Článek
Spasitel světa se tak stává poutníkem hned v prvních dnech a týdnech své lidské existence, aby se po třech desetiletích stal poutníkem, který přemůže smrt a otevře všem lidem novou Cestu, novou dimenzi cesty, Cestu, která vede k Cíli. A poutníka, jenž se po ní vydá, dovede až k blaženému patření (latinsky visio beatifica) na Trojjediného v nekonečné věčné slávě s tím, že poutník se podle křesťanské nauky v záři oné slávy nerozplyne v božství, jako to předpokládají některá zmíněná východní náboženství, ale zůstane sám sebou v oslavené identitě a věčné účasti své poutnické bytosti na vnitřním životě Božím. Zatímco ve Starém zákoně vyvolený lid z Egypta prchá, Nový zákon naopak začíná úprkem do Egypta.
Starověká černá země – Kemet – nesmazatelně patří jak k poutnickým příběhům starozákonních cestovatelů, tak i k cestopisnému příběhu novozákonnímu. Uvádí se, že Svatá rodina pobývala v Egyptě asi čtyři roky: první měsíce rodina pobývala na území dnešní Káhiry ve významné židovské komunitě, která byla soustředěna kolem druhé nejdůležitější židovské synagogy po Jeruzalémském chrámu; v té době zde stála velká pevnost nazývaná Babylon, ovšem Svatá rodina ze strachu o život musela putovat dál do jižní části země, tedy Horního Egypta. Pokud doputovali až do Núbie, byl Ježíš v dětství až na hranicích černé Afriky, možná i za onou hranicí. O Ježíšově dětství se detailněji zmiňují některé apokryfy (texty nepřijaté do biblického kánonu), ovšem události jsou v nich popisovány značně legendárně a nelze nijak ověřit, jak skutečně první roky Spasitele světa vypadaly. Míst spjatých s pobytem Ježíše není málo a těžko dnes určit, kde Svatá rodina skutečně pobývala, ale jisté je, že Egypt, země neopakovatelné, fascinující historie a kultury je významně spjata s několika lety pozemské existence vtěleného Slova.
Byl to Josef, kdo s Ježíšem sestoupil do Egypta, kdo svou aktivitou zachránil světu Spasitele a z hlediska budoucích událostí svá nejdůležitější léta prožil jako cestovatel, jako chudý poutník, který poslechl Boží volání ve svých snech a putoval po egyptské zemi. Za podobně dramatických událostí o mnoho století dříve sestoupil jiný Josef, syn Jákoba/Izraele do Egypta, aby svou aktivitou zachránil mnohé, a byl to opět Josef z národa vyvoleného, kdo byl okolnostmi nucen putovat do Egypta, aby právě tam naplnil svou míru a prožil podstatnou část svého osobního příběhu, jenž se stal součástí příběhu spásně dějinného.
Poutník si chrání své sny
Oba Josefové zahráli v Egyptě významnou roli v dramatu, který je oba nekonečně přesahoval, v dramatu vpravdě největším. A další souvislost obou poutníků Josefů: sny. Zatímco mladší Josef snům důvěřoval a orientoval se podle nich, starší poutník Josef sny vykládal, a tím učinil závratnou kariéru na faraonově dvoře. Každopádně sny je vedly do dalekých krajů – neděje se tak i současným poutníkům? Bezesporu ano. Na počátku našich cest jsou sny – poslechněme jejich výzvu a vydejme se naplnit svou míru, vždyť Stvořitel nám připravil přenádherný svět a pozval nás, abychom jej prošli křížem krážem. Až vám bude někdo šlapat po snech a říkat věty začínající slovy „měl bys raději…“, aplikujte na něj Ježíšova slova: „jdi mi z cesty, Satane, neboť nemáš na mysli věci Božské, ale lidské“ a já dodávám věci průměrné, mrzké a zbytečné. Sad je dostatečně plný ohnutých stromků a na světě je stále dost místa pro mohutné solitéry naplňující svou míru po okraj, ano, někdy i přes okraj…
Poté, co Herodes zemřel (uvádí se rok 4 př. n. l.), zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně, aby nasměroval Svatou rodinu zpátky do země izraelské, ale protože na trůn po Herodovi nastoupil další tyran, jeho syn Archelaus, putoval Josef s Marií a Ježíšem raději do galilejského Nazareta. V tomto bodě evangelista Matouš Josefa opouští a můžeme tedy říci, že Josef se v novozákonním příběhu uskutečnil jako poutník: naplnil svou míru několikaletou poutí po Izraeli a Egyptě (možná i dál) znamenající ochranu Spasitele světa. Není nezajímavé, že Ježíš se narodil patrně mezi lety 7 – 5 př. n. l., což můžeme ad absurdum vyložit, jakoby se narodil sedm až pět let před Kristem, tedy sám před sebou. To bylo způsobeno chybou, které se dopustil Dionýsus Malý v 6. stol., který stanovil Ježíšovo narození do roku 754 římského letopočtu.
