Krásné Čaďanky zocelené pustinou a pouštní klenot Ennedi plný pitoreskních pískovcových útvarů

Na severovýchodě Čadu – země zajímavé, mému srdci blízké zejména pro tamější tradiční kultury a náboženství kořenící velmi hluboko v dějinách divoké Afriky, ale země pro cestování krapet náročnější –, daleko od větších měst a jakékoli infrastruktury, se ze Sahary zvedá rozlehlý pískovcový masiv. Eroze v něm vytvarovala kaňony, skalní věže, pitoreskní útvary, mosty a oblouky.

Přestože se plošina nachází ve vyprahlé poušti, v některých údolích se drží voda a kolem ní přežívají rostliny, zvířata i lidé – etnika zocelená nepřízní přírody a adaptovaná na extrémní podmínky. Jsou to především Toubouové (konkrétně skupiny Daza a Teda) a Zaghawové (známí v místě také jako Beriové).

UNESCO zařadilo Ennedi Massif: Natural and Cultural Landscape na seznam světového dědictví v roce 2016. Chráněné území, zapsané jako smíšené přírodní a kulturní dědictví, má mimořádnou hodnotu právě proto, že zde přírodní prostředí a lidská historie vytvářejí unikátní celek. Ennedi se rozkládá na ploše přibližně stejně velké jako Švýcarsko, rozhodně tedy nehovoříme o nějaké malé lokální zajímavosti – jde o rozlehlé území.

Základním stavebním materiálem náhorní plošiny Ennedi je pískovec na žulovém podkladu. Geologické procesy pískovec v průběhu dlouhého vývoje vystavily erozi a výsledkem je krajina, která se od okolní Sahary zásadně liší. Místo nekonečných písečných či kamenných rovin nebo oblastí písečných dun zde člověk nachází labyrint kaňonů, stolových plošin, izolovaných věží a skalních oblouků. Některé útvary mají nevídané rozměry, jiné připomínají spíše monumentální architekturu než přirozený reliéf. Nejznámější je patrně oblouk Aloba.

Mnohem důležitější než samotné skalní útvary je pro Ennedi voda. V hlubokých kaňonech se nacházejí tzv. guelty – přírodní vodní nádrže, v nichž může voda zůstávat i dlouho po skončení krátkého období dešťů. Ennedi tak funguje jako jakýsi obrovský soubor pouštních „vodních ostrovů“. Právě jejich existence umožňuje přežití organismů, které by v okolní poušti nepřežily. Současná správa rezervace uvádí více než 525 druhů rostlin a nejméně 199 druhů ptáků, včetně tažných druhů využívajících oblast při migraci.

Jedním z nejpozoruhodnějších biologických reliktů je malá populace krokodýlů západoafrických. Jde o jeden z nejpodivnějších ekologických paradoxů Sahary: zvíře typicky spojované s řekami a tropickými mokřady přežívá v izolovaném vodním systému uprostřed pouště. V roce 2023 byla mezi místními představiteli a ochranáři uzavřena dohoda zaměřená právě na ochranu této lokální populace a jejího biotopu.

Dnešní Ennedi je prozatím poslední kapitolou dramatického klimatického příběhu. Před několika tisíci lety byla Sahara podstatně vlhčí. Byla zde jezera – ostatně tehdejší Megačadské jezero ve své plošné konjunktuře dosahovalo až téměř sem –, stromy, traviny a savanová vegetace. Přírodní podmínky zde umožňovaly podstatně intenzivnější lidské osídlení i chov zvířat. Ovšem to neznamená, že zelená Sahara zde byla odedávna a postupně vyschla – zelená a suchá období se na Sahaře pravidelně střídají po několika tisících letech. A když už jsem zmínil mé oblíbené Čadské jezero, musím k němu přidat jazykovou zajímavost. Čadské jezero dnes leží na průsečíku čtyř afrických zemí: Nigeru, Čadu, Nigérie a Kamerunu. Žijí zde mluvčí tří z celkem čtyř jazykových rodin Afriky, totiž afroasijské, nigerokonžské a nilosaharské, přičemž v Africe se hovoří asi patnácti sty jazyky. Ale vraťme se k náhorní plošině Ennedi.

UNESCO uvádí, že lidská přítomnost v oblasti je prostřednictvím bohatě dochovaného skalního umění sledovatelná přibližně 7 000 let. Výzkumníci rozlišují několik hlavních fází, od starších lovecko-sběračských tradic přes tzv. bovinní období až po období spojené s koňmi a velbloudy. Na skalních malbách se objevují žirafy, sloni, antilopy, pštrosi, skot i lidé. Některé malby jsou až překvapivě detailní a zachycují oděv, ozdoby, zbraně a mnoho dalšího. A právě to činí z Ennedi mimořádný archeologický archiv.

