Vodun – africké náboženství, lidské oběti a magické fetiše

Vodun je tradiční západoafrické náboženství s mimořádně dlouhou a bohatou tradicí, za jehož rodiště i současné centrum je považován západoafrický Benin. Vodun přečkal christianizaci i islamizaci západní Afriky, přečkal rovněž velmi nepřátelský postoj někdejší beninské komunistické vlády a v současnosti zažívá nejen v Beninu novou vlnu zájmu. Jde o velmi rozvinuté komplexní náboženství s košatým obřadním systémem, jež sestává z rozličných (místních) kultů vázaných na konkrétní božstva – tzv. vodun. S vodunem jsem se opakovaně setkával zejména v Togu, Beninu a Nigérii, okrajově i v Burkině Faso a jižním Mali. Některá velmi podobná náboženství (např. thron, bori, jorubské náboženství, odinala a další), která mají téměř totožné obřady nebo věštecké techniky, jsem rovněž sledoval v okolních zemích celé západní Afriky.

Vodun charakterizuje zbožšťování přírodních elementů, kultická úcta k zemřelým předkům a víra v duchy (vodun je v překladu duch, božstvo, nadpřirozená mocnost), kteří obývají předměty či přírodniny a mohou člověku (podle věřících tohoto náboženství) významně uškodit nebo jej naopak před nebezpečím ochránit. Ve vodunu existuje široká škála božstev vzniklá divinizací přírodních elementů nebo meteorologických jevů, která jsou podle místa výskytu a oblasti jejich kompetence rozdělována do tzv. rodin: nebeských božstev, vodních božstev, zemských božstev, božstev v rostlinách či zvířatech a osobních božstev. Za stvořitelskou dvojici zodpovědnou za stvoření světa, lidí i vodunů jsou považováni bohové Mawu a Lisa. Lisa měl prvního člověka vymodelovat z hlíny a božím dechem mu vdechnout duši. Nad stvořitelskou dvojicí Mawu a Lisa stojí v některých věroučných liniích nejvyšší bohyně Nana Buluku (nebo též Nana Buruku, Nana Baluku či Nana Buku). Nauka o nejvyšším Bohu je ovšem v regionech různá: setkával jsem se s totožnými, podobnými i zcela protichůdnými výpověďmi věřících i zasvěcenců.

V současné době má vodun v Beninu status oficiálního, vládou (široce) podporovaného náboženství, k němuž se hlásí přibližně 18 % z celkového počtu téměř čtrnácti miliónů obyvatel (2022). Mnoho beninských křesťanů a muslimů ovšem vodun vyznává spolu s křesťanstvím či islámem, případně v synkretické podobě. Vícečetná náboženská identita je v subsaharské západní Africe běžná – jestliže v Beninu jsou tři nejrozšířenější náboženství křesťanství (ovšem v mnoha rozličných podobách a vzájemně nezřídka i nepřátelských církvích), islám (rovněž v mnoha naukových liniích) a vodun (v nespočetném množství kultů), nemálo Beninců mi při osobních rozhovorech sdělilo, že mají všechna tři náboženství v úctě a všem stejnou měrou věří. Běžnými jevy jsou vedle vícečetné náboženské identity rozličné synkretismy i eklekticismy. Na druhé straně jsou také někteří beninští křesťané (zejména z Nebeské církve Kristovy) a muslimové, kteří považují vodun za nepřípustné čarodějnictví a de facto satanismus a ostře se proti vodunu i synkretismům s jeho prvky vymezují.

