Článek
V Sahelu se poslední dobou dějí změny. Mali, Burkina Faso a Niger během několika let zásadně změnily své zahraničněpolitické směřování. Z regionu, kde měla zejména Francie, ale i další evropské země silné bezpečnostní i politické postavení – což rozhodně neznamenalo, že by sahelské země byly nějak zuřivě bezpečné, ostatně proto přitahují lehce zvrácené hardcore cestovatele –, se stal prostor ruského vlivu. V oblasti začali působit ruští vojáci a rychle se tam mění zahraniční orientace. Jedná se přitom o obrovské země, jejichž velikost docení jen ten, kdo je po tamějších cestách-necestách (mimo hlavní tepny) procestoval. Měl jsem tu čest. Patří sice mezi ekonomicky nejchudší země světa, ale mají velmi mladou populaci (jednu z nejmladších na světě) a také obrovské nerostné bohatství, což ale na povrchu nezanechává pražádnou viditelnou stopu. Proč asi?
Ještě před několika lety patřil Sahel k oblastem, kde evropské země hrály klíčovou bezpečnostní roli. Francie zde vedla rozsáhlé protiteroristické operace, EU financovala rozvojové a bezpečnostní programy a evropské státy podporovaly místní armády výcvikem, vybavením i zpravodajskou spoluprací. Čeští vojáci v Mali pomáhali cvičit tamější ozbrojené síly pro boj proti islamistickým radikálům, a to až do roku 2022. Od té doby se situace v Mali změnila natolik zásadně, že z potenciálních spojenců, které jsme velkoryse vyzbrojovali a cvičili – já se vždycky musím rozesmát, když vidím, že banda ateistických zelených bledých tváří cvičí černé muslimy pro boj proti černým muslimům (naše terénní neznalost a naivita na entou!) – stali potencionální protivníci ochotní přidat se na zahraničních vahách na ruskou stranu. Jestli jsem v Africe za ta léta něco nesčetněkrát viděl, je to okamžitý politický obrat zcela naruby po bleskovém převratu.
Největší zlo v dějinách západní Afriky napáchali Francouzi, i když zdaleka nebyli sami. (Pro ty, kterým cesta světla z displeje k vlastnímu vyhodnocení smyslu jedniček a nul trvá krapet déle opět dodám, že nikoli všichni Francouzi. To dá rozum, ne?) To je všeobecně známá věc, ale protože jsem prošel celou západní Afriku a s lidmi se o tom intenzivně bavil, musím dodat, že toto zlo absolutně není zapomenuto ani odpuštěno. To je pouze náš mimořádně naivní postoj. Mnozí Západoafričané jsou přesvědčeni, že Francie má za co platit. A Francie to ví. A taky platí. A to se nyní obrací pro jí samé a celé Evropě s ní.
V Mali, Burkině Faso a Nigeru dnes vládnou vojenské režimy, které se od západních partnerů „odklonily“. Uvozovky níže dovysvětlím. Francouzské jednotky region opustily, americká vojenská přítomnost v Nigeru skončila a trojice zemí se mezitím integrovala do vlastního politického a bezpečnostního uskupení – Aliance států Sahelu, AES. Rusko tuto změnu okamžitě využilo. AES vznikla jako konfederace v červenci 2024. Mali, Burkina Faso a Niger deklarovaly vzájemnou solidaritu v případě vnějšího napadení a společný boj proti ozbrojeným skupinám. V našem jazykovém prostoru často novinářská kuřátka, která by v Sahelu nepřežila den (a ani jim proto nedoporučuji tam jezdit), píší, že se sahelské země odvrátily od prodemokratického a prozápadního směřování k vojenské diktatuře a nesvobodě. Procestoval jsem opakovaně celou západní Afriku, a pokud hovoříme o Mali, Nigeru a Burkině, nikdy tam žádné skutečné prodemokratické a prozápadní směřování nebylo. Je potřeba přestat nekriticky přebírat informace z francouzských novin a nahlížet problematiku zevnitř. Tyto země byly a jsou drsné, nepředvídatelné, politicky nestabilní, pro našince k cestování náročné. Nábožensky, jazykově, etnicky a kulturně mimořádně rozmanité, což vyvolává rozličná vnitřní pnutí.
Častým zjednodušením je tvrzení, že Rusko vytlačilo Evropu ze Sahelu. Přesnější je říci, že Rusko využilo situace, která vznikla kombinací vojenského odchodu Západu, politické krize a rostoucího odporu vůči francouzskému vlivu. Rusko nabízí vojenskou spolupráci bez západního požadavku na demokratické reformy, který byl součástí některých západních programů. Pro vojenské vlády je to vítaný rozdíl.
Ruští Wagnerovci začali v Mali naplno působit v roce 2021. Po smrti Jevgenije Prigožina a následné reorganizaci ruské přítomnosti je v Mali postupně nahradili Africa Corps, formálně podřízení ruskému ministerstvu obrany. Zatímco Wagnerovci byli relativně autonomní organizací, Africa Corps jsou těsněji spjati s ruským státním aparátem.
