Ňadra, hlava a penis oběti. Čarodějnictví jako zvrácená cesta k úspěchu. Africké kořeny

Je skutečností, že rozmanité formy (lidské a zvířecí) oběti spojené s čarodějnictvím a často i explicitním satanismem se v honbě za úspěchem používaly odedávna – Slované nebyli výjimkou – a používají se dodnes. Do celosvětového obrazu tohoto fenoménu nyní nabídnu pohled na čarodějnictví v Africe s přihlédnutím k jeho metodickému využívání v politice a byznysu. Protože téma je poměrně rozsáhlé a aktuální, ale zároveň máme dostatek písemných pramenů z nejstarších dob kulturní historie lidstva, rozdělím text na dvě epizody – africké kořeny a africkou současnost.

Africké čarodějnictví je velmi široký pojem a napříč Afrikou existují rozličné přístupy: např. jihoafrický směr inyanga, středoafrické přístupy azande a kindoki, nigerijská čarodějnická vrstva náboženství juju, východoafrické čarodějnictví uchawi, kamerunský směr nyongo, a mnohé další. V tomto textu cílím na to africké čarodějnictví, které je zaměřené explicitně na onu zlou rovinu konání: čarodějové těchto směrů dříve otevřeně pracovali s lidskou obětí a využívali začarovaných částí obětovaného člověka.

Podle aktuálních terénních výzkumů čarodějové v subsaharské Africe stále pracují s lidskou obětí, dnes ovšem skrytě a v nepoměrně menších počtech než tomu bylo dříve. Často není potřeba zabíjet, části těl se jednoduše kupují v pohřebních službách. Pro dokreslení africké situace připomenu, že lidské oběti byly například v Beninu zakázány teprve před sto lety (!) a to rozhodně neznamenalo, že by se ze dne na den přestaly praktikovat. Nejmocnější magické účinky má mít penis, hlava nebo ňadra oběti. Jak uvidíme v příští epizodě, lze tyto části těla vedle pohřebních firem zakoupit na specializovaných tržištích, a jejich nákup není zas tak složitý. Africké čarodějnictví má mnohatisíciletou tradici – v této epizodě proto nahlédneme jeho staroegyptské kořeny, v příští epizodě jeho subsaharskou současnost.

Lidé v Africe již po dlouhá tisíciletí chápou onu magickou moc uvnitř afrického čarodějnictví, které hluboce koření ve starověkém Egyptě a je dnes vitální zejména v subsaharské oblasti, jako působení zlé síly, přesněji zlého ducha (např. ducha Emi Buruku v soudobé čarodějnické větvi juju) a afričtí křesťané s muslimy (po příchodu abrahamovských monoteismů) přímo jako jejich svatými Písmy představovaného Satana. Satan je klíčovou postavou jak v židovském Tanachu, tak v křesťanském Novém zákonu, i v muslimském Koránu. Věřící tradičních náboženství nehovoří v souvislosti s čarodějnictvím o Satanovi, ale o zlém duchu nebo různě označovaných okultních silách (např. síle àzě v beninském vodunu) prostupujících svět viditelný i neviditelný. Současné africké čarodějnictví není náboženství (v základní rovině smyslu), i když v některých oblastech z tradičních náboženství vychází, ale většinou stojí mimo tato náboženství, nebo na jejich okraji a zcela otevřeně (a hrdě – s tou arogantní hrdostí s jakou Satana Iblíse představuje Korán) reprezentuje zlo.

Apop, Sutech a Satan – synové temnoty, kteří umí byznys

Podíváme-li se do historie afrického čarodějnictví, zjistíme, že čarodějnému rituálu, jehož cílem bylo zaútočit na hospodářského či mocenského konkurenta a zlikvidovat jej – nejlépe dosti bolestivě a dlouze zabít –, je věnována již egyptská kniha o Apopovi. Apop, nebo také Rerek, byla ve staroegyptském náboženství mocná temná negativní bytost znázorňovaná jako had či drak, pán chaosu (v pozdní době ovšem spojovaný se Sutechem), klíčový protivník slunečního boha Rea, jemuž se na samém počátku pokusil zabránit v jeho sebestvoření. (Mimochodem, sebestvoření je nesmírně inspirativní moment, jsme ho totiž schopni každý.)

Satan – představený prvně ve starých židovských svatých Písmech – mohl být inspirován právě Sutechem, prapůvodně snad Apopem. A tak jeden z nejstarších dochovaných návodů k magické likvidaci konkurenta či nepřítele pracuje s využitím síly zlé bytosti, pradávného hada, odpůrce života Apopa. Některé čarodějnické postupy Apopa zahánějí, jiné spolu s ním pohřbívají, další jej k útoku vyzývají. Staroegyptské čarodějnictví zná také božstvo jménem Bachychsichych (nebo též Bakaksichech) s významem: duše temnoty nebo syn temnoty.

