Unikátní kultura i náboženství a brutální šikana Drúzů ze strany některých jinověrců

Drúzové jsou etnicko-náboženskou skupinou s arabskými kořeny (i když hypotéz o etnickém původu je více a jejich proponenti spolu vedou těžké verbální souboje za hranicemi nejtvrdší vulgárnosti) žijící dnes především v Sýrii, Libanonu, Izraeli a Jordánsku. Prvně jsem s nimi o jejich unikátní kultuře a náboženství hovořil v Sýrii, později také v Izraeli a potom znovu v Sýrii ve vícero komunitách. Jejich zjevná i skrytá teologie mě jako teologa existencialistu a religionistu, kterého to začíná bavit tam, kde to přestává být vidět, mimořádně okouzluje. Podíváme se na klíčová specifika jejich fascinující ortodoxie, aniž bychom ale zacházeli do nezáživného teologického detailu, který je po mém soudu beztak na hermeneutickém vkusu každého nazírajícího.

Podle vlastní tradice se Drúzové považují za potomky biblického praotce Jetra (podle Drúzů nazývaného Šuajba), midjánského kněze a tchána Mojžíšova. Sami sebe nazývají al-Muwaḥḥidūn – v překladu: monoteisté. Jedna z hypotéz o původu hledá kořeny Drúzů v jižní oblasti Arabského poloostrova, odkud se přesouvali na sever, jiná jde více na východ a další umisťuje nejhlubší kořen Drúzů do starověkého Egypta. Jejich primárním jazykem je arabština (v levantském dialektu).

Přelomový rok pro vlastní sebeidentifikaci přišel v období vlády šestého chalífy fátimovské dynastie a ismailitského imáma al-Hákima bi-Amri-lláha (jinak též Abú Alího al-Mansúra) – pro svou zcela nepředvídatelnou a omračující brutalitu nazývaného také „Šílený chalífa“ (– Daniel Temnota se má co učit…) –, jehož v roce 1018 prohlásil ar-Darazí za Boží vtělení. Rok 1018 (podle jiných zdrojů 1017), kdy se Alláh (tedy jediný Bůh) podle Drúzů vtělil do člověka al-Hákima, považují Drúzové za počátek svého letopočtu. Tento moment je v očích pravověrných sunnitských (ale i mnohých ší’itských) muslimů extrémně heretický, a zejména proto muslimové Drúzy odmítají jako odpadlíky od pravé víry, které nerespektují, netolerují a povětšinou také významně šikanují (a nezřídka při konfliktech bohužel i zabíjejí).

Recentní odhady uvádějí počet Drúzů kolem jednoho milionu osob, ale různé zdroje se výrazně liší. Podle některých klasifikací jsou jednou z větví ší’itského islámu, podle jiných jsou ale od islámu zcela oddělenou náboženskou skupinou, která sice má islámské kořeny, ale v čase se od islámu oddělila. Všichni Drúzové, se kterými jsem měl možnost napříč Levantou hovořit, mi svorně tvrdili, že nejsou muslimové a jejich náboženství je zcela svébytné (a také jediné do posledního detailu správné). V jejich teologii lze vysledovat výrazné novoplatónské i gnostické myšlenky, ovšem ty se hojně vyskytují i v rozličných teologických směrech islámu i křesťanství. Na rozdíl od starších monoteismů v abrahamovské linii věří v neustálý koloběh reinkarnování lidských duší.

Drúzské náboženství není misijně zaměřené – Drúzem se člověk narodí. Ovšem dnes, kdy se člověk může z vlastního rozhodnutí stát prakticky kýmkoli chce, a otázkou zůstane pouze to, zda toto rozhodnutí verifikuje také okolí, což ale vlastně na rozhodnutí stejně nic nezmění, může se Drúzem člověk teoreticky stát i bez rodových kořenů. Oficiálně sice trvá zákaz zasvěcování cizinců bez drúzských rodových kořenů do tajných nauk, ale podle mé opakované zkušenosti je zákaz papalášských autorit jedna věc, ale realita lidí, kteří se lidsky potkají, propojí a nacítí společný záměr – totiž prahnutí po smyslu a nalezení jediného Boha – je věc druhá. A ta druhá, lidská, tolerantní, vycházející druhému vstříc, si najde cestu jako voda, pro niž je hráz vystavěná ze zákazů jen zajímavostí na cestě do jednoty oceánu, kterou nezahradí žádná bafuňářská hráz.

Drúzská teologická nauka je komplexně zpracována v díle významného perského mystika Hamzy bin Alího az-Zúzáního (jinak také Hamzy ibn Alího ibn Ahmeda). Souhrn nauky Drúzové nazývají hikma (v překladu moudrost) a Hazmovy spisy se nazývají Listy moudrosti (nebo též Traktáty moudrosti). Kromě toho Drúzové mezi svaté texty zahrnují také Tanach (židovská Tóra, Proroci a Spisy, tedy křesťanský Starý zákon), Nový zákon, Korán, vybrané indické spisy, tajné spisy pro zasvěcené, novoplatónské a gnostické spisy. Synkretické drúzské náboženství (ovšem jedním dechem dodám řečnickou otázku: které náboženství de facto není synkretické?) obsahuje také prvky zoroastrismu, manicheismu i pythagorejské filozofie. Bůh je podle drúzské ortodoxie vůči svému stvoření transcendentní, zároveň je ale ve veškerém svém stvoření imanentní.

