Fascinující tibetský buddhismus a unikátní čhamové tance

Tibetský buddhismus, někdy také nazývaný lámaismus (od slova láma – duchovní učitel), je směr buddhismu, který se vyvinul na „střeše světa“ v nádherném až dechberoucím Tibetu. Dnes je tato linie buddhismu kromě Tibetu rozšířená také v Bhútánu, Mongolsku, Nepálu, částečně v menších oblastech Indie, Ruska a Číny. Vitální je zejména v Himálaji, kde je takříkajíc doma.

Tibetský buddhismus, který se na území Tibetu začal formovat někdy v 8. století, hluboce koření v mahájánovém buddhismu ovlivněném bohatou tradicí tantry. Byl ale významně ovlivněn také starší tradicí tibetského šamanismu, náboženství bön a dalších tradičních tibetských náboženských směrů či prvků.

Světově nejznámější knihou tibetského buddhismu je Tibetská kniha mrtvých. Buddhismus se v Tibetu tradičně rozděluje do čtyř hlavních směrů: Ňingmapa, Kagjüpa, Sakjapa a Gelugpa. Ty se potom dále dělí na množství řádů a škol. Každá má svého duchovního vůdce a vlastní styl výuky a praxe.

K samotnému buddhismu jen stručně připomenu, že Siddhártha Gautama (563–483 př. n. l.), zvaný Buddha (tedy probuzený, osvícený), přišel s tezí o vysvobození z neustálého koloběhu reinkarnací a dosažení stavu, který je znám jako nirvána, v jazyce páli nibbána (doslova vyvanutí). Stal se zakladatelem buddhismu.

Svým učedníkům předal nauku založenou na čtyřech vznešených pravdách: (1) tento náš život je utrpení; (2) utrpení pramení z naší žádostivosti, žízně po životě; (3) odstraněním této žádostivosti, tedy úplným opuštěním žízně po životě, odstraníme utrpení; (4) k tomu vede ušlechtilá osmidílná cesta správného chápání, myšlení, mluvení, konání, životosprávy, úsilí, pozornosti a soustředění.

S tibetským buddhismem jsem se osobně setkal v Tibetu, Indii a Nepálu a bylo to setkání až zázračné – cítil jsem iracionálně se jevící jasně konturovaný dojem, ba spíše přesvědčení, že jsem se po nesmírně dlouhé době vrátil domů. Tak exotická scéna pro Čecha s typicky slovanským vzezřením, odkojeného Jizerkami a Českým rájem, na jejichž rozhraní byl vržen do zázraku bytí, a tak nečekaný pocit návratu domů, uhašení hrozné žízně, vyřešení prekérního rébusu. Himálaj mě okouzlil a buddhistické kláštery tibetského směru se mi staly oázami při cestě napříč magickým pohořím.

Kromě běžného klášterního života a společných meditací mě uchvátily čhamové tance, kterých jsem byl svědkem třikrát v různých obdobích cesty Himálajem. Tanec čham (tibetsky འཆམ་) je tradiční tanec ve specifických maskách a kostýmech doprovázený živou hudbou, kterou na tradiční tibetské nástroje – zejména rozličné bubny, činely a dlouhé trubky dungčen – hrají mniši.

Čhamové tance je možné sledovat v rámci třídenních náboženských festivalů v himálajských klášterech tibetského buddhismu. Dnes se také často v dostupnějších oblastech předvádí ve zkrácené formě pro turisty bez náboženského naplnění.

Tance mají hluboký symbolický a mystický význam. Mají náboženskou, etickou, edukativní i historickou výpovědní hodnotu a jsou zároveň uměleckým projevem odrážejícím lokální vkus. Divákům ale kromě kulturního zážitku a poučení zobrazovanými událostmi z dějin přináší rovněž aktuální požehnání. Jsou obětí bohům a zároveň meditací. Poučením a zároveň relaxací. Jsou to tedy multidimenzionální události.

Čhamové tance často zobrazují události ze života Padmasambhavy, známého také jako Guru Rinpočhe, který měl být tantrickým buddhistickým mistrem vadžry z Indie, a který podle tradice přinesl vadžrajánu Tibeťanům někdy na přelomu 8. a 9. století. Další událost, kterou ztvárňují maskovaní tanečníci, je slavná disputace buddhistických mudrců na lhasském koncilu. Jedna verze tance se předvádí v předvečer tibetského nového roku, na památku vraždy krutého tibetského krále Langdarmy v roce 841 mnichem Lhalungem Pelgyi Dorjem. Mnich, oblečený v černém rouchu a černém klobouku, tančil před palácem, dokud mu nebylo dovoleno vystoupit před císařem, a poté ho zavraždil. Je to tanec symbolizující vítězství dobra nad zlem. Známý je také tanec černých klobouků zvaný vadžrakilaya. Jeho smyslem je dosažení osvícení a zničení zlých sil. Tanečníci často drží lebku a šátek svázané dohromady a připevněné k jílci rituálního nože purby.

Nejkrásnější čhamové tance jsem sledoval v buddhistickém klášteře Lamayuru v indickém Ladaku. Tento velký klášter umístěný na skalním útesu obklopeném vysokými himálajskými vrcholy se nachází na spojnici mezi hlavním městem Kašmíru Šrínagarem a hlavním městem Ladaku Léhem v nadmořské výšce 3 510 m. Podle tradice byl klášter založen na přání ladakského krále kolem roku 1 000.

Festival provázený čhamovými tanci v klášteře Lamayuru probíhá vždy v létě, kdy je dobře přístupný pro buddhisty ze širokého okolí; zima je v této oblasti velmi drsná a dlouhá a klášter bývá sněhem několik měsíců zcela odříznutý od okolního světa. Festival probíhá tři dny, kdy se tancem – často velmi divokým – předvádějí historické příběhy v děsivých maskách démonů, božstev i významných historických postav. Rytmus tance udávají tři bubeníci z řad nejvýše postavených lámů kláštera. Taneční vystoupení probíhá na hlavním klášterním nádvoří, po jehož okrajích se tísní stovky místních buddhistů povětšinou s modlitebními mlýnky v rukách.

Mniši se těší nezpochybnitelnému respektu a zejména starší mniši a lámové se k prostým věřícím chovají až povýšeně. Podobné chování mnichů k návštěvníkům kláštera jsem ovšem na cestách zaznamenal napříč náboženstvími a tradicemi a není se čemu divit, obvykle tichý kontemplativní klášter na několik dní zavalí stovky prostých věřících a zcela vykolejí rytmus mnichů, kteří se evidentně rádi straní lidí.

Představení probíhá podle přesných pravidel a vyjevuje konkrétní příběhy – aktivně se jej účastní desítky mnichů nejen v maskách. Návštěvníci festivalu odchází z kláštera v podvečer a vrací se opět ráno. Masky nejčastěji zobrazují božstva (a to mírumilovná i krvežíznivá), ochránce dharmy, jako je Mahákála (který náleží do čtvrté třídy buddhovských aspektů (tenbu) a je řazen mezi sedm hlavních božstev štěstí), dále duchy, démony a personifikovanou smrt (což je například Jama, božstvo smrti a podsvětí). Čhamové tance obvykle začínají očistnými obřady, následují vlastní tance, dále vrchol představení v podobě zničení zla a nakonec požehnání divákům.

Buddhistický festival v Lamayuru byl jedním z nejsilnějších prožitků, které jsem měl na první cestě kolem světa možnost zakusit. Tibetský buddhismus dnes tvrdě drtí brutální čínský Moloch ateistického komunismu. Uvidíme, zda se někdy do témat čhamových tanců propíší zvěrstva, která komanči na Tibeťanech napáchali.

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021.

MARINSKÁ, Eliška. Často jsem toho dobrodruha v sobě proklínal, říká jablonecký cestovatel Havelka. Deník, 3. 10. 2025.