Patrně již v předdynastické době, na samém prahu kulturních dějin lidstva, bylo v Egyptě čarodějnictví rozšířené; ze Staré říše potom pochází rozličné dochované čarodějnické formule a zaznamenané metody. Nejpozději ve Střední říši se vedle lidového čarodějnictví etablovalo oficiální kněžské čarodějnictví s propracovaným zaklínacím systémem a složitými obřady. Kněžští čarodějové využívali stejné síly jako lidoví čarodějové, své metody ovšem zapisovali, reflektovali a uchovávali.

Oficiální egyptští čarodějové měli často jeden hlavní úkol: likvidaci králových konkurentů a nepřátel; ideálním výsledkem onoho čarodějnictví byla smrt nebo alespoň série neštěstí dopadnuvší na protivníky krále. Kdo by považoval čarodějnictví v politice a byznysu za ezovydláblou konspirační chujovinu, musel by škrtnout celé dějiny a zmizet do bezčasí. Zlo bylo odedávna integrální součástí kontroly moci a upevňování ohrady. Machiavelli se nedávno ještě z úcty k ohrazeným držel hodně zkrátka.

O skutečnosti, že čarodějnictví tvořilo samostatný obor vědění již v archaické době prastaré země na Nilu, svědčí nápisy o čarodějných říkadlech a ovládání duchů na hrobkách datovaných přibližně do přelomu 4. a 3. tis. př. n. l. V mladší době bylo již čarodějnictví považováno za právoplatnou vědu vyučovanou na vysokém učení v Domě života. Jižně od spojené říše se téměř jistě čarodějnictví provozovalo také, ale písmo, které by jej zaznamenalo, mělo přijít později, asi za půldruhého milionu dní.

Lidé tehdy v Egyptě neochvějně věřili v magickou sílu správně použitého slova: existovaly čarovné formule na překonání nemoci, přivolání zákazníka, získání lásky, rozmnožení bohatství, likvidace politických protivníků a mnoho dalších. Čarodějové chystali psané formule na papyrus, který si lidé ukládali na své lůžko, chystali do svých hrobů nebo nosili při sobě. Vyslovené nebo zapsané slovo mělo podle tehdejších Egypťanů moc rozkazovat duchům, a dokonce i samotným bohům.

Patrně první čarodějové, kteří počali direktivně rozkazovat abrahamovsky chápanému Satanovi, byli koptští čarodějové v Egyptě již v prvních staletích našeho letopočtu; do té doby byl vyzýván zlý duch, zlé božstvo – např. Apop, Sutech a další – nebo duch zemřelého člověka. Koptští čarodějové po rozšíření křesťanství v Egyptě již explicitně oslovovali Satana, jeho žádali o patřičný útok, jemu rozkazovali a jemu za odměnu slibovali uctívání jakožto bohu.

Slovo, oběť a přípravky

Afričtí čarodějové vždy využívali jak hlasu, tak i fyzických gest a konečně aktivace kouzel např. zatloukáním ostrého předmětu do magické figury – jako tomu je u figur Nkisi Nkondi v Kongu – nebo podříznutím živého tvora (dříve člověka) při vyslovení čarodějné formule, případně úderu do symbolu protivníka nebo také plesknutí klienta přes hlavu, což je v subsaharské Africe dodnes běžné. Při posednutí duchem vstupuje zlý duch do člověka a skrze něho může artikulovat slovo, je tedy mocnější a nebezpečnější. Dodnes se to děje v zárských obřadech. V africkém čarodějnictví jde mimo jiné o slovo: slovo má obrovskou moc, dokáže úkolovat lidi, ale i bytosti ve světě duchovním. Stejně jako ve světě fyzickém, pokud člověk chce přikázat druhému určitou činnost, musí být vybaven autoritou, oboustranně respektovanou nadřízeností, nebo materiálními prostředky, které daného člověka přimějí úkol provést, je tomu podobně ve světě duchovním v případě čarodějnictví: motivace pozitivní, tedy nabídka, nebo motivace negativní, tedy výhružka.

Již nejstarší dochované egyptské texty vypovídají, že důležitým prvkem čarodějnictví byla také příprava léků nebo jedů případně jiných magických přípravků a směsí. K tomu byla nutná znalost bylin, umění získávat důležité látky ze zvířat (krev, tuk, semeno atd.) a znalost přírody v místě, kde čaroděj působil. Staří Egypťané znali nejrůznější masti, odvary, nápoje, směsi a léky, které se nejčastěji podávali spolu s kouzelnou formulí, která – správně vyslovena a vírou podepřena – zesilovala účinek léku nebo jedu. Tuto rovinu léčitelství Afrika přenesla napříč tisíciletími až dodnes.

