Psychedelická iniciace bwiti

V africkém Gabonu praktikují lidé tradiční náboženské rituály bwiti založené na konzumaci kořene keře iboga se silně psychedelickými účinky. Komplexní náboženský systém bwiti s dlouhou tradicí je vzhledem k okolním původním africkým náboženstvím a kultům unikátní: nejde o bohoslužbu, nejde o naklánění si božstev či duchů na svou stranu, ani o přivolání štěstí pro sebe nebo naopak neštěstí pro nepřítele – jde výhradně o sebepoznání, duchovní vhled do podstaty skutečnosti, odhalení duchovního závoje, setkání se se sebou samým v nejvnitřnějším smyslu slova.

Duchovní směr bwiti nemá sumu nauky, která by se předávala, vyučovala (i když určité nejobecnější prvky zejména v přístupu k zemřelým předkům a očišťování také existují), ale má iniciační a postupové rituály, při kterých se dosahuje změny vědomí a vhlédnutí do podstaty skutečnosti. Člověk se otevírá vizím a přijímá pochopení reality; neučí se, ale nahlíží.

Podobně jako je tomu u mnoha dalších tradičních afrických náboženství, která se synkretizovala s křesťanstvím (např. vodun a katolické křesťanství v Beninu) nebo islámem (např. vodun a islám v Mali) – případně s nigerijským chrislamem (např. synkretismus jorubského náboženství, islámu a křesťanství v Nigérii) – vznikl také v Gabonu synkretismus bwiti a katolického křesťanství.

Tradiční středoafrické náboženství bwiti

Náboženství bwiti pochází od Pygmejů, kteří objevili účinky konzumace druhé vrstvy kořene keře iboga. Pygmejové – v Gabonu především etnikum Mbenge (skupiny Aka, Gyele, Bongo, Baka a Kola) – vypozorovali zvláštní účinek ibogy u horských goril, které kořen okusovaly. Pygmejští lovci byli po malých dávkách drceného kořene ibogy schopni urazit znatelně delší vzdálenost, unést větší zátěž a několik dní nespat. Větší dávky ibogy vedou k výrazným halucinacím a dávka užívaná k iniciaci bwiti způsobí dočasné bezvědomí. Překročení této dávky – vzhledem k hmotnosti a zdravotnímu stavu člověka – způsobí smrt.

Pygmejové začali větší dávky ibogy používat k duchovním účelům, k získání vhledu do reality a časem rozvinuli unikátní náboženský směr. Tento duchovní směr tradičního středoafrického náboženství je dnes rozšířen zejména v Gabonu a Kamerunu (okrajově i v okolních zemích) mezi bantuskými etniky Punu, Mitsogo a Fang. Pygmejů, jimž je původ bwiti připisován, dnes již nežije v oblasti mnoho, v deštných lesích přežívají poslední nepočetné skupiny, odhaduje se v nižších jednotkách tisíc. Bylo by mimořádně zajímavé studovat počátky této náboženské tradice, ovšem vzhledem k absenci jakýchkoli písemných pramenů pygmejského původu je to prozatím nemožné.

V Gabonu je bwiti praktikováno samostatně jako svébytné náboženství, často také spolu s katolickým křesťanstvím a (nebo) s kultem předků bez směšování, v neposlední řadě v synkretizované podobě. Bwiti je jedním z oficiálních náboženství Gabonu. Odhaduje se, že náboženství bwiti vyznává v Gabonu a okolních zemích až 3 miliony lidí. Není jasné, kolik z nich praktikuje zároveň také křesťanství nebo obě náboženství synkreticky propojuje.