Vodunský kněz (vodunon) není věřícími chápán jako léčitel či duchovní učitel, ale jako prostředník mezi světem lidí a duchů, který dokáže odvrátit dotírající zlo (např. uhranutí – v západní Africe významně rozšířený druh útoku), dokáže však také za úplatu nasměrovat zlo proti nepříteli, a proto se jej lidé v těchto oblastech velmi obávají. Ovládá stejnou okultní sílu jako léčitel (obvykle ve prospěch klienta) i čaroděj (obvykle ve prospěch platícího klienta a v neprospěch označené oběti). Vodunský zasvěcenec disponuje schopností ovládat mocnou nadpřirozenou sílu či entitu – vodun – lokalizovanou v hliněných podobiznách, ve stromech či jiných přírodninách, nebo také ve specifické obrácené hliněné nádobě a přimět tuto sílu k jednání. Vodun se při náboženských rituálech „prochází“ mezi lidmi, aby si „osedlal“ vyvolené a vstoupil do jejich těl. Právě tento prvek je přítomný i v dalších okolních tradičních afrických náboženstvích a pod vlivem ducha (podle nich) může člověk dočasně prorokovat, léčit, vidět očima zvířat, odhalovat čarodějnictví nebo skryté příčiny nesnází společnosti. Vodun často přebývá v hliněné podobizně, ke které a na kterou lidé přinášejí své oběti – zvířecí krev, alkohol, pokrmy, peníze… Například v případě vodun Legba to bývá přibližně půl metru vysoká hliněná tupě kuželovitá podobizna obklopená dary – krev se potom vylévá či kape přímo na ni. Tato obětní místa často působí velmi neuspořádaně (někdy připomínají i smetiště) a rozhodně mívají silnou atmosféru.

Vodunský zasvěcenec připravuje fetiše, nejčastěji dřevěné sošky (symbolika dvojčat opačného pohlaví je nejvýznamnější a nejmocnější) nebo vysušené části zvířat (dříve i lidí), začarované či přímo obydlené duchem, aby chránily domácnost proti případnému nebezpečí na duchovní rovině. V těchto předmětech ovšem podle zasvěcenců nesídlí samotný vodun. Vedle vodunských kněží – vodunon, bývají rozlišováni také věštci – bokononi, léčitelé – amawato a zasvěcenci – vodunsi. Někteří místo pojmu léčitelé hovoří spíše o čarodějích (angličtina tomuto dilematu unikla pojmem witch doctor), neboť primárně neléčí, ale vysílají zlo proti označenému nepříteli nebo odrážejí zlo vyslané proti klientovi. Léčitelé i čarodějové využívají sílu zvanou àzě (což je okultní síla prostupující svět materiální i duchovní, jejíž využití umožňuje léčitelům a čarodějům dosahovat svých záměrů) a bŏ (s významem: kouzlo, kouzelné zaříkadlo, magická formule nebo magický recept), a dokonce i popularizátoři vodunu uvádějí, že hranice mezi léčitelstvím a čarodějnictvím je velmi tenká, snadno prostupná a v praxi zhusta prostupovaná.

Lidské oběti byly v Beninu zakázány teprve na začátku 20. století, což ale vůbec neznamená, že byly hned (zcela) ukončeny. Například vodunské obřady při pohřbu krále v tzv. dahomejském období vyžadovaly stovky lidských obětí. Pro dosažení úrody se donedávna zaživa pohřbívalo dítě do půdy, pro zdar stavby se živé dítě pohřbívalo do základů, pro zajištění vláhy se vhazovalo do řeky a pro naklonění si mořského vodunu bylo dítě utopeno v moři. Části obětovaného lidského těla byly používány k výrobě fetišů. Tento způsob přípravy magických předmětů dodnes používají různé formy afrického čarodějnictví. Lidská oběť v africkém čarodějnictví – pochopitelně nikoli otevřeně – existuje stále. Nejeden křesťanský misionář protestující proti těmto vodunským praktikám byl za svou kritiku ještě před sto lety promptně zahrnut mezi obětované. Dnes jsou lidské oběti ve vodunu nahrazeny zvířecími oběťmi a rozličnými potravinami: vodunská božstva podle tamější víry oběti – zejména zvířecí krev – potřebují, neboť ty jim dodávají moc a sílu; bez obětí mohou i zaniknout. Mezi nejznámější a nejmocnější voduny patří Dan, Heviosso, Hu, Sapata, Gu, Dangbe, Loko, Aidohwedo nebo Legba. Zajímavá je skutečnost, že jednotliví voduni mluví odlišnými jazyky a vzájemně si nerozumí; prostředníkem, který rozumí všem jazykům v božské sféře, je rozporuplný vodun Legba. Větších a menších vodunů je velké množství: každý kult konkrétního božstva – vodun – je organizován kolem hlavního kněze a posvátného místa, kde sídlí uctívaný vodun. – Významnou roli v životě věřícího hraje lidský osud zvaný se a systém věštění fá. Tyto fenomény jsou velmi výrazné také u sousedního jorubského náboženství (osud ori a věštění ífá) i náboženství odinala (osud chi a věštění áfá). Pro vyznavače vodunu je se nahlíženo několika způsoby: (1) se jako osud jedince, (2) se jako osobní životní síla, a (3) se jako lidská duše. Osud člověka je podle vodunských věřících určen jeho osobním božstvem již před narozením a člověk by ho měl následovat.

