Odhalená těla, obřízky, iniciace i věštění. Společné prvky tradičních afrických náboženství

Nejviditelnější charakteristikou Afriky je rozmanitost – etnická, jazyková, kulturní, náboženská i přírodní. Tradičních afrických náboženství je nespočet a také ona jsou nesmírně rozmanitá a často vzájemně věroučně velmi vzdálená; přesto lze vysledovat některé společné prvky, které sdílí většina z nich. Jejich nahlédnutí je užitečné pro hlubší poznání jednotlivých tradičních náboženství v kontinentálním kontextu a nezbytné pro plodný mezináboženský dialog.

Tradiční africká náboženství byla a z velké části stále jsou předávána novým generacím ústně: v kontrastu se zapsanými tradicemi, které si v dějinách uchovávají jistou míru fixované neproměnnosti, africké tradice vykazují pružnost a přizpůsobivost, což lze chápat jako jednu z elementárních charakteristik. Proměňují se podle výzev a problémů doby, reagují na aktuální africký život. Proměna není chápána jako něco nežádoucího, ba právě naopak: tradiční náboženství má odpovídat věřícímu na otázky dnešního dne, zde a nyní. Důraz je kladen na uctívání předků, božstev a duchů, posvátné mýty a přechodové rituály.

Obvykle v tradičních afrických náboženstvích neexistuje jednotné doktrinální učení – v regionech se proto v rámci jednoho náboženství vyskytují značné rozdíly. Většina tradičních náboženství uchovává své kosmogonické a kosmologické mýty, které odhalují věřícím vznik stvoření, jeho strukturu a místo člověka v něm, ovšem ani tyto mýty nejsou přísně konstantní; každá generace je podle své zkušenosti reinterpretuje a se svým vkladem předává dál. Místem přebývání božstev v chápání afrických náboženství není jen nebe, ale také země (dokonce i podzemí), která je stejně posvátná jako nebe.

Některá tradiční náboženství učí, že veškeré stvoření pochází ze zvuku: například malijští Bambarové věří, že před vznikem vesmíru byla prázdnota, do níž zazněl zvuk Yo, který se stal zvukem v samém jádru stvoření. Z tohoto elementárního zvuku emanovalo veškeré bytí. Mýty o původu světa jsou ovšem nesmírně rozmanité: Sanové v jižní Africe v kontrastu k Bambarům věří, že vše pochází z těla zemřelé bohyně Tumtumbolosy– po její smrti se jí břicho nafukovalo tak dlouho, až prasklo a výbuchem z něho vyšlo veškeré stvoření. Jiné mýty hovoří o třesku životních sil, z něhož emanoval svět. Zaznamenán je také mýtus z oblasti jižní Afriky, který vypovídá, že lidé pochází z podsvětí a na světlo světa se dostali skrze otevřenou jeskyni po svolení nejvyšším Bohem. Podle jiných mýtů se lidé zrodili z vody, aby později vystoupili na pevninu nebo z prapůvodní bažiny, jak věří Zuluové.

Častým prvkem tradičních afrických náboženství je víra v nejvyššího Boha stvořitele: vše, co existuje, je stvořeno nejvyšším Bohem nebo zastřešující nejvyšší silou; dokončování stvoření je potom obvykle v kompetenci nižších božstev a duchů. Většina tradičních náboženství rovněž věří, že nejvyšší Bůh byl na počátku člověku blíže, ovšem po lidské chybě (nebo též po neposlušnosti nižších božstev) se člověku vzdálil a o lidské záležitosti se více nezajímá.

Význam mýtů

V tradičních afrických náboženstvích obvykle existují mezi nejvyšším Bohem a lidmi nižší božstva, která zprostředkovávají kontakt mezi lidmi a jim nedostupným nejvyšším Bohem stvořitelem. V západoafrickém vodunu lidé věří, že nejvyšší Bohyně stvořitelka (nebo Bůh stvořitel) Nana Buluku, stvořila nižší bohy Mawu a Lisu, kteří dokončili stvoření. Jejich božské děti potom stvořily lidi. V mnoha mýtech – např. u maliských Dogonů nebo u Winyeů v Burkině Faso – byli primordiální předkové tvořeni jako dvojčata, teprve později se rodili jedinci. Dvojčata jsou v mnoha náboženstvích uctívána jako svatá, neboť odkazují k původní harmonii stvoření. Někdy jsou také chápána jako vtělení božstva, ovšem v jiných náboženstvích jsou naopak chápána jako prokletí a v minulosti byla zabíjena. V západoafrickém vodunu jsou nahá dvojčata opačného pohlaví častým námětem fetišových figur obsahujících okultní sílu zvanou àzě.

Ve většině tradičních náboženství hraje klíčovou roli oběť, jako korektiv harmonie v narušeném stvoření. Dřívější časté lidské oběti – lidská krev má největší magicko-symbolickou sílu – nahradily později oběti zvířecí, jejichž krev je nabízena božstvům či duchům nebo také předkům v rodové linii. Mýty obvykle vysvětlují, jak po stvoření světa došlo k narušení harmonie a jakými oběťmi lze harmonii obnovit. Některá africká etnika – např. Basariové v Togu a Ghaně – předávají mýty, podle kterých první lidé pojedli zakázané ovoce, podobně jako to známe z první knihy židovské Tóry, ovšem morální význam příběhu není stejný. Bůh lidi nepotrestal, jen ustavil nepřátelství mezi nimi, hadem a antilopou, která rovněž v příběhu vystupuje.

Některé kosmogonické mýty obsahují i původ etnických skupin či klanů. Masajové věří, že konkrétní etnické skupiny vznikly přímým stvořitelským záměrem nejvyššího Boha. Mýty jsou nesmírně mocné a dějiny v Africe ukázaly, jaké činy mohou vyvolat a ospravedlnit. Vedle jednotícího a povzbuzujícího elementu mohou vyvolat také mezietnickou nenávist: například genocida ve Rwandě byla založena na mýtech Hutuů a Tutsiů, kteří si nesmírně brutálně vyřídili účty z dávné minulosti, předávané ústní tradicí. Podobné brutality založené na nenávisti vyvolané mýtem jsme byli svědky i v súdánském Dárfúru. U jádra sporu je tam mýtus o původu, kdy severní klany odvozují svůj původ od Arabů a chápou se jako vznešenější rasa ve vztahu k jižním etnikům.

V mnoha mýtech byli lidé původně stvořeni jako nesmrtelní. Původ smrti je podle oblastí různý: často se jedná o chybu či hřích prapředka nebo nevčasné doručení zvěsti o nesmrtelnosti božskými posly – jako v příběhu o chameleonovi a ještěrce. Súdánští Dinkové považují příchod smrti za nešťastnou nehodu, kterou člověk nezamýšlel, ale stala se. Některé africké mýty jsou nápadně podobné příběhu z první knihy židovské Tóry. A není to podobnost jediná: mýtus etnika Ganda žijícího severně od Viktoriina jezera říká, že si bohyně Nambi, dcera nejvyššího Boha, vzala člověka a měli polobožské potomky, což je také motiv známý z Tóry a dalších předovýchodních mýtů. Obecně se v afrických tradičních náboženstvích věří, že smrt není koncem existence, ale přechodem do dalšího módu. Představy o těchto módech se liší a jsou také náboženské směry – například náboženství etiopských Mursiů –, které smrt považují za definitivní konec lidské existence.

Ontologie: nejvyšší Bůh, nižší božstva a duchové

V tradičních afrických náboženstvích jsou božstva, duchové, předkové i další osobní a neosobní síly činnými prvky ve stvořeném materiálním světě. Božstva a duchové obývají svět, na němž žijí lidé a mají na jejich životy každodenní praktický dopad. Pro Joruby jsou jimi orišové, pro Fony jsou to voduni, pro Bagandy jsou to baalubalové a další lokálně nazvaní duchové nebo nižší božstva. Rodiny obvykle uctívají jen několik z jinak široké škály božstev a duchů. Těmto několika, případně jen jednomu, obětují a je prosí o náklonnost a pomoc s výzvami dne.