V listopadu 2023 se ruští vojáci podíleli na dobytí města Kidal, které bylo dlouho symbolem moci tuarežských povstalců na severu Mali. O tuarežské (nejen) politické věci jsem psal zde. K Tuaregům jen dodám, že to Rusům v boji později vrátili i s úroky, protože Tuaregové si od nikoho na hlavu kálet nenechají. Když ale mezi ně do severního Mali přijedete v dobrém, zažijete skutečnou (i když náročnou) cestovatelskou pohádku Tisíce a jedné noci. Cesta velbloudmo napříč tuarežským územím v severním Mali patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem na cestě kolem světa zažil.
Také v Nigeru je situace komplikovaná. Po převratu v červenci 2023 se nová vláda promptně rozešla s Francií a postupně ukončila bezpečnostní spolupráci také s USA. Rusko se naopak stalo jedním z klíčových nových partnerů. V roce 2024 dorazili do Nigeru ruští vojenští instruktoři. Praktický význam ruské přítomnosti se ukázal letos. Na konci srpna 2026 vypukla v Niamey vzpoura části nigerských vojáků. Tvrdě zasáhly jednotky Africa Corps (které si příliš nelámou hlavu s rozdílem mezi povstalcem a civilistou) ve prospěch vojenské vlády a pomohly povstání potlačit. Ruský velvyslanec následně potvrdil, že Niger o pomoc přímo požádal. Rusko tak explicitně pomohlo režimu zvládnout vnitřní vojenskou krizi. Pro Západ je to signál, že Rusko může být v očích těchto režimů nejen dodavatelem zbraní, ale také bezpečnostní pojistkou režimu.
V Burkině Faso se ukazuje další vrstva ruského vlivu. V červenci 2026 tamější vláda uvedla, že s Ruskem rozvíjí spolupráci v oblasti bezpečnosti, energetiky, těžby, obchodu a investic. Asi nejméně viditelnou, ale dlouhodobě důležitou vrstvou vlivu je těžba nerostných surovin. Pod povrchem se v této širší oblasti nachází doslova majlant. Zlato – lépe řečeno strašně zlata –, uran, lithium a mnohé další suroviny.
V Mali Rusko uzavřelo dohody týkající se geologického průzkumu, těžby zlata a jaderné energetiky. Ruská společnost napojená na Rosatom se podílela také na dohodách týkajících se lithia. V Nigeru je potom situace ještě citlivější kvůli uranu. Francouzská společnost Orano měla v zemi dlouhodobě zásadní postavení. Po konfliktu s nigerijskou juntou se její pozice dramaticky zhoršila. V roce 2026 se objevily informace o tom, že Rusko usiluje o přístup k zásobám uranu v Nigeru.
Rozdíl mezi přístupem k africkým zemím AES ze strany Západu a Ruska spatřuji především v tom, že Západ vždy přistupoval k těmto zemím paternalisticky. Lapidárně řečeno: my vystupujeme jako ti, kdo přesně vědí, jak se má žít, a naučíme vás to jako malé děti. Rusko jde na věc podstatně mazaněji. Svůj pohrdavý pohled na západoafrické země si nechává ve zlatých kancelářích Kremlu a jedná s tamějšími představiteli partnersky. Ruku na srdce – jak byste chtěli, aby se jednalo s vámi? No dobře, v mé domácí katolické církvi je nemalá množina patolízalů, kteří preferují, aby byli drezurováni a cepováni, a ještě mají pocit, že jsou tak „ti správní“, ale ty nechme na některý z dalších textů, jsou totiž opravdovým požehnáním majitelů světa pro zotročování společnosti. Toť můj názor – nesouhlasit se mnou můžete zcela svobodně v komentářích. Rusko tedy opíjí rohlíkem zdánlivého partnerství a funguje to.
Co to vše znamená pro Evropu? Ztrátu své vojenské přítomnosti, ztrátu vlivu, ztrátu možnosti podílet se na dalším směřování těchto zemí a spoluutvářet bezpečnost regionu. V Sahelu jsou miliony nebo spíše desítky milionů lidí připravených migrovat do Evropy, pokud je diktátorské režimy pustí. To může být zatraceně palčivý problém a Rusko to sakra dobře ví. Počet radikálních džihádistických incidentů v regionu dosáhl v roce 2025 přibližně 2 800 násilných událostí a v roce 2026 pokračuje růst. I to může mít vliv na vznik migrační vlny. Zatímco západní vojenské jednotky měly velký zájem na potlačování islamistických extremistů, kteří prováděli násilné útoky, Rusko může spíše mlčky přihlížet a nechat nespokojené „běžné“ Afričany z rostoucí frustrace mířit do Evropy a svým náporem zevnitř rozkládat její jednotu. Destabilizace Evropy může klidně pramenit mimo jiné odtud. A ty radikální džihádisty jsme si do značné míry vyzbrojili a vycvičili – přímo nebo nepřímo (snad to nemusím vysvětlovat) – my sami.
Vše popsané neznamená, že by běžní obyvatelé Mali, Nigeru a Burkiny Faso byli, jak se dnes rádo používá, „proruští“. Když s nimi hovořím, je jim to úplně jedno. Oni mají svých problémů dost a nemají čas na to, aby fandili nějakému Rusku nebo Ukrajině. To je zkrátka nezajímá. Je v nich ale hluboce zakořeněný protifrancouzský a extenzivně protizápadní postoj vyvěrající z dějinných nespravedlností a zločinů. Do toho stavu nyní naplno vtrhla také Čína, ale to je téma na samostatný text, který bude následovat.
Zdroje:
