Článek
Politici se stále častěji objevují na bohoslužbách, okázale (po mém soudu až farizejsky) přinášejí finanční dary různým církvím (nejlépe přímo při bohoslužbě, aby si udělali potřebnou reklamu) a všemožně se snaží získat přízeň duchovních i věřících. Keňské církve přitom současně vystupují jako jedny z nejvýraznějších kritiků vlády současného prezidenta Williama Ruta.
Politika v Keni velmi intenzivně – a podle mého soukromého názoru nezdravě – prorůstá do křesťanského prostředí, které je v Keni opravdu široké – k rozličným křesťanským církvím se tam hlásí přibližně 85 % Keňanů a podle mé opakované zkušenosti z Keni mnoho z nich svou vírou skutečně intenzivně žije a má velký (až nekritický) respekt k církevním institucím a autoritám. Když jsem byl poprvé v Keni na katolické mši v přeplněném kostele, kolem něhož byly ještě stovky lidí, kteří se prostě nevešli dovnitř, viděl jsem naprosto odlišné prožívání katolické liturgie – hluboké prožívání čtení z Písma, extatické výkřiky Ježíšova jména, bubnování a tančení. Ale zpátky k politice v tamějších kostelích, neboť právě tento moment může být inspirací a varováním také pro nás v naší milované střední Evropě.
Toto dvojí postavení církví k tamní politice – totiž na jedné straně ostrá kritika prezidenta a některých politických stran a na straně druhé naprosto neurvalé přenechání desítek liturgických minut při bohoslužbě kampani konkrétního politika – činí současnou situaci velmi problematickou. V Keni je nejvíce protestantských směrů – Anglikánská církev v Keni, Presbyterní církev východní Afriky a Africká vnitrozemská církev. Dále je zde asi dvacetiprocentní skupina katolíků římského ritu, podobně velká množina letničních křesťanů a minorita původních nezávislých církví. Církve chtějí být na jedné straně nezávislým morálním hlasem společnosti, ale zároveň se samy stávají mocným nástrojem politické mobilizace.
O nezávislém společenství ukazujícím směr k vyšším hodnotám a obecnému blahu už tam nemůže být řeč. Přinejmenším nikoli bez výhrady. A to může být podnětné a také možná varující i pro nás. Pokaždé, když v našem katolickém kostele slyším při kázání „politický výplach mozku“ věřících (odpusťte jízlivost, ale někdy to tak prostě je) – tu směřovaný doleva a ostře kritizující „prohnilé podnikatele“, co údajně jenom hrabou (bohužel jsem podle jejich názoru – silně zúženého prožitím celého jejich života v Česku s jedním výletem do Lurd – jeden z nich, alespoň podle těch extrémně levicově orientovaných kněží), tu zase ostře doprava a „hrdinně“ se zastávající masakru v Gaze, protože prý Izrael zůstává vyvoleným národem, a tedy vraždit může (ostatně dělal to napříč Starým zákonem), snažím se pohroužit do modlitby tak hluboko, abych ty věty pronášené často hovorovou češtinou s takovým množstvím jazykového plevele, až mě – jakožto bezmezného milovníka češtiny – jímá hrůza, neslyšel. Bohužel jsou součástí liturgie, o které stále věřím, že protíná časné s věčným. I když při kázání má toto svaté protínání patrně pauzu. Ale zpátky do Keni.
Církev jako politická síla
Křesťanské církve mají v Keni mimořádně silné společenské postavení – v tom jsou naše situace diametrálně odlišné. Zatímco někteří (!) naši církevní jestřábi tunelují, až mi z toho padá čepice, a někteří (!) církevní beránci zase v nejvyšší míře naivity naletí dvacetiletému „finančnímu poradci“ a v dobré víře odešlou farní miliony do černé díry, kde si je rozdělí pěšák, jeho vedoucí, jeho manažer, jeho oblastní ředitel, jeho lokální ředitel, jeho republikový ředitel a konečně hlava chobotnice, církve v Keni velmi efektivně a ziskově provozují školy, nemocnice, sirotčince, sociální bydlení a nejrůznější sociální služby, které využívají miliony lidí a prostřednictvím nich mají přímý vliv na obrovskou množinu Keňanů. A k tomu je třeba připočíst naplněné, až přeplněné kostely. Proto je účast známého politika na bohoslužbě – který často v rámci bohoslužby vystoupí se svým programem – mnohem víc než jen soukromá náboženská návštěva, proti které samozřejmě nelze nic namítat.
V minulosti hrály církve významnou úlohu také při hanebné kolonizaci Keni, když bílí misionáři poplatní ziskuchtivým evropským mocnostem tyto zločinné praktiky tiše nebo i hlasitě podporovali, využívali ponížení Keňanů, zakazovali jejich původní náboženství a paternalisticky jim nařizovali křesťanskou víru. Později hrály církve – tentokrát již ale vedené keňskými autoritami – politickou roli při dekolonizaci a demokratizaci země. V 80. a 90. letech někteří duchovní podporovali boj za pluralitní politický systém a kritizovali autoritářské praktiky vlády. Po protestech mladé generace proti vládě a finanční politice v roce 2024 se církve opět dostaly do popředí jako kritici korupce, násilí a ekonomické situace mladých lidí. Dnes tamní církve také vystupují proti lstivému západnímu neokolonialismu, kterého jsme aktuálně svědky napříč subsaharskou Afrikou.