Západoafrický vodun je znám také pod názvem vodou či voodoo a bývá zaměňován za haitský religiózní směr označovaný jako karibské (nebo též haitské či dominikánské) voodoo. Západoafrický vodun je starší původní tradiční náboženství, které se dostalo spolu s otroky do Karibiku, kde jeho synkrezí s katolickým křesťanstvím vzniklo karibské voodoo podobně jako brazilské candomble a kubánská santería. Žádný rozdíl mezi západoafrickým voodoo, vodunem, vodounem atd. není, jde pouze o způsob vyslovení různými jazykovými variacemi. V Guinejském zálivu toto slovo lidé vyslovují vodu, v českém jazyce se ustálila podoba vodun.

Důležitou součástí vodunské praxe jsou fetiše, do nichž se mohou nižší duchové – nikoli však samotní voduni – materializovat. Kromě fetišů – ochranných sošek nebo masek – zasvěcenci připravují ochranné amulety zvané kri-kri (psáno též gris-gris), což je malé kožené pouzdro zavěšované obvykle na krku, uvnitř něhož je začarovaný ochranný předmět nebo kouzlo zapsané na papíře, obvykle pokapané krví obětovaného kohouta. Kri-kri jsem nesčetněkrát zaznamenal nejen u vyznavačů náboženství vodun, bori, jorubského náboženství, ale ve značné míře i u západoafrických křesťanů a muslimů, dokonce i u Tuaregů na severu Mali. Podobně jako v okolních tradičních náboženstvích existují i v rámci vodunu tzv. tajné společnosti, které mají ochrannou úlohu – v Beninu je známá společnost Zangbeto (v překladu „lidé noci“). Stejnojmenná maska, kterou obléká tanečník, je populární při vodunských slavnostech a festivalech. Zangbeto je vyrobeno tak, aby vytvářelo dojem, že se pohybuje a točí samo a uvnitř nikdo není. Lidé jsou ve výrobě zangbeto velmi vynalézaví a často dokáží vyvolat skutečné přesvědčení, že zangbeto tančí mezi lidmi samo, poháněno vodunem.

Mnoho dobrodruhů či misionářů bylo v minulosti šokováno lidskými oběťmi a líčili ve svých textech své silně rozjitřené emoce. Podívejme se proto závěrem do beninské oblasti roku 1753 prostřednictvím vyprávění – jak mě napadlo v římské knihovně Angelicum – odlišeného kurzívou.

Při svém studijním pobytu na Papežské univerzitě svatého Tomáše Akvinského v Římě v roce 2021 jsem našel starý latinský text uložený v oddělení Africa 1650–1800 A. D., Servus Oram. Přeložil jsem jej doslovně, aby nezaniklo nic z výpovědní hodnoty, kterou měl autor na mysli.