Některá etnika napříč kontinentem získala ideu o nejvyšším Bohu patrně až vlivem islámské nebo křesťanské misie. Příkladem za všechny může být etnikum Kuranko ze Sierry Leone, kde je od příchodu islámu do oblasti nejvyšší Bůh nazýván Altala. Jinde byla ovšem idea jednoho nejvyššího Boha původní, jako například u etiopských Mursiů a Surmů. Některá náboženství vnímají nejvyššího Boha v mužském rodě, jiná v ženském, další jako hermafroditní nebo genderově neurčitou bytost. Ugandské etnikum Lango vnímá nejvyšší bytí spíše jako sílu, mocnost, nazývanou Jok. Tato neviditelná síla připomíná vítr a obývá stromy, hory nebo řeky.

Mýty jsou pro věřící daných náboženství posvátné a hrají roli nezpochybnitelné autority, přestože se časem proměňují. Například mýtus ghanského etnika Akan vypovídá, že nejvyšší Bůh dokončil stvoření v pátek, a proto je v pátek zakázáno pracovat na poli. Akanové z jižněji žijících klanů ovšem ve svém mýtu označují za den dokončení stvoření čtvrtek a ten je pro ně tedy dnem odpočinku. Mýty jsou předávány ústně, a tak je běžné, že se i v jednom a tomtéž náboženství mýty mírně nebo i zásadně liší napříč regiony. Podle většiny tradičních afrických náboženství se nejvyšší Bůh po stvoření světa dále nezajímá o Zemi a její každodenní chod. Uveďme jako příklad zambijské Lozie, kteří vyznávají, že Bůh Nyambe zůstává od stvoření vzdálený a lidské záležitosti jej jednoduše nezajímají. Od toho jsou na zemi nižší božstva, duchové, předkové a různé další osobní i neosobní síly. Také nejvyšší jorubský Bůh Olodumare (jinak též Olorun) stvořil podle Jorubů svět a vzdálil se. Život na zemi zadal stvořit nižším duchům zvaným oriša. Nejstarším z nich, který měl zodpovědnost za ostatní při tomto úkolu, byl oriša Obatala. Sám Olodumare při tvoření života na zemi nijak neparticipoval.

Kult předků

Zcela klíčovým aspektem tradičních afrických náboženství je kultická úcta k předkům. V některých náboženstvích jsou předkové na stejné, nebo dokonce i vyšší úrovni než nižší božstva. Mohou žehnat i trestat, mají velkou moc ovlivňovat tento svět, zejména svoji rodovou linii. Předkové hrají důležitou úlohu při přechodových rituálech, neboť ty jsou podle Afričanů ohrožovány zlými duchy nebo čaroději a je na předcích, aby člověka rituálem bezpečně provedli. Nejužší kontakt s předky mají stařešinové. Lidé etnika Beng na Pobřeží slonoviny věří, že novorozenec je reinkarnací předka. Víra v reinkarnaci je v západní Africe přítomná u více etnik a náboženských systémů. – Rozhodně ne každý zemřelý člověk se stává uctívaným předkem. V některých oblastech jsou to jen muži, jinde i ženy, ale pouze významní lidé nebo ti, kteří v životě dokázali něco výjimečného pro svou rodinu, klan nebo celé etnikum. Někde jsou předky ustavovány pouze dvojčata, jinde ti, kteří měli výjimečné okolnosti narození. Budoucí předek musí zemřít dobrou smrtí (nikoli při nehodě, po nemoci jako je AIDS…) ve vysokém věku, který znamená moudrost a velkou míru poznání.

Vzhledem ke skutečnosti, že tradiční africká náboženství nejsou chápána staticky jako hotové neměnné věrouky, ale naopak jsou otevřena přicházejícím vlivům a výzvám, ovlivňují se navzájem a mnohá z nich načerpala prvky z křesťanství a islámu. Zároveň ale také africký islám a africké křesťanství načerpalo určité spirituální prvky z lokálních tradičních náboženství. I proto se hovoří nikoli o islámu v Africe, ale o africkém islámu a stejně tak o africkém křesťanství. Protože však v monoteismech není místo pro další božstva, často afričtí muslimové a křesťané označují množství známých božstev, vodunů, orišů, duchů atd. jako démony a nečisté duchy známé z Bible i z Koránu, nebo přímo jako projevy Satana. To však nebrání nemalé skupině afrických křesťanů či muslimů vyznávat kromě jednoho z monoteismů paralelně také tradiční náboženství svých předků nebo je synkretizovat.