Politici na kazatelnách
Před volbami v roce 2027 se však role církví začíná více problematizovat. Politici, kteří byli ještě nedávno z kazatelen kritizováni, se vracejí nejen do kostelů, ale právě rovněž na kazatelny, a to už je přes liturgickou čáru. V červnu 2026 upozornila agentura Fides na rostoucí přítomnost keňských politiků v kostelech v aktivní roli. Například 14. června 2026 se opoziční politici Rigathi Gachagua a Kalonzo Musyoka zúčastnili mše v katolickém kostele St. Mary's v Kibabii. V rámci probíhající liturgie byl obsáhle představen jejich opoziční program – chudáci křesťané, kteří přišli za Bohem a museli to vydržet – a předán štědrý finanční dar na provoz školní jídelny přidružené k farnosti. Téhož dne se prezident William Ruto účastnil bohoslužby Církve adventistů sedmého dne v Kiserianu na čestné lóži přímo v čele jako nějaký monarcha.
Samotná přítomnost politika v kostele samozřejmě není problém. Kontroverze vzniká ve chvíli, kdy se náboženské shromáždění mění v politickou kampaň nebo kdy finanční dar představovaný v rámci bohoslužby slouží jako prostředek k získání hlasů. A to se v Keni děje ve velkém. U nás je sice poměrově křesťanů mnohem méně, ale po mém soudu máme doma velké množství plasticky ohýbatelných křesťanů typu Mirek Dušín, kteří skrupulózně dodržují vše, co jim venkovský farář se sotva prolezlou teologií s odřeným ušima do života naordinuje. Tito Dušínové při vstupu do kostela – jak říkal můj velký oblíbenec v blahé paměti Ctirad Václav Pospíšil – smekají s kloboukem i hlavu. A to není zdravé, ba ne.
Někteří keňští katoličtí biskupové proti trendu prorůstání politiky do liturgie už několik let vystupují. V roce 2020 prohlásili, že kostely nejsou politickými arénami, a odmítli, aby politici během liturgických shromáždění oslovovali věřící. V roce 2024 znovu kritizovali veřejné prezentování politických darů během bohoslužeb. V květnu 2026 biskup Cleophas Oseso Tuka z katolické diecéze Nakuru politikům přímo vzkázal, že kostely nemají být volebními ringy. Podle něj mají zůstat místy modlitby a hlásání evangelia. Jeho výzva ale zanikla ve víru politických událostí rychleji, než stihla pořádně zaznít.
Proč jsou peníze tak citlivé téma?
Jedním z hlavních problémů je fenomén politických darů církvím. Politik například věnuje peníze na stavbu kostela, školu nebo charitativní projekt. Formálně může jít o legitimní pomoc komunitě. V předvolebním období však takový dar zároveň vytváří politický kapitál. Právě proto je důležité, kdo dar poskytuje, komu je určen, jak je veřejně prezentován a zda za něj politik získává přístup k věřícím. Jinými slovy: zatímco u nás se voliči kupují gulášem a koblihami, v Keni se kupují darem do některé z církevních institucí.
Téma získává další rozměr kvůli tomu, že keňské volby jsou mimořádně nákladné. Analýza Brookings Institution z června 2026 upozorňuje, že volby v roce 2027 mohou být nejdražšími v historii země a že regulace financování kampaní dlouhodobě naráží na institucionální a právní překážky. V červenci 2026 proto National Council of Churches of Kenya (NCCK) varovala, že peníze a náboženský vliv společně ohrožují demokratický proces. Studie NCCK upozornila na kupování hlasů, politizaci náboženských prostor a využívání nezaměstnaných mladých lidí k politickému násilí.
Ještě dramatičtější podobu získala otázka propojení politiky a církví 12. června 2026. V All Saints' Cathedral v Nairobi se konalo veřejné fórum, na němž občanské organizace, právníci, představitelé církví a další účastníci diskutovali o vládním rozpočtu na rok 2027. Během setkání do katedrály vtrhla skupina mužů a brutálně zaútočila na přítomné. Tekla krev, a to nikoli málo.
Následně se objevila tvrzení jednoho ze zadržených mužů, že skupina byla najata za účelem narušení politické akce a že financování mělo pocházet od úřadujícího poslance. Tato tvrzení jsou závažná, ale je důležité zdůraznit, že zatím nejde o prokázanou odpovědnost konkrétního politika. Případ vyšetřovaly keňské úřady a několik podezřelých bylo zatčeno. Vyšetřování ovšem stále probíhá.
Reakce církví byla velmi ostrá. NCCK útok označila za znesvěcení posvátného prostoru a požadovala vyšetření a potrestání odpovědných osob. Anglikánský arcibiskup Jackson Ole Sapit následně prohlásil, že využívání organizovaných násilnických skupin v politice může ohrozit svobodné a férové volby v roce 2027. V červenci 2026 vedl v katedrále modlitební a očistný obřad po útoku a vyzval vládu, aby proti politickému násilí skutečně zasáhla. Incident je symbolický: kostel, který má být bezpečným prostorem, se sám stal místem politického násilí.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africká spiritualita. Praha: Dingir, 2026 (v přípravě).
