění přijde druhý a snad hlubší pohled a cestovatel zjistí, že mnohé skutečnosti (často ty podstatnější) literatuře vlastně docela odpovídají, a není proto dobré usuzovat podle prvního náboženského otřesu.

Je užitečné si připustit, že cestovatel nikdy nemůže hodnotit náboženství objektivně, dokonce ani své náboženství (nebo programové bezvěrectví) nemůže plně přehlédnout a dokonale posoudit. Není na světě člověka, který by byl schopen neutrálně a objektivně obsáhnout všechna náboženství – dokonce ve své totalitě ani jedno! – s jejich subtilními detaily a odlišnostmi a z pozice Božského nadhledu říci, co je a co není správně, normálně, dobře, spásně… Vlastně je tolik náboženství, kolik je lidí; každý má v hlavě jiné, ať už se to katechismům líbí nebo ne. Co je normální?

Afričtí kimbanguisté například považují za normální (ba jediné správné), že Ježíš byl černoch, jinak by totiž nebyl určen jim. Muslimský marabut v malijském Djenné zase považuje za jediné správné ezoterické čtení Koránu skrze uspořádání hvězd a vedle své role učitele islámu je zároveň knězem kultu řeky Niger. V africkém Gabonu praktikují lidé náboženské rituály bwiti založené na konzumaci kořene keře iboga se silně psychedelickými účinky; iniciační rituál trvá několik dní – přičemž poslední den je změna vědomí nejsilnější a mysl putuje celé hodiny vesmírem, což ne všichni přežijí – a je zcela normální také pro tamější křesťany. Dogoni zase považují za normální, že pocházejí z hvězdy Sirius. Jorubové běžně uctívají své oriši, přestože jsou často zároveň muslimy; Fonové zase své voduny, přestože jsou často zároveň křesťany. Evropan se v Africe může stát křesťanem, Afričan v Evropě muslimem, Australan v Asii Američanem. Co je normální? Absolutně všechno.

Jednou mě v Nepálu vypasený chlapík, který se převléká za hinduistického svatého muže – sádhu – a sedí k radosti objektivů záměrně na skvělém pozadí (mimochodem se jedná o celkem výnosné zaměstnání), poprosil o peníze na dobrou věc a pohladil si u toho řádně tučné břicho. Následující den jsem ale narazil na pravého svatého muže, jehož bizarní zevnějšek mnou (nejen duchovně) otřásl: na vrakovišti se pomazal olejem a mazem letitých vyřazených motorů a na jazyk zavěsil nesmírně těžké závaží z motorových komponentů tak, aby mu to maximálně vytahovalo jazyk z úst. Toto motorové závaží se táhlo až k zemi, kde se rozprostíralo po chodníku spolu s jeho dvoumetrovými dredy namaštěnými motorovým olejem. Jinak byl zcela nahý a prostě seděl v postranní uličce nevelkého města. Ten naopak žádné peníze nechtěl, neboť skuteční sádhuové nechtějí, ba ani nesmí, vzít peníze do ruky. Ten člověk vypadal, jakoby zvracel motor.

Roztříštění mylného předporozumění nebo pozitivní otřes může nasměrovat k pokroku a hlubšímu zájmu o dané náboženství. Negativní otřes může nasměrovat ke ztrátě zájmu, případně poklesu hodnocení onoho náboženství. Nesnadno uchopitelný náboženský otřes může vyústit v relativně dlouhé období vědomého či nevědomého působení: výše uvedený příklad svatého muže „zvracejícího motor“ je toho zářnou ukázkou – stále na něho vzpomínám a stále nevím, co si o něm myslet, ovšem jisté je, že to byl silný vnitřní náboženský otřes.

V oblasti náboženského okouzlení je určitou královnou mezi zeměmi Indie. Sám jsem v Indii meditoval v buddhistických klášterech, chvilku pobyl také v hinduistickém ášramu a často sdílel (nejen) stín fíkovníku s hinduistickými svatými muži, na jiných kontinentech se účastnil rozličných obřadů, všech myslitelných bohoslužeb i nejrůznějších (z mého pohledu) náboženských šíleností. Při náboženském okouzlení je člověk často „bezhlavě zamilován“ do exoticky působící nauky, která mu připadá jako „ta jediná pravá“. V tomto okouzlení je cestovatel schopen zapomenout na celý dosavadní život, odevzdat všechno majiteli ášramu, školy, sekty nebo církve a plnit naprosto iracionální úkoly. Náboženské okouzlení je subjektivně velmi krásné, osvobozující, povznášející, stejně jako nebezpečné, neboť cestovatel je v tu chvíli zneužitelný jako málokdy jindy. A duchovní hyeny zneužívají. Sakra zneužívají…

Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která má dvě naprosto odlišné podoby: prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik (povětšinou domů), nebo racionálnější střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívaje si své okouzlení, aby za několik týdnů obrazně spadli na zem a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není: kromě nepředstavitelné špíny a zápachu tam leží také beznozí žebráci, v bídě umírající nejrůzněji postižení lidé a psi, které byste si po méně než deseti pivech rozhodně nepohladili. Na duchovní zemi je to podobné. Sakra podobné…

Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také poutníky, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k Bohem zapomenutému klášteru vystoupil a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů. Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil „náš svět“ a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“, podobně jako německý jógin (s hinduistickou svastikou vykérovanou na hrudi!?), kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021.

MARINSKÁ, Eliška. Často jsem toho dobrodruha v sobě proklínal, říká jablonecký cestovatel Havelka. Deník, 3. 10. 2025.

Audio:

Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace v Africe s doktorem Havelkou. Praha, 2024.