Zvlášť pozoruhodný je přechod od zobrazování divoké fauny k obrazům domestikovaných zvířat. S rozvojem pastevectví se ve skalním umění stále více objevuje skot. Později se objevují koně a nakonec velbloudi. Právě vyobrazení jezdců na koních a velbloudech patří k pozoruhodným charakteristikám ennedského skalního umění. Zajímavé je, že některé scény zachycují nejen zvířata, ale také sociální svět jejich chovatelů: účesy, oděvy, šperky, zbraně nebo třeba specifické typy sedel.

V roce 2023 UNESCO uvádělo více než 900 známých lokalit skalního umění a upozorňovalo, že některé z nich jsou ohroženy přírodní erozí i lidskou činností. Současný archeologický výzkum navíc stále přináší nové lokality. A zde se skrývá jeden z méně známých faktů o Ennedi: archeologický inventář zdaleka není uzavřený. Současné průzkumy nadále nacházejí nové lokality, skalní malby a další doklady minulého osídlení. V roce 2025 bylo během archeologických misí zaznamenáno dalších 408 lokalit.

Ennedi je dodnes obývanou krajinou a tradiční pastevectví zde zůstává zásadní součástí místního života. Podle současných údajů správy rezervace oblastí každoročně projdou nebo v nich žijí desítky tisíc lidí, zejména polokočovných pastevců. Jejich způsob života je přímo závislý na dostupnosti vody a pastvin. V širším prostoru severního Čadu žijí především skupiny souhrnně označované jako Toubouové, přičemž nejčastěji se rozlišují dvě velké podskupiny: Teda a Daza. Nejde však o jeden homogenní etnický celek – samotné označení Toubouové je spíše vnější označení příbuzných etnik a jednotlivé skupiny mají vlastní jména, genealogie a místní identity.

Významnou místní skupinou v oblasti Ennedi jsou také Bideyatové, často spojovaní se Zaghawy a v některých pramenech popisovaní jako jejich podskupina. Zaghawové a Bideyatové v Ennedi po generace vytvořili společnosti založené na kočovném či polokočovném pastevectví. Specializují se zejména na chov velbloudů, skotu, ovcí a koz. Je důležité dodat, že starší evropská literatura používala pro tyto skupiny proměnlivá a někdy nepřesná označení. Tato etnika se také souhrnně označují jako Beriové, přičemž Bideyatové jsou severní Beriové a  Zaghawové jsou jižní Beriové.

Dnešní obyvatelé Ennedi jsou převážně sunnitští (ale v nemalé míře také bezkonfesní) muslimové. Islamizace oblasti probíhala velmi dlouho a pozvolna, neboť tamější klanové uspořádní společnosti kladlo (a stále klade) mimořádný důraz na uchovávání tradice předků, včetně tradičního náboženství. Také proto zde vznikly unikátní synkretismy tradičních náboženství a islámu. Zdejší sunnité se hlásí k málikovské právní škole.

Významné místo v náboženském životě zde v 19. století získala súfijská taríqa Sanúsíja, která vznikla v Libyi. Její vliv se rozšířil podél saharských obchodních cest hluboko do centrální Sahary, včetně oblastí Borkou, Tibesti a Ennedi. Súfismus je velmi zjednodušeně řečeno mystická tvář či spiritualita islámu. Blíže jsem se súfismu věnoval v článku o Alžírsku.

Skalní umění je nejviditelnějším archeologickým dědictvím Ennedi, ale zdaleka není jediným. Východní část masivu je poseta monumentálními tumuly a pohřebními komplexy. Některé tvoří celé nekropole. UNESCO ve své dokumentaci například uvádí lokalitu Chibi, kde se na rozsáhlé ploše nacházejí více než dva tisíce pohřebních struktur. Právě zde se ukazuje hlavní důvod, proč UNESCO Ennedi nezařadilo pouze mezi přírodní rezervace.

Místní pastevecké společnosti po generace využívají vodní zdroje a pastviny způsobem, který je přizpůsoben extrémnímu prostředí. UNESCO při hodnocení náhorní plošiny Ennedi ocenilo mimo jiné i to, že dlouhodobý vztah místních komunit k archeologickým památkám a extrémnímu přírodnímu prostředí přispívá k unikátní autenticitě celé krajiny.

Zdroje:

Ennedi Massif: Natural and Cultural Landscape - UNESCO World Heritage Centre

Call for contributions - Training workshop on rock art in Ennedi Massif: Natural and Cultural Landscape, World Heritage site in Chad - UNESCO World Heritage Centre

Unearthing Ennedi’s Cultural Heritage | African Parks

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství. Praha: Dingir, 2024 (dotisk 2026).