Já, Johanes, z Boží vůle kněz Kristův, následovník svatého učitele Dominika, byl jsem svědkem události hrůzné, ba pekelné, kterou nyní čtenáři vzácnému popravdě vyložím. Děs se bratře milý cestovati do země, kde samo peklo olizuje lid svým horkým plamenným jazykem, kde Satan – ten mazaný lhář a sodomista, ta rohatá ludra – vskutku po lidech prská zlo, kde kněží falešní v blátě hříchu topí člověka zatraceného. Já, Johanes, viděl jsem, jak zemřel černý král. Dne pátého po smrti krále sešlo se procesí nesmírné a ihned počal masakr nelidský. Na dvě stě nahých otroků bylo podříznuto na hrdle svém, před tělem krále na loži dřevěném položeném. Jejich mrtvoly, mnohé stále cukajíce se, ponechány byly kolem těla vznešeného, těla královského. Přiváděny poté byly páry manželské z každé vesnice království toho a společně vražděny byly, vpichem nože špičatého do srdcí chudáků vedeného. A některým z nebohých obětí ten hrozný kat hlavu setnul a poté z ní oko vydloubl a mlaskavě si na něm pochutnával a řval hrozným řevem: krása, krása! Já, Johanes, z Boží vůle vírou obdarován, padl jsem na zem a vroucně se modlil za zastavení oné orgie pekelné. Můj bratr, Francesco, z Boží vůle rovněž následník Dominikův, nevydržel tu trýzeň a proti popravčímu vystoupil. Tu jej chytili pomahači katovi, za ruce a nohy jej vzali a na nejbližší strom velkými hřeby jako Krista přibili. I nechali jej vykrvácet svlečeného na slunci ohnivém a já nebyl s to mu život zachrániti. Posledními slovy vzýval Krista a žádal jej o odpuštění pro své vrahy, neboť byl si jist, že v omylu svém hříchem zaslepeni nevěděli, co činili. A s ukrutným smíchem po mém umírajícím bratru lidé kameny házeli a všemožně se mu vysmívali. I přísahám na víru svou, že byl jsem přesvědčen o smrti své, mému bratru podobné. Ale z Boží vůle nestalo se tak. Kat pokračoval ve vraždění párů manželských, až došlo na děti z vesnice každé. A viděl jsem na oči vlastní, že kat onen si vraždění těch neviňátek tuze vychutnával, že jeho duše dávno peklu propadlá se radovala z každé další smrti, že byl nakonec zcela krví pokrytý, a že se olizoval jako čert a lízal si krev oněch neviňátek z rukou svých a mlaskal jako ďábel, a že prahnul nořit nůž svůj obětní do dalších tvorů Božích, a že pět mužů muselo jej nakonec klacky umlátit, jinak by kat ten zběsilý – Bůh je mi svědkem – zabil všechny přítomné. I tak zemřelo podle počtů mých na pět set devadesát pět lidí černých a ukřižován byl jeden člověk bílý, bratr můj. Tato strašlivá událost, jenž oslavou zvána byla, tato lázeň krvavá, jenž do ruda zbarvila prostor celý kolem zesnulého krále, vryla do mé duše hluboké šrámy a mé sny za nocí následujících proměnila v děs a hrůzu, která nikdy neskončí, než mé srdce spočine v Bohu, počátku i cíli našem. Naše cesta misijně úspěšná nebyla, neboť lidé tam dávno peklu propadli a obrátit se k Bohu nikterak nechtěli. Dokonce ani obléci se je nepodařilo, neboť ženy tam necudně nahé chodí, muži často v nemravnosti té je následují. Vrátil jsem se sám, ve zdraví těžce podlomeném, s duší těžce raněnou, s touhou setrvati po zbytek života v civilizaci křesťanské, kde se lidé stejné víry vzájemně nevraždí. Tak píši, abych poutníky varoval, před cestou do končiny pekelné. Bratr Johanes, léta páně 1753.