Sahara – méně známé zajímavosti největší pouště světa

Je tak obrovská, že zabírá plochu srovnatelnou se Spojenými státy nebo Evropou. Kromě dechberoucích scenérií tvořených pomaličku putujícími dunami písku ukrývá mnoho zajímavých kultur, náboženství, jazyků a uměleckých směrů a v neposlední řadě odhaluje nejhlubší památky kulturní historie lidstva.

Saharu si našinec obvykle představí jako do „nekonečna“ se rozléhající plochu písečných dun. Ve skutečnosti ale písečné oblasti tvoří jen asi čtvrtinu jejího povrchu. Většinu krajiny tvoří kamenité pláně, skalní plošiny, štěrkové pustiny a suché horské masivy. Zůstaneme-li ale u oblíbených písečných dun, některé z nich dosahují výšky přes 150 metrů a s batohem plným zásob vody na několik dní je cesta vzhůru bořícím se pískem docela peprná. Výhledy z nejvyšších dun ale rozhodně za výstup stojí. A nocování mezi dunami, kdy jako by se člověk koupal v Mléčné dráze, která se zdá být na dotek blízko, patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem na cestách kolem světa zažil.

Sahara zasahuje do území jedenácti afrických států: Maroka, Západní Sahary, Mauritánie, Alžírska, Tuniska, Libye, Mali, Čadu, Nigeru, Súdánu a Egypta. Od Atlantského oceánu až k Rudému moři měří přibližně 4 800 kilometrů. Cestovatelé obvykle ze Sahary okusí jen její okraj (a nakonec proč ne), ale ke skutečnému vhledu do života uprostřed esenciální přírodní nehostinnosti je potřeba vydat se do jejího srdce. To cestovatel okusí zejména v severozápadní Mauritánii a v severních oblastech Mali, Nigeru, Čadu a Súdánu.

Sólo cestování tady patří k tomu obtížnějšímu. V nejnehostinnějších podmínkách zde žijí pouští zocelená etnika, jako jsou Berbeři, Tuaregové, Fulbové nebo Arabové, často pokrevně promíšení s původními saharskými etniky a klany. Mezi severním a jižním okrajem Sahary se lidé dosti významně liší barvou pleti, od velmi světlé na severu až po zcela tmavou na jihu, kde Sahara přechází v Sahelský pás. V nitru vyprahlé nehostinnosti pouště tito lidé nepřekypují žádnou přehnanou pohostinností nebo přílišnou pomocí na cestě, ale vyzařuje z nich těžko popsatelná hrdost a jakási tvrdá krása. Nikdo tady cestovatele za ručičku nevodí, ale pokud se sem cestovatel na vlastní pěst probije, zažije skutečné setkání na dřeň lidství. Setkání v oblasti, kde neexistuje prázdné honění ega značkou auta nebo velikostí domu. Setkání v místě, kde dávno spadly všechny opony zdánlivých jistot a vyschla všechna pozlátka. Setkání v místě, kde nelze honit kariéru, kde se nelze líně vézt v anonymitě davu, kde se nelze neptat po smyslu bytí, protože je v této oblasti tak drasticky ohroženo ve svých samotných základech. Snad právě proto tady kvete niterná súfijská mystika. Snad právě proto se mi to tady zdá tak nesmírně inspirativní a očistné…

Před několika tisíci lety nevypadala Sahara ani trochu jako dnes. V období známém jako „zelená Sahara“ zde existovala jezera, řeky (mimo dalších i Žlutý Nil), travnaté pláně a žila zde bohatá fauna včetně hrochů, krokodýlů, žiraf a slonů. Důkazy o této minulosti nacházejí archeologové v podobě skalních maleb, fosilií, ale i dosud přežívajících populací krokodýlů hluboko ve vyprahlé poušti. Nejznámější jsou populace západoafrických krokodýlů, které přežívají v malých jezírkách, tůních a skalních vodních nádržích (tzv. gueltách) na okrajích, ale i uvnitř Sahary.

Hlavní oblasti výskytu krokodýlů na Sahaře zahrnují Mauritánii (zejména pohoří Adrar a Tagant) a Čad (především pohoří Ennedi, kde žijí malé izolované populace), ojediněle se vyskytují také v několika oblastech v Mali a Nigeru. Zajímavostí je, že saharští krokodýli bývají menší než jejich příbuzní v tropických řekách. Během dlouhých období sucha dokážou upadat do stavu podobného letnímu spánku (estivace), kdy se ukrývají v norách nebo bahně. Desertifikace Sahary začala patrně na přelomu 5. a 4. tisíciletí př. n. l. Dnes je sice Sahara suchá podobně jako před patnácti tisíci lety, ale předpokládá se, že období zelené a žluté Sahary se střídají v pravidelných cyklech.

Život člověka v nitru Sahary umožňují především oázy. Ty vznikají v místech, kde se podzemní voda dostává k povrchu. Kolem nich rostou zejména datlové palmy a vznikají sídla, která byla po staletí důležitými zastávkami karavan překračujících poušť. Zde se také zrodily fascinující kultury, mnohá tradiční náboženství a fascinující umění.

Jedním z nejzáhadnějších útvarů Sahary je tzv. Richatova struktura neboli „Oko Sahary“ v Mauritánii. Tento kruhový geologický útvar má průměr přibližně 40 kilometrů. Dříve byl považován za kráter po dopadu meteoritu, dnes je vysvětlován jako erodovaná geologická kupole. Existují také fantastičtější hypotézy o pradávném vytvoření mimozemskou civilizací nebo o zaniklé Atlantidě. Na každý pád je oblast fascinující a nedaleko je pohádkové městečko Chinguetti s nejstarší dosud fungující knihovnou v celé Africe.