Zasvěcenec, který připravuje přípravek z ibogy a vede iniciační rituál, se nazývá nganga. Iniciační rituál v Gabonu trvá (podle oblasti) obvykle tři až sedm dní. Rituál není všude stejný, přesto má některé konstantní charakteristiky napříč oblastmi. Klíčovým prvkem je, že předposlední zasvěcovací noci iniciovaný symbolicky umírá (fakticky je v bezvědomí nebo ve velmi hlubokém spánku), svléká ze sebe starého člověka a získává poznání; tělo iniciovaného leží v bezvědomí, zatímco jeho vědomí cestuje vesmírem. Pokud člověk sleduje nečisté úmysly, nechce se dozvědět o sobě a o celkové realitě, ale chce získat např. umění ublížit ostatním, rituál jej podle přesvědčení ngangůzničí. Iboga má podle ngangů mocně zesilovat základní nastavení člověka, jeho přístup k rituálu, přístup k sobě a k ostatním. To je také podle zasvěcenců důvod, proč někteří lidé rituál nepřežijí a z bezvědomí se již nevrátí. Ngangové tvrdí, že iboga těmto lidem natolik znásobí negativní postoj a zlo v sobě samém, že je to pohltí a zabije. Zatímco po psychedelické fázi má následovat tzv. návrat, nebo též znovuzrození, tito lidé promění smrt symbolickou ve smrt faktickou.

Tabernanthe iboga a iniciační rituál bwiti

Tabernanthe iboga je tropický keř z čeledi toješťovité. Kořen keře obsahuje psychoaktivní látky silně ovlivňující centrální nervový systém, patřící do skupiny halucinogenů, na člověka působící výraznými změnami vědomí. Iboga je nejrozšířenějším středoafrickým halucinogenem a je využívána pro duchovní účely, léčbu, ovšem také jako jed, a to zejména v Gabonu, Rovníkové Guinei, jižním Kamerunu, západním Kongu a západním Demokratickém Kongu. Nejen vyznavači bwiti v Gabonu, ale i některé další náboženské tzv. tajné společnosti – např. společnost Ombudi v Gabonu – ibogu považují za božskou rostlinu.

Kořen ibogy obsahuje více než deset různých indolových alkaloidů, přičemž nejúčinějším z nich je alkaloid ibogain. Menší dávka alkaloidu ibogainu pomáhá lidskému organismu překonat únavu, hlad a žízeň a dočasně zvýšit energii. Psychedelické účinky vyvolává větší množství přijatého alkaloidu ibogainu. Předávkování končí smrtí.

Ibogain patří mezi tzv. atypická psychedelika, neboť na rozdíl od klasických psychedelik je mechanismus účinku jiný než agonismus na serotoninových receptorech. Ibogain je obsažen v rostlinách čeledi toješťovitých, zejména v Tabernanthe iboga, Voacanga africana, Tabernaemontana undulata a některých dalších. Mechanismus účinku je kombinovaný, a ne zcela objasněný. Působí na větším množství receptorů a zasahuje do většího množství systémů. Ibogain působí jako inhibitor zpětného vstřebávání serotoninu. Působí rovněž jako κ-a µ-opiodní agonista. Na účinku také participují NMDA receptory a α3ß4nikotinové receptory.

Iniciační rituál je pro Gabonce velmi důležitý: právě při něm jsou zasvěceni do náboženstvíbwiti a poprvé v životě konzumují ibogu. Po úspěšném absolvování iniciačního rituálu mohou přijímat ibogu po celý život, ať už při slavnostech, při léčbě nebo pro svůj osobní duchovní rozvoj. Iniciační rituál probíhá nejčastěji v rané dospělosti kolem patnáctého roku věku. Dítě z rodu ngangů, které je předurčené stát se ngangou, absolvuje iniciaci dříve, přibližně ve věku sedmi let.

Společnými charakteristikami iniciačního rituálu v různých oblastech jsou monotónní hudba s opakující se melodií, očista, zvracení, půst, okuřování a přijímání přípravku z kořene iboga. Iniciační rituál se někdy nazývá jednoduše podle keře, jehož drcený kořen se konzumuje – iboga. Pro několikadenní iniciační rituál je typické stálé monotónní hraní na specifické strunné nástroje, rytmická chrastidla a rohy. Hraje vždy několik hudebníků, kteří se střídají, neboť iniciovaný prakticky nespí – únava je důležitou součástí zesílení vizí – a monotónní hudba tak hraje celé dny i noci. Při nejsilnějším opojení iniciovanému hudebníci hrají co nejblíže k uším, aby vytržení proběhlo co možná nejintenzivněji.