Podle drúzské nauky o stvoření ze Stvořitelova božského světla emanoval Univerzální rozum, z něj dále Univerzální duše, z té potom Slovo a další stvoření. Nauka obsahuje množství tajných prvků, do kterých jsou věřící postupně na základě úrovně vhledu a nadání zasvěcováni. Základem nauky je jednota Boží, reinkarnace a věčnost lidské duše. Po dokončení dlouhého koloběhu znovuzrozování by lidská duše měla vplynout do absolutního kosmického vědomí nebo jednotné kosmické mysli. Drúzské náboženství je klasifikováno jako monoteistické, abrahamovské a rovněž synkretizující různé okolní i historické myšlekové směry. Ačkoli drúzské náboženství vzešlo z ší’itské ismáílíje, sami Drůzové se dnes ve většině nepovažují za muslimy, ani za větev islámu, ale za svébytné náboženství. Drúzské náboženství ovšem nelze oddělit od kultury a života Drúzů, je to zároveň světonázor, životní styl, etika, morálka, zkrátka celek drúzského života. Proto se říká, že nelze přijmout pouze drúzské náboženství, protože to je neoddělitelnou součástí celku drúzského života. Člověk bez drúzských pokrevních kořenů se nemůže (podle drúzské věrouky) správně reinkarnovat.

Reinkarnace lidských duší je zcela zásadním bodem drúzského náboženství. Reinkarnace nastává okamžitě po smrti, protože existuje trvalá přitažlivost mezi tělem a duší, a je nemožné, aby duše existovala bez těla. Lidská duše se inkarnuje pouze do lidského těla, na rozdíl od novoplatonských, hinduistických a buddhistických názorů, podle nichž se duše mohou vtělit i do jiných živých bytostí. Muž se může reinkarnovat opět pouze do muže a žena do ženy. Duše je tedy genderově předurčená. Drúz nemůže být reinkarnován v těle ne-Drúza – krevní pouto je klíčové. Duše podle nauky nelze dělit a počet duší existujících ve vesmíru je konečný. Cyklus znovuzrozování je nepřetržitý a jediný způsob, jak z něho uniknout, je prostřednictvím postupných reinkarnací, čím dál přísnějším a subtilnějším praktikováním náboženství, později zejména jeho tajné sféry. Když k tomu dojde, duše je spojena s kosmickou myslí a dosáhne konečného štěstí.

Za největší proroky Drúzové považují Adama, Noema, Abrahama, Mojžíše, Ježíše, Muhammada a imáma Muhammada ibn Ismáíla. Kromě těchto osobností ctí další „menší“ proroky a náboženské představitele. Posvátné texty se dělí na zjevné (kterým rozumí každý čtenář), skryté (přístupné těm, kteří jsou ochotni na sobě pracovat, učit se a prohlubovat poznání) a skryté ve skrytých (přístupné ve svém skutečném významu jen několika skutečně osvíceným mystikům). Tajemný institut zvaný Pakt strážce času (Mithāq Walī al-zamān) je považován za vstup do drúzského náboženství a předpokládá se, že všichni Drúzové v minulých životech tento Pakt podepsali. V zajímavé paralele ke křesťanské nauce o parusii (druhém příchodu Krista) věří Drúzové v druhý příchod al-Hákima.

Toto je sedm pilířů drúzského náboženství a náboženské etiky:

V letech 1921–1936 měli Drúzové svůj relativně autonomní stát Džebel Drúz, který se nacházel v kopcovité oblasti na jihu Sýrie (mému srdci zemi mimořádně blízké, vždyť jsem se našel před branami Damašku) v okolí hory Džabal ad-Durúz (1803 m n. m.) – v překladu Hora Drúzů. Jeho hlavním městem byla Suvajda.

Drúzové jako náboženská menšina, která se svou naukou podle pravověrných muslimů prohřešila proti islámu, čelili a stále čelí nejrůznějším represáliím a společenské šikaně. Bohužel není výjimkou ani etnicko-nábožensky motivované násilí, často i vraždění, které vyústilo v několik známých tzv. drúzských masakrů, kdy někteří muslimové brutálně zabíjeli Drúzy, vypalovali jejich modlitebny a svatá místa a přeživší nutili přijmout islám. V současnosti tento útlak zažívají zejména Drúzové v Sýrii. Bohužel někteří vlivní muslimští učenci napříč dějinami veřejně označovali Drúzy za nejhorší odpadlíky od víry a pro jejich náboženské postavení – kdy jsou chápáni nejen níže než heretici, ale dokonce níže než nevěřící a přímí popírači islámu – vybízeli k zabavování jejich majetku a zabíjení jejich vzdělanců, vůdců a myslitelů. Tento mimořádně hanebný přístup k odlišnosti známe napříč světem a historií bohužel až příliš dobře.

V minulosti čelili Drúzové rozličným šikanózním praktikám také ze strany Židů, ale rozhodně nikoli v tak šílené míře, jako od některých (opakuji a podtrhuji některých) muslimů. Vztahy s křesťany rozmanitých denominací, zejména tzv. starobylých východních církví, byly vždy víceméně přátelské, nekonfliktní, dokonce často i vřelé. Kámen úrazu spatřuji v tom, že Drúzové sebe a své náboženství chápou jako výlučné, tedy věří, že pouze oni budou na konci věku spojeni s kosmickým vědomím, zatímco ostatní směřují k zatracení a věčné pekelné strasti. To samozřejmě ostatní dráždí, ale o (po mém soukromém soudu) nedozrálosti toho postoje jsem již psal v článku o blasfemii v Nigérii. Budu to klidně opakovat až do skonání věků – ať se kdo chce, co chce, kde chce, jak chce… chápe exkluzivně, ale ať tím nedráždí, neotravuje a neuráží jinověrce nebo bezvěrce.

Visio beatifica! Non serviam! Ave Disputator, morituri te salutant!

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku. Praha: Akbar, 2016.

Audio:

HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS. Obraz padlého anděla v abrahámovských náboženstvích s doktorem Havelkou. Praha, 2022.