Článek
Kult vodun Heviosso (nebo také Hebiosso) je jeden z mnoha kultů v rámci komplexního západoafrického náboženství vodun. Božstvo bouře a blesku se vyskytuje snad ve všech prastarých náboženstvích rozvinutých v regionech, kde k těmto meteorologickým jevům dochází, a Benin není výjimkou, ba spíše příkladem; tamější bouře v období dešťů – jsou to dvě časové periody v roce – jsou velmi intenzivní, a protože blesky často zabíjejí, těší se kult božstva bouře značnému respektu.
Heviosso dává déšť, dává život, ovšem zároveň zapaluje domy, ničí úrodu a zabíjí lidi, rozsévá smrt. Vodun Heviosso je vyznáván především v Beninu, ovšem v nemalé míře také v Togu a v Nigérii; příbuzné kulty jsou i v dalších zemích západní a střední Afriky, například v jorubském náboženství je znám jako oriša Šango.
Podobně jako u mnoha dalších vodunů byl podle jedné z výkladových linií Heviosso původně člověkem – nesmírně schopným, silným a mimořádně krutým. Stal se králem menšího území a jeho kralování se vyznačovalo brutalitou, válčením a dobýváním. Heviosso měl být také mocným léčitelem a čarodějem schopným zabíjet ohněm chrleným z úst. Po smrti byl zbožštěn a stal se vodunem hromovládcem.
Legend o původu Heviossa je ale více a vzájemně se liší: někteří v něm nespatřují divinizovaného předka, ale prastaré božstvo blesku, ze kterého se později – možná až v 18. století – vyvinul kult Heviosso. Heviosso také tvoří početnou rodinu menších vodunů, jakými jsou Aden, Akele, Akolombe, Alasan, Džakata, Gbade, Sogbo, Žakuta a další, a náleží do kategorie nebeských vodunů (dži-vodun). Heviosso významně spolupracuje se zemským vodunem Sapatou, kterému sesílá blahodárný déšť.
Smrt po zasažení bleskem je v Beninu chápána jako exemplární trest, pročež je zemřelý podezírán z vážných zločinů nebo jednání v rozporu s etablovanými mravy v dané oblasti a čase. Vodun Heviosso je spravedlivý a trestá bez náznaku slitování. Lidé zabití bleskem nemohou mít běžný pohřeb a jejich příbuzní dokonce utrpí vážnou společenskou újmu, pročež musí kněžím kultu Heviossa uhradit vysoký poplatek za očistný rituál. Ostatky bleskem zabitého člověka jsou většinou rituálně spáleny, kosti jsou následně uschovány.
V některých oblastech musí být tělo vystaveno před chrámem zasvěceným vodunu Heviossovi, kde je následně rozčtvrceno pro výstrahu ostatním. Poté probíhá obřad, při němž kněží kultu žvýkají maso zabitého, aniž by je konzumovali. Má jít o symbolické gesto spojení kněžích s vodunem. V západní Africe se dříve maso člověka zabitého božstvem i pojídalo; tomuto fenoménu se však budu věnovat v samostatném textu a prozatím jej ponechám stranou.
Opačné společenské znaménko má událost, při níž člověk přežije zásah bleskem: tím je označen jako duchovně vyvolená osoba a je považován za inkarnaci vodunu Heviossa. Stává se členem kultu bez nutnosti absolvování iniciačního rituálu a často také hlavním knězem.
Pokud Heviosso svým bleskem zasáhne dům, který začne hořet, lidé jej nesmí hasit, musí povolat kněze kultu Heviosso a stavba nesmí být rekonstruována před rituálem usmíření, jinak by se hněv božstva mohl rozšířit na další lidi. Kněží na místě zkoumají příčiny pomocí věšteckého systému fa. V Nigérii je to velmi podobný věštecký systém ifá.
Bouře bohatá na blesky s sebou vždy přináší nějakou formu oběti; dokladem jsou černé kameny sokpe, které lidé po bouři hledají. Podle přesvědčení věřících padají při řádění hromovládce Heviossa. Kameny sokpe obsahují okultní sílu zvanou àzě, což je síla prostupující svět materiální i duchovní, jejíž využití umožňuje léčitelům a čarodějům dosahovat svých záměrů.
V Beninu jsou v souvislosti s kultem Heviosso k vidění rituální sekyry s jednou nebo několika k sobě přiloženými čepelemi ve tvaru půlměsíce. Tvar těchto čepelí je také symbolem užívaným na předmětech, které odkazují k vodunu Heviossovi. Sekyru získává iniciovaný člen kultu a využívá ji při obřadech a náboženských slavnostech.
Vodunské rituály jsou mimořádně zajímavou podívanou, kde může cestovatel vedle energického tance a svižných rytmů hudebníků spatřit uchvácení tanečníka vodunem. Tanečník, do něhož vodun vstoupí, často padne na zem, kde sebou zmítá v křečích nebo se po zemi divoce válí, případně nehnutě leží. Stav může trvat desítky sekund i desítky minut.
Obraz, který se naskytne člověku při uchvácení více lidí najednou, doplněný divoce tančícími polonahými ženami, muži metajícími prapodivné kozelce a těžko popsatelným hlukem, přiměje onoho člověka zapochybovat o své střízlivosti a vážně se zamyslet, co v posledních hodinách (kromě chytání afrických lelků a trpění nad dírou v zemi suplující záchod) dělal.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