Průběh iniciace

První den dostává iniciovaný první dávky odvaru drceného kořene v nápoji, který vyvolá intenzivní zvracení a celkové vyčištění trávicí soustavy – jedná se o tzv. rituál zvracení. Iniciovaný je vysvlečen, povolena je pouze čistá, obvykle bílá bederní rouška, u žen je povoleno zakrytí celého těla. Někteří iniciovaní jsou nazí, volba je na každém jedinci. Stále hraje hudba, iniciovaný se čistí, odpočívá.

V dalším kroku (obvykle druhý den) se skupina – většinou se iniciuje více jedinců, obřad vede jeden či dva ngangové a asistuje několik dalších zasvěcenců – přesouvá hluboko do deštného lesa k řece. Obvykle se začíná u sacré – posvátného místa (často je to starý strom) u řeky. Následuje obmytí iniciovaného v řece, ideálně v proudu, např. pod vodopádem. Vnitřní i vnější očista je mimořádně důležitá, protože účinná látka kořene podle ngangů výrazně zesiluje pozitivní, ale i negativní obsahy vědomí, a pokud by se člověk před konzumací kořene nezbavil hříchů a negativ, nemusel by konzumaci přežít. Stále se chrastí a hraje na strunné nástroje.

Následuje přesun na místo samotné iniciace: někdy je to venku u posvátného stromu, jindy ve vnitřním prostoru; hoří svíce, přes noc oheň. Na řadu poté přichází omývání namáčenými listy, pokrytí popelem nebo bílým práškem (někde praktikováno není). Dalším důležitým prvkem je okuřování, tzv. kouřová koupel, která obvykle probíhá třetí den. V některých oblastech se z velkých palmových listů vytvoří malý prostor, kam iniciovaný vstoupí a do něhož se vhání kouř. Jinde se iniciovaný usadí na židli, přikryje dekou, aby vykukovala pouze hlava a kouř se vhání pod deku. V některých oblastech při kratším rituálu nganga okuřuje iniciovaného jednoduše doutnákem nebo i cigaretou.

Stále se iniciovanému podává malé množství kořene ibogy. Všechny dosavadní fáze rituálu mají úlohu očišťování. Klíčovým momentem je totiž očištění člověka od všeho zlého a negativního a jeho znovuzrození. Po okuřování se iniciovanému přes obličej, jinde přes celé tělo, namaluje svislá červená čára a na čelo připevní ptačí brko. Na hlavu se v některých oblastech Gabonu nasazuje koruna z listí. Čtvrtý den může opět probíhat rituální zvracení. Záleží na tom, jak iniciovaný zvládá udržet v sobě extrémně hořký prášek z rozdrceného kořene. U kratších iniciací tato fáze chybí.

Nejdůležitější prvek iniciace probíhá obvykle pátý den (při kratších ceremoniích druhý či třetí den). Ke konzumaci velké dávky drceného kořene iboga dochází večer. Iniciovaný je nesmírně vyčerpaný: po celou dobu několikadenního zasvěcování nejí, pije pouze čistou vodu a spí jen minimálně. Stále hraje hudba, hoří ohně. Na některých místech nganga před podáním posvátného pokrmu několikrá píchne iniciovaného jehlou do čela a do jazyka. Při přijímání pokrmu z kořene je iniciovanému nastaveno zrcadlo. Iniciovaný se na sebe dívá, vystupuje ze sebe a pozoruje se z odstupu. Poté do sebe jaksi zvenčí vstupuje a proniká do své nejvnitřnější úrovně. Potkává se sám se sebou, poznává se… Po konzumaci velkého množství kořene iboga upadne do bezvědomí nebo velmi hlubokého spánku, v němž se odehrávají ty nejdůležitější vize. Bezvědomí nebo hluboký spánek trvá celý šestý den. Tělo iniciovaného leží na zemi, zatímco vědomí putuje, nahlíží, poznává. Hudebníci bez přestání hrají jednu opakující se melodii. Nganga stále dohlíží na iniciovaného. Stav je natolik hluboký, že se tělo na zemi mnoho hodin (i desítky) vůbec nepohne. Sedmý den se iniciovaný navrací. Sedí na zemi, později chrastítky rytmicky doprovází hudebníky. Probouzí se ze změněného stavu vědomí. Probouzení do plně bdělého stavu trvá hodiny.