Patrně nejstarší dochovanou kulturní památkou na Sahaře jsou jeskynní malby v oblasti Tassili n’Ajjer v jihovýchodním Alžírsku datované do období přibližně 10 000 př. n. l. Cestování mezi stovky a tisíce kilometrů vzdálenými oázami či městečky je náročné a dlouhé. Poutník upadá do zvláštního stavu zpomaleného času, jakési jinak prožívané existence. Když potom po dlouhé pouti navštíví místo podobné historické hodnoty, jako je Tassili n’Ajjer, ocitne se v cestovatelské extázi.

Jednou z mnoha zajímavostí Sahary je, že její prach putuje tisíce kilometrů přes Atlantik až do Jižní Ameriky. Obsahuje fosfor a další minerály, které pomáhají vyživovat amazonský deštný les. Sahara tak jistým způsobem podporuje jeden z největších ekosystémů planety. Silné větry každoročně zvednou stovky milionů tun saharského prachu. Ten ovlivňuje počasí, kvalitu ovzduší i ekosystémy nejen v Jižní Americe, ale i u nás v Evropě.

Ve dne mohou teploty na některých místech Sahary přesahovat 45 °C, zatímco v noci mohou klesnout pod bod mrazu. Tento obrovský rozdíl je způsoben velmi suchým vzduchem a téměř úplnou absencí oblačnosti. Když nám poprvé v noci na hranici Maroka a Alžírska (v lednu) zamrzla voda, byli jsme překvapeni, protože přes den byly teploty vysoko nad pětatřicítkou.

Navzdory extrémním podmínkám žijí na Sahaře kromě velbloudů a koní také fenkové (pouštní lišky), gazely, různé druhy hadů, štírů, již zmínění krokodýli a rozličné druhy hmyzu. Mnoho těchto živočichů je aktivních hlavně v noci, kdy jsou teploty snesitelnější. Přestože je Sahara symbolem spalujícího vedra, v některých vyšších polohách se výjimečně objeví i sníh. Nejznámější jsou sněhové epizody v oblasti města Aïn Séfra v Alžírsku, kde byly během posledních let několikrát zaznamenány zasněžené duny. Kombinace nadmořské výšky a studeného vzduchu ze severu Afriky může vytvořit velmi neobvyklou podívanou.

Pod Saharou se nacházejí obrovské zásoby vody. Takzvaný Nubijský pískovcový vodonosný systém obsahuje vodu, která se zde hromadila po statisíce let. Některá města a oázy dodnes využívají vodu, která spadla jako déšť v době, kdy byla Sahara zelenou krajinou. Ve starověku budovali obyvatelé pouště složité systémy tunelů nazývané foggary nebo qanáty. Ty přiváděly vodu z podzemních zdrojů na vzdálenost mnoha kilometrů bez použití čerpadel. Některé z těchto staveb fungují dodnes.

Součástí Sahary jsou rozsáhlé horské oblasti. Například hory v pohoří Ahaggar nebo Tibesti dosahují výšek přes 3 000 metrů. Nejvyšší hora Sahary, Emi Koussi (3 445 m n. m.), se nachází v severním Čadu. Na Sahaře se v minulosti rozkládala jezera srovnatelná velikostí s dnešními státy. Jedno z nich, známé jako Megačadské jezero, bylo kdysi rozlohou srovnatelné s dnešním Kaspickým mořem.

Za určitých podmínek vydávají pohybující se písečné duny hluboký dunivý zvuk. Tento jev, označovaný jako „zpívající písek“, vzniká třením milionů pískových zrn. Hranice Sahary nejsou nikterak pevně dané: v některých oblastech postupuje poušť směrem na jih do oblasti Sahelu. Tento proces je ovlivňován kombinací klimatických změn, sucha i lidské činnosti.

Jedním z fascinujících míst Sahary je Wadi Al-Hitan, známé jako „Údolí velryb“. Vědci zde objevili fosilie pravěkých velryb staré desítky milionů let. Oblast byla kdysi mořským dnem, což dokazuje, jak dramaticky se krajina během geologické historie změnila. V centrálních oblastech pouště dnes existují místa, kde nemusí spadnout měřitelný déšť i mnoho let po sobě. Přesto zde přežívají mikroorganismy, hmyz a rostliny schopné využít i minimální množství vláhy.

Transsaharské obchodní stezky nebyly jen cestami pro přepravu zboží. Díky nim se mezi severní, západní a střední Afrikou šířily mnohé poznatky, jazyky, náboženství a kultury. Města jako Timbuktu se stala významnými centry vzdělanosti středověkého světa. Timbuktu jsem si zamiloval hned při své první návštěvě. Je natolik zajímavé, že mu v budoucnu věnuji samostatný text. Podobně fascinujících měst je na Sahaře více – například mauritánské Chinguetti, nigerský Agadez, malijské Djenné nebo egyptská Siwa. Bývaly zde hodnotné knihovny, tvořilo se zde nádherné umění a docházelo zde k prolínání kultur geograficky vzdálených tisíce kilometrů.

Zdroje:

Encyclopedia Britannica – Sahara

HAVELKA, Ondřej. Islám v Africe: Pevná tradice, výjimečné univerzity i synkretismy. Dingir, roč. 26, č. 1 (2023), s. 2–6.