Věštění a přechodové rituály

Neodmyslitelnou součástí tradičních afrických náboženství je věštění. Věštci jsou nadáni schopností rozeznávat příčiny nemocí, zjišťovat rozpoložení božstev a duchů, kauzalitu dobrých i zlých skutečností působících na člověka atd. Věštecké systémy jsou nesmírně rozmanité napříč kontinentem, ale téměř ve všech náboženstvích existují. V některých technikách se věští z číselných systémů, jinde z vržených mušlí, věštebních řetězů či jiných předmětů nebo i stop zvířat v písku. Ve vodunu probíhá věštění skrze vodun Fa, zatímco v sousedním jorubském náboženství pomáhá oriša Ífá. Časté jsou věštby pod vlivem ducha, který do věštce vstoupí a skrze jeho ústa promlouvá, jako například u Nyolů v Ugandě. Věštec zjišťuje, jaké byliny nasadit pro uzdravení klienta, jaké oběti musí klient vykonat pro svá božstva, jaké rituály absolvovat atd.

Podobné nebo dokonce totožné okultní síly, jaké používá věštec, používá také čaroděj, ovšem užívá je útočně s cílem ublížit, uškodit, ničit. Různé druhy čarodějnictví jsou v Africe hluboce zakořeněné. Mnohá tradiční náboženství s nimi nemající nic nebo téměř nic společného, a to i přes praxi obětování lidí, kterou evropští misionáři chápali jako čarodějnictví. V jiných náboženstvích je to ovšem složitější a čarodějnictví tam existuje na jejich okraji (vodun, bori, thron…) nebo přímo v jejich středu (juju, azande, kindoki…). Čaroděj může podle přesvědčení Afričanů člověka nejen zabít, ale může jej také uvést do stavu „zotročeného žijícího mrtvého“ – zombie, z konžského slova zombi, s významem „zotročený duch“.

V životě vyznavačů tradičních afrických náboženství hrají mimořádně důležitou roli přechodové rituály: při narození, pojmenování, obřízce, svatbě, přijetí mezi stařešiny a smrti. Při některých přechodových rituálech je staršími iniciovanému předáváno vědění předků, jsou k němu volány okultní síly, které jsou intenzivněji přítomné v odlehlé divočině, pročež tam obvykle iniciovaní musí o samotě strávit nějaký čas. Přechodové rituály znamenají osobní přechod do další etapy života člověka – mění se sociální status. Velmi důležité jsou duchovní iniciace, jako je tomu například u náboženství bwiti v Gabonu, kde fyzicky náročná iniciace probíhá několik dní. Klíčové jsou také rituály mužské i ženské obřízky, kdy se z dětí stávají dospělí. V některých tradicích potom musí jedinec nebo skupina žít týdny i měsíce v odloučení a jsou známy i tradice – např. Poro nebo Sande –, kde je to celý rok. Někde jsou s obřízkou prováděny i skarifikace – jizvové tetování. Přechodové rituály jsou často fyzicky i psychicky nesmírně náročné. Obvykle je provázejí modlitby k božstvům a předkům, časté je rovněž obětování zvířat. Dodnes jsou mnohé přechodové rituály v tradičních venkovských oblastech provázeny nahotou (převážně iniciovaných), která nikoho nepohoršuje. Iniciovaný se tak spojuje s tisíciletou tradicí svých předků, k čemuž patří určité vydání se, vyjití ze sebe, odevzdání se komunitě v kontinuitě klanové tradice. – Rozmanitost tradičních afrických náboženství je skutečně nezměrná, přesto lze vypovědět, že naznačené charakteristiky odhalují některé spojující prvky napříč celým rozlehlým kontinentem.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.