Lidé uvádí po iniciaci různé vize: často se jedná o nesmírně živé obrazy z nejranějšího dětství nebo – v oblastech, kde se bwiti praktikuje spolu s kultem předků – setkání se zemřelými předky. Někdo nazírá hluboké propojení s prostředím (přírodou, lidmi, vesmírem…). Obrazy jsou ale slovy jen těžko zprostředkovatelné a druhému nedávají mnoho smyslu. Ohraničenými pojmy se vyjadřuje něco, co hranice stírá. Iniciovaní uvádí, že v jejich vnímání trvalo vytržení mnoho desítek hodin nebo dokonce několik dní. Subjektivní prožívání času je pod vlivem velkého množství ibogy značně deformované.

Nahlédněme závěrem do iniciace bwiti prostřednictvím vyprávění, jak mě napadlo po účasti na třetí iniciaci, které jsem byl svědkem.

Nahá těla iniciovaných ležela vedle sebe bezvládně už dlouhé hodiny. Jako dvě mrtvé housenky, hmota bez života. Raponda a Ondimba – tak se iniciovaní jmenovali. Hudebníci jako kolovrátek opakovali monotónní melodii, nganga odpočíval v síti, meditoval – no dobře, spíše hulil, jak zákon káže a chilloval taktéž – a čekal, až se iniciovaní navrátí. Jak asi prožívají své poznání, říkal si hluboce potahujíc z konžské fajky pro nejtvrdší spirituální dobrodruhy. Kde právě jsou a co vidí? Rozkašlal se, jako by chtěl vyvrhnout duši (což by zas tak nevadilo, uměl by ji nasát zpátky, už se to koneckonců párkrát přihodilo a vždycky ji našňupl jedna báseň).

Vzpomínal na svou iniciaci: tehdy se propadl do sebe a nějakou dobu nevnímal nic než černočerné černo. Byla to děsivě prázdná definitivní čerň. (Sotva kdo si umí byť jen představit pravou čerň. Ale reálně se do ní propadnout? To přežije jen hrstka nejbrutálnějších ngangů. Ostatní nadýmají statistiku nepřeživších. Tedy ne že by se nějaká vedla – řekněme tedy hypotetickou statistiku nepřeživších.) Potom se – vzpomínal si nganga – náhle objevil v těle leoparda a zuřivě běhal po lese. Byl zoufalý a byl na lovu (asi jako politik kdesi na severu v srdci Evropy před volbami na náměstí maloměsta). Lačnil po krvi, toužil zabíjet, vysávat život, ničit – sladké něco proměňovat v hořké nic. Ukrást si nevinnou duši. Vydrancovat, co lze. Dohonil krásnou gazelu a brutálně ji roztrhal. Ne aby se nažral… vůbec ne… jen pro to trhání, pro tu zuřivost, která nebyla něčím vnějším, něčím, co přejde, byla jím, on byl tou strašlivou zuřivostí. Zevnitř sžíral sám sebe. Vyžíral se, a jak se polykal, s nesnesitelnou bolestí se na(z)vracel. (Podobně jako bezpáteřní trotl na severu, co už ze scény naštěstí odešel, ale naneštěstí se zase vrátil.)