Černá země Kemet
Ačkoli Písmo hovoří o Egypťanech v nepříliš lichotivých konotacích (Korán rovněž tak) a jejich faraona explicitně odsuzuje jako úhlavního nepřítele, hraje Egypt v celém Písmu Starého i Nového zákona důležitou roli a významně také v pozdějších staletích formoval teologické myšlení. Myslím, že důkladné procestování celého Egypta a nejlépe i okolních zemí, patří k „základnímu vzdělání“ každého poutníka. Přestože turistická letoviska mnohdy kazí pověst Egypta jako poutnického klenotu, není to vždy kritika oprávněná. Turistická letoviska jako Hurghada, Sharm el-Sheik nebo Marsa Alam mohou sice poutníka na první pohled znechutit, ale i tato místa mají svá příjemná tržiště, staré čtvrti, krásné mešity i náměstí, ale to hlavní se ukrývá pod vodou: fantastický korálový svět pod hladinou, vraky válečných lodí, jeskyně, fascinující život, v němž může potápěč žasnout nad velikostí a kreativitou Stvořitele. Vedle přeplněných letovisek nabízí pobřeží Rudého moře v Egyptě také méně vyhledávaná klidnější místa se stejně krásným podvodním světem, jako např. Nuweibu nebo Dahab. Cestovatelé a poutníci rádi koření své výpravy extrémními zážitky a mnozí z nich vybrali z pestré nabídky právě potápění. Stejně tak je tomu u mne a mého potápěčského „buddyho“, tedy mé ženy. Potápění v Rudém moři patří mezi světově nejzajímavější: propotápěli jsme téměř celý svět a na Rudé moře nedáme dopustit.
Zářící poutnický klenot se ovšem v Egyptě rozprostírá podél mohutného toku Nilu: prastaré kamenné chrámy, díla velkých architektů a stavitelů, tajemné hrobky, pyramidy a nespočet dalších mimořádných kulturních památek lemuje Nil po jeho proudu už od súdánského severu až po jeho krásnou živě zelenou deltu. Egyptská Sahara je další magické místo, kde můžete spatřit unikátní sněhově bílé kamenné útvary, známé jako „bílá poušť“, rozlehlé písečné moře vysokých dun, romantické oázy, kde čas jako by se dávno zastavil, a pokud vám to fyzické i psychické síly (a hlavně navigační schopnosti) dovolí, můžete se vydat pěšky napříč úchvatnou Saharou z jedné oázy do druhé, kam až vás nohy donesou. Pokud dojdete až do známé západní oázy Siwa a vypravíte se ještě dál na západ, okusíte už libyjskou venkovskou kulturu a styl. V Siwě určitě ochutnejte fíky plněné čokoládou nebo ořechy, pálivé košari a sladký sahleb. Káva s vodní dýmkou na závěr rozhodně neuškodí a při té příležitosti si můžete v čajovně zahrát domino s vousatými pány ve volných džebáliích a turbanech a dívat se při tom na západ slunce za písečné přesypy lemující jezero dokreslující malebnou atmosféru prastarého hliněného města vystavěného na strmém pahorku.