Čarodějové bývají v subsaharské Africe největšími znalci tamní přírody, zejména bylin. Nejsou to ale pouze čarodějové, podobné znalosti mají léčitelé – velmi tenkou linii mezi čarodějem a léčitelem odhaluje anglický výraz pro afrického léčitele witch doctor. Koho by překvapovalo spojování čarodějnictví a léčitelství v současné Africe, měl by zohlednit fakt, že již ve staroegyptském Domě života se čarodějnictví vyučovalo budoucím lékařům a bylo doporučováno, aby se lék vždy vhodně kombinoval s konkrétním zaříkadlem; bez čarovného zaříkadla lék neměl požadovanou účinnost. Lékaři byly pro tehdejší lid zcela pochopitelně vzděláni také v čarodějnictví. Naše dnešní (čím dál oblíbenější) homeopatika, která bezostyšně předepisují i mnozí obvoďáci, jako by to byl skutečný lék, jsou vlastně pokračováním této praxe. Kdy asi praxi rozšíří o africké plesknutí klienta přes hlavu?

Využití figury a ochranné amulety

Jeden z nejstarších dochovaných záznamů útočného čarodějnictví pracující metodou využití náhradního těla – figury oběti – pochází z období Střední říše (2055–1786 nebo 1650 př. n. l.) a cílem tehdy byla likvidace nepřítele. Čaroděj zhotovil figuru nepřítele z vosku, napsal na figuru jméno oběti, pronesl kletbu a zakopal ji do země na hřbitově; text se dochoval na kamenných rakvích. Další podobně staré texty dokládají, že čaroděj metodou poškozování voskových sošek s vyslovenou kletbou způsoboval obětem bolest, fyzickou újmu nebo nehybnost.

Lidé se v Africe odedávna obávali útoků čarodějů a odedávna je také vyhledávali za účelem dosažení svých soukromých nebo společenských cílů. Ochranným amuletům s magickou mocí je věnována celá jedna část egyptské knihy mrtvých. Dokonce i sami čarodějové se v Egyptě před čtyřmi tisíciletími při přivolávání a úkolování duchů sami chránili magickými amulety proti jejich zhoubné moci. Magické ochranné amulety dnes v Africe vedle věřících tradičních kultů stále používá i mnoho muslimů a křesťanů: v západní Africe se nejčastěji jedná o amulety kri-kri (nebo též gris-gris).

Amulety obsahující zapsané ochranné kouzlo jsou patrně – přinejmenším v Egyptě – staré jako egyptské písmo samo; uzlové ochranné amulety bez svitků s texty jsou snad ještě starší. Podívejme se do egyptské historie konkrétněji: egyptský čaroděj přivolávající zlého ducha skrze prostředníka, chránil tohoto prostředníka – nejčastěji nedospělého chlapce – uzlovým amuletem politým krví dudka, ve váčku obsahujícím skaraba utopeného v mléce černé krávy. Pokud se totiž efektivně přivolal zlý duch, hrozilo nebezpečí nejen vytipované oběti, ale všem zúčastněným. V téže době se novorozencům nasazovaly na ruce a kolem krku uzlové amulety jako obrana před nemocemi či uhranutím a tento zvyk je i dnes možné sledovat v zemích sahelského pásu například v Mali, v Čadu nebo v Súdánu. Nelze prokázat přímou návaznost, ale skutečnost je v komparaci s dávnou minulostí přinejmenším zajímavá.

Fakt, že egyptský faraon, přestože sám chápaný jako bůh, býval obklopen svými mocnými čaroději, dokládá ostatně také Tóra. Čarodějové ve starém Egyptě hojně používali okuřování: například pro vyhnání zlých duchů se jejich oběť okuřovala dýmem z opičích výkalů. Kadidlo značilo boží přítomnost, proto bohoslužby obvykle začínaly pálením kadidla, a to také zahánělo nečisté duchy. V subsaharské Africe čarodějové stále zhusta okuřují, dnes často za využití obyčejné cigarety. Zaznamenal jsem i pálení bylin a symbolické vysílání zlého kouře na nepřátele. Častěji jsem ale pozoroval v souvislosti s ohněm spíše přípravu magických lektvarů v menších hrncích, kde účinnou esenci tvořila vždy pěna dané směsi – roztok čaroděj nepoužil, pěnu však nanášel na klienta nebo na předměty, které opatřoval magickou mocí.

Čarodějná praktika, která protíná celé dějiny (nejen) afrického kulturního života, je uhranutí (anglické evil eye lépe vypovídá o obsaženém zlu). Zejména nebezpečného uhranutí novorozenců a kojenců se Afričané dodnes velmi obávají a chrání děti pomocí linek kolem očí, ochranných amuletů, náramků, náušnic, pramínků vlasů a dalších. Čarodějného uhranutí dětí se obávají rodiče i v saharských zemích, kde drtivou většinou vládne v náboženské oblasti islám.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.