Článek
Wird je specifická řádová modlitba praktikovaná v předepsaný čas obvykle ve formě invokací nebo litanií, která bývá vázána na konkrétní taríqu. Zasvěcovanému murídovi (učedníku) je po ukončení výcviku předán tajný wird súfijského řádu, který na zasvěcence přenáší duchovní sílu od zakladatele řádu a Muhammada. Přijetí konkrétního wirdu se potom rovná plnému zasvěcení do súfijské taríqy (tedy cesty, cesty k Bohu). Súfijové poeticky říkají, že wird je jako duchovní lék, který muríd užívá každý den pod dohledem svého šejcha (s významem duchovní mistr, učitel), a který se nazývá wazifa. Šejch zná úskalí mystické cesty, a proto je pro novice nezbytným průvodcem; je znalcem ma’ arify, tedy mystického vědění (nikoli nepodobného tajnému gnostickému vhledu pro zasvěcené).
Nejúčinnějším lékem na hříšnou nemoc ghaflah (zapomínání na Boha, bezstarostnost) je dhikr prováděný formou wirdu. Cílem súfismu je probudit qalb (srdce, nejniternější střed člověka) z ghaflahu a připoutat ho k všemohoucímu Bohu, a tak dosáhnout věčného míru. Hlavním a nejjednodušším způsobem, jak toho dosáhnout, je zaměstnávat qalb neustálým dhikrem. To pomáhá postupnému opouštění sobeckého ega – džihád al nafs (boj proti sobeckému egu) – a sjednocování se s Bohem. Pokročilí mystikové dosahují stavu fana, anihilace svého ega, kdy se mysl súfího rozpustí v uvědomění, že Bůh je jediná realita a dojde k vrcholně mystickému splynutí.
Takový stav v dějinách súfismu nejednou vyvřel do běžnou myslí chápanou realitou nepřípustného výroku „Já jsem Pravda“ – slavný mystik Al-Halládž nasytil onen výrok šarlatem své krve – nebo „Já jsem Ten“, který ony běžné mysli promptně odměňovaly krácením hlavy onoho nevýslovnou a do slov nevtěsnatelnou extázi prožívajícího súfího. Určitým frkem dějin se pak může šokovanému diváctvu kojenému bezbřehou tolerancí k jakékoli alteritě zdát, že někteří (nejen) súfijští mystikové byli po pronesení zdánlivě nevinných slov „Já jsem On“, případně ve starších abrahamovských písmech profláknutou kratší verzí „Já jsem“, ukřižováni na dřevě, a to hovoříme o světě muslimském.
Súfí je svým duchovním úsilím (a často také askezí – zuhd) zaměřen k neustálému přibližování se Bohu, u mimořádných mystiků až k zážitkům závratného sjednocení se s Bohem. Za největšího súfího sami súfijové považují proroka Muhammada. Mezi další prvky súfijské cesty patří půst, a to nejen v měsíci ramadánu, ale často i mimo něj, nebo dokonce po celý rok. Dále jsou to celonoční modlitby, často život v absolutní ekonomické chudobě, což prakticky znamená nejprve rozdat veškeré své jmění a následně žádné negenerovat a případné dary okamžitě rovněž darovat. Konečně patrně z této programové chudoby pochází označení súfí. Slovo súf znamená vlnu a odkazuje k prostému šatu chirqa z hrubé vlny.
Nebudu nikterak zastírat, že jsem se mezi súfiji v severní Africe opakovaně setkával také se spirituální berličkou v podobě kvalitního hašiše a naše noční rozhovory se súfiji mi velmi blízce připomínaly rozhovory s indickými sádhuy. Je k žasnutí myšlenkově malebné, jak stejný žebřík vede v různých tradicích stejně vzhůru, čímž nikterak nemíním stejný cíl, leč směr. (Nebo snad skutečně i stejný cíl? Zvažte sami.) Koneckonců, znalci v súfismu odhalují prvky podobné křesťanské mystice, gnózi, novoplatonismu, židovské kabale i védántě a józe. Velmi kvalitní hašiš – dnešním slovníkem spíše biohašiš, neboť se jedná o přirozeně rostoucí konopné samice a jejich láskyplné ruční zpracování na výsledný produkt – je v severní Africe široce společensky tolerovaný podobně jako v našem prostředí alkohol. Nicméně je třeba diferencovat: často se totiž hovoří o opojném súfismu (tedy mystice podpořené omamnými látkami) na jedné straně a střízlivém súfismu na straně druhé. Střízlivý súfismus nepoužívá žádných omamných berliček na cestě srdce k Bohu.
Je pravdou, že mnohá hluboká súfijská poezie je pro čtenáře pochopitelnější po rozvolnění limitů vědomí právě metodami opojného súfismu, čímž nikterak k ničemu nenabádám, jen v prostotě zkušenosti vypovídám o bazálních limitech poznání. Mystika (tasawwuf) vede k prožitkům jen těžko vtěsnatelným do slov, leč nic než jazyková ekvilibristika nám v komunikaci napříč časem nezbývá, a tak často – jako by nás mystikové tahali za spirituální nos – zůstává ze slov rozum stát. A je to tak dobře, neboť to je onen (chtělo by se říci až zenově koánový) switch k srdci.