Náhle opustil leoparda a ocitl se v těle starce – v těle chatrném, ohnutém a téměř už neživém. (Ne, hlavu neměl nakloněnou k levému rameni a očima nekoulel.) Prohlížel si v nečekaném klidu a pomalu se táhnoucím čase (jako když stéká med lesních včel po magické figuře Nkisi Nkondi ve střední Africe nebo vejce po deštníku ochrankou drženém nad vyplašenou hlavou ambiciózního trotla s půltitulem ve střední Evropě) hluboce rozvrásněnou kůži svých vyzáblých rukou a uvědomil si, že ví. Ví všechno (na rozdíl od toho pod deštníkem – ten neví nic a možná ještě míň). Už nebylo otázek. Chtěl si na některou vzpomenout, protože věděl, že by ji hravě zodpověděl, ale nešlo to. Prostě věděl a otázky neexistovaly. V němém úžasu zemřel. Opustil tělo starce a sledoval, jak se hmota složila na zem. Chatrné kostičky potažené málem průhlednou kůží se složily v nepatrnou hromádku. (Co by za to na severu dali.) V tutéž chvíli scénu prořízlo averzivní řvaní dravého ptáka a náhle se ocitl v něm – byl okřídlenou smrtkou, létajícím exekutorem zlého ducha. (Uf, toho na severu také znají.) Vystoupal vzhůru vysoko nad koruny stromů a rozhlédl se. Viděl džungli ze shora. Kam oko dohlédlo, nebylo nic než zeleň. Svobodně letěl, ale brzy si uvědomil, že ho opět sžírá ta hrozná zuřivost, že je tou zuřivostí, že musí trhat, zabíjet, ničit. Zamířil k zemi a hledal, co by rozsápal.

Nganga se ze vzpomínek na svou iniciaci vrátil do přítomnosti a podrbal se na hlavě tam, kde měl jizvu po záseku mačetou. (Střet s protivládními vojáky tenkrát málem nepřežil, ale nakonec to byla ta svině, co mu do hlavy zasekla mačetu, která se odebrala k poslednímu soudu. Tehdy té svini vrazil do oka dlouhý ostrý pilník, kterým právě piloval věšteckou hvězdu tak hluboko, že když v týlu z hlavy ostří vyjelo na světlo Boží, způsobilo jeho soudruhovi v boji šok a následně vítaný infarkt. Mačetu z hlavy tehdy nešlo vyrvat, byla jako Excalibur čekající na Artuše, kterým se stal místní trhač živící se nahazováním motorů startovací šňůrou.) Síť se pod drbajícím se ngangou mírně rozhoupala, jizva zasvědila. Dvě těla stále bezvládně ležela na rohožích. Housenky se stále nepohnuly.

Vrátil se do vzpomínek. Spatřil opici. (Ty na severu nemají.) Zamířil přímo k ní, letěl jako oštěp vržený brutální silou s dokonalou přesností. Na poslední chvíli roztáhl křídla a vytasil drápy. Opice ho prudce uchopila a v mžiku mu ukousla hlavu. Překvapeně zíral do opičích útrob. Nebyl to vůbec pěkný pohled… (asi jako… jako na nedělní debatu, kde jinde než na severu).

Ta vzpomínka ho rozrušila. Znovu se podrbal na jizvě a síť se opět nepatrně rozhoupala. Raději se do vzpomínek na svou iniciaci už nevracel. Zůstal tam, kde byl (aniž by tušil, že my se od něho opakovaně vydáváme na sever – ostatně, v existenci severu nevěřil) a sledoval iniciované.

Netrvalo dlouho a jeden z nich se začal hýbat. Sestoupil z transcendence. Nejprve sotva znatelně (jakoby vysílal implicitní signály), později čím dál víc patrně, až nakonec otevřel oči a nepřítomně zíral před sebe. Nganga věděl, že se ještě nevrátil, ale už se probral. To bylo dobré znamení.

