Půvabné Konžanky, unikátní masky a rituály spjaté s obřízkou. Kultura a náboženství Basuků

Basukové jsou etnickou skupinou bantuského původu žijící převážně v jihozápadní části Demokratické republiky Kongo a v severní Angole. Hovoří vlastním jazykem náležícím do nigero-konžské jazykové rodiny.

V minulosti měli svého krále, který delegoval lokální vůdcovství na náčelníky. Tato společenská hierarchie dnes podléhá oficiální politice Demokratického Konga a Angoly, je ale mezi Basuky stále v úctě k tradici přítomná.

Počet Basuků se dnes odhaduje na přibližně 200 tisíc osob. Patrně jsou blízce příbuzní etniku Yaků. Muži se tradičně věnovali lovu v deštných lesích, zatímco ženy měly na starosti domácnost a přilehlá políčka. Dnes většina mužů pracuje v dělnických profesích ve velkých městech, kam dojíždí ze svých vesnic.

Většina Basuků se v současné době hlásí ke křesťanství v rozličných denominacích. Největší množina je katolíků římského ritu, další velkou množinou jsou letniční směry. Své původní náboženství ale stále chovají v úctě a u některých můžeme v paralelním praktikování hovořit o vícečetné náboženské identitě. Tradiční náboženství předků považují za platné a pomáhající lidem s úskalími všedního dne, zatímco křesťanství přijímají jako spásonosné náboženství orientované spíše do budoucnosti.

Tato dvě náboženství lze v podobenství chápat jako dva chody jednoho hlavního pokrmu. Není třeba je vzájemně míchat, jeden nevylučuje druhý, lze konzumovat postupně nebo současně. Oba chody jsou důležité, lze je ale s užitkem konzumovat i samostatně.

Zároveň neplatí, že by přijetí křesťanství znamenalo náboženskou sublimaci z nižšího na vyšší duchovní úroveň, jak to navrhoval významný keňský teolog John S. Mbiti. Nejvyšší Bůh stvořitel je v tradičním basukském náboženství nazýván Ndzambyaphuungu. Obývá nebesa a jeho projevem je vítr. Důležitou roli v náboženském životě má věštec zvaný ngoombu. Blíže jsem tyto věštce představil v článku o náboženství příbuzného etnika Yaků.

Klíčovým přechodovým rituálem pro dospívající chlapce ve věku kolem třinácti let (obvykle se čeká až ve vesnici dosáhne puberty více chlapců, pročež někteří absolvují rituál později) je obřad spojený s obřízkou. Tábořiště, kam chlapci ze své vesnice odchází, aby obřízku a související výuku absolvovali, se jmenuje nkanda (nebo též mukanda), stejně jako samotný rituál. V této části Afriky není příliš rozšířená ženská obřízka, která je běžná zejména ve východní a severní Africe.

Obřad nkanda je přechodový a zároveň iniciační. Z chlapce se obřízkou a získáním znalostí i zkouškou přežití o samotě v divočině stává muž, a také je zasvěcen do náboženské tradice předků i do jejich kultu. Při příležitosti obřízky jsou chlapcům vyrobeny nové rituální obličejové masky. V průběhu obřadu a výuky také nosí specifické oděvy a mají malby na obličeji. Podobně jako příbuzní Yakové, jsou i Basukové známí pro výrobu propracovaných náboženských masek.

V předvečer obřízky se iniciovaní chlapci a stařešinové zodpovědní za obřad shromáždí v tábořišti u posvátného stromu. Chlapci zpívají tradiční písně o odloučení od rodiny a hrozbě smrti při zkoušce přežití. Při obřadu jsou používány masky kakungu (charakteristické výraznými tvářemi, často jsou červené nebo bílé), mbawa (charakteristické pro své rohy) a hemba (helmovité masky s třásněmi).

V den obřízky se brzy ráno před úsvitem rozezní tradiční štěrbinové bubny a kolem ohně se do jejich rytmů roztančí dospělí tanečníci v maskách. Za úsvitu na místo přicházejí nazí chlapci. Stařešina jim provede obřízku. Dříve k tomu používal ostrý kámen, později nůž, dnes používá žiletku. Analgetika se dosud nepoužívají – chlapci musí snést bolest coby součást přechodu do dospělosti.

Několik dní po obřízce chlapci zůstávají nazí, zdržují se v tábořišti a dostávají jen minimum vody a jídla. Někdy jsou také nuceni k náročným fyzickým zkouškám, přičemž zároveň bojují s bolestí po obřízce, často i s horečkou. Třetí den chlapci společně zpívají tradiční písně a spolu se stařešinou odcházejí k řece ke koupeli. Následující den jsou v péči kouzelníka, který obřezané chlapce vybaví kouzly proti zákeřným chorobám a neštěstí.

Teprve po zahojení rány po obřízce přichází na řadu výuka řemesel, lovu a zasvěcování do náboženské sféry. Doba výuky dříve trvala až tři roky a chlapci již v některých oblastech přespávali u rodičů a do výukového tábořiště docházeli. Dnes se po zahojení rány vrací do školy. Po ukončení obřadu následují oslavy.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

Audio:

Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace v Africe s doktorem Havelkou. Praha, 2024.