Odlehlé oázy v libyjské poušti
Stále můžete v Egyptě objevit oázy ležící mimo oblast zájmu většiny turistů a dokonce i poutníků a právě tam můžete prolomit čas a nahlédnout do doby Ježíše Nazaretského. Po mnoha týdnech a měsících pomalého putování po egyptské západní (tzv. libyjské) poušti jsem objevil několik skutečně nedotčených oáz, kde jsem si připadal jako ve snu. Tam ještě kavárník přidává do vodní dýmky k silnému černému tabáku hašiš jako za starých časů a vodní dýmce se tam hašiš stále říká. Nejednou jsem sdílel takovou vodní dýmku s místními mudrci pod štíhlým minaretem a dlouho do noci s nimi debatoval o našem společném Bohu, o našich cestách, o našich snech… V té době jsem ještě netušil, že za několik let se Egypt stane mým druhým domovem, kde budu žít, pracovat, cestovat a divokými doušky nasávat jeho neopakovatelnou atmosféru. Pro opravdu dobrodružné cestování doporučuji zamířit na jih do Súdánu (nejlépe do obou Súdánů), odměnou vám bude nefalšované ryzí dobrodružství, ale nutno dodat, že míra rizika je s poklidným Egyptem nesrovnatelná.
Egyptské křesťanství
Egypt se stal jednou z prvních zemí světa, kde se ujalo rané křesťanství a kde rostly a sílily prvotní křesťanské komunity. Za praotce hlasatele Krista je tam obecně považován svatopisec Marek, který se snad stal prvním biskupem v Alexandrii. Před expanzí islámu byl Egypt ryze křesťanskou zemí, kde mimořádně kvetlo tvůrčí teologické myšlení: v Alexandrii v prvních staletích našeho letopočtu vznikla velmi významná katechetická škola, která (velmi zjednodušeně řečeno) kladla důraz na Ježíšovo Božství (tzv. škola logos–sarx) v opozici k antiochijské katechetické škole, kladoucí důraz na plné Ježíšovo lidství (tzv. logos–anthropos). Alexandrijský patriarchát odedávna inklinoval k různým formám teologických nevyvážeností (často i herezí), jejichž společným jmenovatelem bylo umenšování plného a pravého Ježíšova lidství.
Teologické šarvátky odstartované Origenem nebo Ariem se vyhrotily na Efezkém koncilu v roce 431, ale zejména potom na jednom z nejdůležitějších katolických koncilů v celých dějinách církve, totiž na koncilu Chalcedonském roku 451. Koncil slovy papeže Lva Velikého učí (na základě Tertuliánových a Augustinových tezí), že Ježíš Kristus je jedna osoba (Božský Syn, Logos) ve dvou přirozenostech – Božské a lidské, nesmíšeně a nerozděleně. Zájemcům o koncilní christologii by neměl ujít slavný papežův list Tomus ad Flavianum v jeho plném znění. Jenomže vlivná větev alexandrijské školy již v té době vyznávala tzv. monofyzitismus (mono – jedna, fýsis – přirozenost), tedy učení, které velmi zjednodušeně tvrdí, že vtělením Logu Božská přirozenost plně pohltila tu lidskou, a tak Ježíš Kristus byl nositelem pouze Božské přirozenosti. Alexandrijská církevní obec Chalcedonský koncil nepřijala a oddělila se od univerzální církve. Vznikla tak samostatná křesťanská monofyzitská (či ještě přesněji miafyzitská) církev, která dodnes coby Koptská pravoslavná církev dominuje křesťanským společenstvím v jinak většinově muslimském Egyptě.
Nebylo to první rozdělení po velkém koncilu, vždyť už po prvním koncilu v Niceji roku 325 se odtrhli ariáni, po Efezkém koncilu se odtrhli nestoriáni a štěpení církve bohužel pokračovalo celými dějinami dále. Pro detailní vhled do starověkých koncilů a jejich teologických sporů doporučuji skvělé monografie profesora Pospíšila, kde čtenář nalezne vyčerpávající informace, doplněné o řadu zajímavostí, podané vybroušeným literárním stylem.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