Súfismus byl nejen v Alžírsku odedávna spjat s úzkým vztahem mezi šejchem (súfijským mistrem) a murídem (žákem, následovníkem) a tento niterný vztah se později institucionalizoval v řádech, tedy taríqách. Nejrozšířenější taríqou v Alžírsku je rahmaníja, řád, který založil Muhammad ibn ʿAbd al-Rahman al-Azhari Bu Qabrayn v 70. letech 17. století. V Alžírsku (a obecně v západním Maghrebu) se velkému zájmu těší navštěvování hrobek významných súfijských marabutů, neboť lidé věří, že tito mystikové – přátelé Boží – zemřeli v jednotě s Bohem a jejich ostatky tak stále vyzařují božskou žehnající sílu baraka. Proto se náboženské poutě (ziyara, případně počeštěně zijárát) k hrobům muslimských světců nebo i k žijícím mystikům v této části islámského světa těší mimořádnému zájmu věřících. Národní světcem Alžírska je súfijský mistr Sidi Abú Madján (1126–1197), který proslul mystickou poezií a jehož elévem byl mimo dalších slavný súfí Ibn Arabí (1165–1240), který hojně cestoval po severní Africe – mimo dalších i po území dnešního Alžírska – a oba jsou častými postavami súfijské hagiografické literatury.
Dalšími taríqami významněji rozšířenými v Alžírsku jsou kádiríja, šádhilíja, tidžáníja… Většina taríq má v Alžírsku své odnože a často i odnože odnoží. Súfismus je (nejen) v Alžírsku velmi komplexní fenomén – často je chápán jako okrajový mystický proud islámu, ale v zemích jako je Alžírsko, plul súfismus dějinami až do přelomu 19. a 20. století jako vlajková loď islámu, a tak je tomu i dnes v zemích jako jsou Senegal nebo Gambie. Súfijové v Alžírsku se obvykle účastní svátků ašúra, mawlid, mawsim, sebiba a tweeza. Alžírský súfismus měl v minulosti také politický impakt, když vládci země při převzetí moci dostávali súfijské požehnání. Politické a súfijské elity se vzájemně podporovaly. Mezi nejvýznamnější súfije alžírské historie patří Sidi Abú Madján (1126–1197), Ahmad al-Buni (z. 1225), Mohamed al-Waghlissi (z. 1241), z mladších súfijů například Ahmad al-Alawi (1869–1934) nebo žijící Abdul Baqi Miftah (*1952) a mnoho dalších.
Přibližně do období alžírské války (1954–1962) v boji Alžírska o nezávislost na Francii se hrdinové boje proti kolonizátorům rekrutovali z řad významných súfijů. Poté však politické otěže převzali salafisté, kteří proti alžírskému súfismu tvrdě zasahovali a súfismus se dostal do ústraní. Salafisté nemohli přijít na jméno súfijům obecně, ale tuplovaným trnem v oku jim byli (nábožensky až pikareskně přidrzle) ostentativně vyhlížející súfijští marabuti z jižní části země, kde se zhusta věnovali také věštění, oneirokritice, tradičnímu léčitelství a někteří – aby toho na chudáky pamfletující salafisty nebylo málo – byli zároveň kněžími tradičních náboženství pronikajících prostupnou sítí oáz z Mali a Nigeru.
Narážíme na skutečnost, že Alžírsko – mimochodem největší země Afriky – se kulturně poměrně významně na svém severu a jihu liší. Zatímco nejsevernější oblast při pobřeží Středozemního moře byla odedávna významně ovlivňována středomořskou kulturní výměnou a inspirací, byla součástí Římského impéria, významní křesťanští církevní otcové začali právě zde tvořit svou teologii latinsky a také její geografická tvář je vlídně zelená a vlahými roklinkami rozvrásněně kopcovitá, jižní část země při hranicích Mali a Nigeru je mnohem více „africká“, výrazně napájená klanovou tradicí, která neváhá nořit ostří dýky do toho, jenž nectí tamější status quo, pročež také respektuje tamější tradiční náboženství s nezpochybnitelnou historií, a její tvář je písčitě hnědá, pustá a suše skalnatá. Ve svých okrajích sever a jih Alžírska rozhodně nepůsobí jako jedna země. Lidé se také na první pohled liší barvou pleti, ale to už jsme u rasové problematiky, která je na pomezí jižní Sahary a Sahelu nejednoduchým tématem, které zde nyní nebudu rozvíjet.
Lamentace nad nepřípustnou vícečetnou náboženskou identitou jižních alžírských súfijů patří k ostrému arzenálu kritiky ze strany pravověří hájících salafistů. Obroda súfismu v alžírské společnosti přišla po tzv. černé dekádě (1992–2002), kdy Alžírsko trpělo neurotizovaným klimatem občanské války, ovšem žádná ideová konvergence se salafisty ani zbla nepřišla. Vytržení mystikové prorokovali zlatou éru súfismu až naprší a uschnou slzy Boží. Napršely a uschly. Dnes se súfismus v Alžírsku těší nové vlně zájmu, i když stejného významu, jaký měl v alžírské společnosti stovky let nazpět, již nedosahuje.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