Druhý iniciovaný se prozatím nepohnul. Vnějším pohledem nic nenasvědčovalo brutálnímu dramatu odehrávajícímu se uvnitř jeho mysli. Dávno zapomenuté bazální strachy, úzkosti a zloba se probudily k poslední brutální zteči. Po zprvu příjemné synestezii se ho zmocnil starý dlouho vytěsněný strach, který považoval za překonaný. Mýlil se. Strach byl stále ukryt hluboko v duši. (Tehdy ho děti nepřijaly, protože nebyl z tama.) Byl to relikt, to ano, ovšem relikt pro jeho nejbližší budoucnost kruciální. Sevřené srdce, jako by mu kleslo do kolen a potom dál někam pod zem, kam ho stahovalo do nicoty vydechující smrtelný chlad, jaký vydechne náhle otevřený hluboký ledový sklep starého domu. Strach se probudil, bleskově rostl a sílil, obludně bobtnal a začal ho zevnitř dusit. Snění bylo bohužel zcela lucidní. Strach se proměnil v děs a dále v čirou hrůzu násobenou sebou samou. To by samo o sobě stačilo k poslední cestě, ale naneštěstí se v něm ještě znásobila zloba, pramenící opět někde v dětství, kdy ho otec surově trestal za sebemenší prohřešky. Zloba v něm expandovala do rozměrů, které lidská psychika nemůže ustát. Smrtící kombinace strachu a zloby ho zevnitř v definitivním existenciálním antagonismu roztrhala na cucky a rozmetala po vesmíru. Disociace byla absolutní a téměř okamžitá. Iniciovaný prožil absolutní (k dokonalosti dovedený) Bad Trip – přesněji řečeno Death Trip.

Asi po deseti hodinách už probuzený seděl a chrastidly doprovázel hudebníky. Znovu objevoval své vědomí, ovšem cítil, že má ještě další kolaterální vědomí – méně jasné, méně vědomé a přesto přítomné. A co hůř: kolaterální vědomí se rozpínalo do nekonečna všemi směry a primární vědomí vymazávalo z existence. Nakonec nebylo omezeno, nemělo hranice… Lidově řečeno: Raponda měl v řepě kaši (ostatně podobně jako ten pod deštníkem na severu).

Bylo už téměř jasné, že ten druhý se nevrátí, ale musel dostat čas. Nganga byl zkušený, a tak pokynul dvěma mladíkům sledujícím fázi návratu, aby začali kopat hrob. Tělo do něj vhodili až následujícího dne, kdyby náhodou – kdo ví, i takové věci se v minulosti staly – kdyby náhodou tělo ožilo po dvojnásobném čase. Panta rhei – bohužel už bez Ondimbi.

Líbil se Vám článek? Kupte mi prosím kávu: Ondřej Havelka (buymeacoffee.com)

Mockrát díky!

Zdroje k první (nevyprávěné) části článku:

HAVELKA, Ondřej. The Syncretism of the Gabonese Bwiti Religion and Catholic Christianity from a Theological and Theological-Ethical Perspective. Acta Universitatis Carolinae Theologica, roč. 12, č. 1 (2022), s. 145–159.

FERNANDEZ, J. W. Bwiti: An Ethnography of the Religious Imagination in Africa. Princeton: Princeton University Press, 2019.

BONHOMME, Julien – DE RUYTER, Magali – MOUSSAVOU, G. M. Blurring the Lines. Ritual and Relationships Between Babongo Pygmies and their Neighbours (Gabon). Anthropos, roč. 107, č. 2 (2012), s. 387–406.

FERNANDEZ, J. W. – FERNANDEZ, R. L. Returning to the path: the use of iboga(ine) in an equatorial African ritual context and the binding of time, space, and social relationships. The Alkaloids. Chemistry and Biology, roč. 56, č. 1 (2001), s. 235–247.

HAVELKA, Ondřej. Náboženství bwiti: Gabonské náboženství bwiti a jeho iniciační rituál. Dingir, roč. 26, č. 4 (2023), s. 116–118.

CINK, Vojtěch. Psychedelika: vymezení skupiny látek, rozdělení. In: CINK, Vojtěch a kol. Psychedelika a psychonautika I. Praha: Dybbuk, 2022, s. 19–24.

Ave Disputator, morituri te salutant!