Článek
Himbové a Hererové – v Namibii v plurálu označovaní s bantuským plurálovým prefixem Ovahimba a Ovaherero – jsou proslulí zejména pro svůj unikátní vzhled, ale co víme o jejich kultuře a náboženství? Do oblasti jihozápadní Angoly a severozápadní Namibie, kde nyní žijí, přišli v 16. století ze severu Angoly, v té době ještě jako jedno etnikum. Himbové mluví dialektem hererského jazyka zvaným otjihimba, patřícím do nigero-konžské jazykové rodiny. Obě bantuská etnika dnes nemohou vypadat a žít odlišněji; obě etnika mají také unikátní styl odívání, a to v kontextu celé Afriky.
Himbové běžně chodí polonazí, nejčastěji pouze v kožené bederní roušce a celé tělo včetně všech ozdob, doplňků i vlasů potírají výrazně červenou směsí severonamibijské hlinky a másla. Ženy mají vlasy spletené ve specifické tvary, pokryté červenou směsí; děti nosí dva copy spletené dopředu do obličeje; muži mají vlasy schované pod jednoduchou čepicí. Ženy chodí do půli těla obnažené nejen na venkově (v jejich typickém prostředí), ale i ve větších namibijských městech, kam dochází za obchodem.
Hererové ještě před sto dvaceti lety vypadali prakticky stejně, ovšem v prvním desetiletí 20. století přišel dramatický konflikt s Němci, kteří v té době tamější území ovládali a pro vzpouru Hererů se Němci celé etnikum pokusili vyvraždit: z původních přibližně osmdesáti tisíc Hererů zbylo po masakru asi patnáct tisíc zcela otřesených příslušníků etnika. Že šlo o genocidu, přiznala německá vláda až v roce 2021. Hererové z existenciálního šoku a totální ztráty identity nakonec k překvapení mnohých přijali náboženství a celý způsob života těch, kteří je vraždili; stali se luteránskými křesťany a od této násilné transformace až doposud oblékají šaty typické pro Německo na přelomu 19. a 20. století. Luteránství je nejstarším a jedním z nejvlivnějších směrů protestantismu.
Ženy nosí barevné vrstvené šaty a specifické pokrývky hlavy ve tvaru rohů, neboť skot hrál pro Herery po dlouhou dobu jejich historie klíčovou roli – symbolické rohy jsou také jediným znakem, který soudobé Herery a Himby spojuje; himbské ženy nosí symbolické rohy modelované z kůže. Hererští muži nosí obvykle saka evropského střihu. Při slavnostnějších příležitostech, např. při nedělní mši, oblékají vojenské uniformy odrážející německou vojenskou módu na přelomu výše zmíněných století, kdy došlo ke konfliktu. Přeživší Hererové po genocidě opustili pastevecký způsob života a z venkova se přesunuli do namibijských a v nemalém počtu také do botswanských měst. Jejich vzhled, vyznávané náboženství a celý způsob života se radikálně změnil a je dnes těžké uvěřit tomu, že bývali s Himby jedním etnikem.
Himbové vyznávají jednoho boha Mukuru, a tedy navzdory názorům některých odborníků, že tradiční africká náboženství před příchodem křesťanských a muslimských misionářů neznala monoteismus, lze Himby považovat za původní monoteisty. (Dalšími relativně izolovanými etniky, které lze považovat za původní monoteisty, jsou např. jihoetiopští Mursiové nebo senegalští Sererové.) Mukuru je středobodem himbského náboženského systému; bantuský kořen slova vyjadřuje velikost a moc.
Himbové rovněž pěstují kult zemřelých předků (ovakuru), přičemž zesnulí podléhají bohu Mukuruovi a působí jako prostředníci mezi žijícími Himby a bohem Mukuruem. Tito prostředníci mohou podle himbské víry pomáhat, žehnat, ale také škodit a proklínat, pročež je důležité naklánět si je na svou stranu pravidelnou a hojnou obětí ve formě jídla, alkoholu nebo rozličných výrobků.
Mimořádný náboženský význam má centrální ohniště (okurowo), střed každé Himbské vesnice; tam se řeší klíčové skutečnosti před bohem Mukuruem a zesnulými předky. Uvádí se, že každá širší rodina má svůj posvátný oheň předků, který se stále udržuje. Toto tvrzení však musím zpochybnit: navštívil jsem mnoho himbských vesnic, kde bylo centrální ohniště vyhaslé; oheň se nutně nezakládá každý večer. Je třeba si uvědomit, že dřevo je v suché oblasti na hranicích Namibie a Angoly poměrně vzácné.
Himbové znají magický systém omiti, který v kontextu tradičních afrických náboženství odpovídá čarodějnictví. Himbové se čarodějů ovládajících omiti obávají a někteří dokonce věří, že každá smrt je výsledkem působení omiti. Omiti charakterizuje útok zlé síly na člověka. Odhalovat zdroj omiti pomáhá postiženým lidem tradiční himbský léčitel, který tyto síly zná, dokáže je identifikovat a oběť proti nim jistým způsobem chránit, ale sám je nepoužívá. Léčitel má na rozdíl od čaroděje pouze pomáhat, uzdravovat a rozpoznávat příčiny neštěstí.
Důležitým kulturně-náboženským rituálem je mužská obřízka (vstup do dospělosti), která je klíčovým přechodovým rituálem pro drtivou většinu tradičních afrických náboženství. Obřezávání děvčat není u tradičních afrických náboženství takto zobecnitelné, ale je rovněž relativně běžné.
Hererové ovšem od obřízky se svým přerodem v luteránské křesťany ustoupili. Ve stejnou dobu opustili rovněž rituály spojené s posvátným ohněm a víra v jednoho boha Mukurua byla nahrazena vírou v trojjediného boha vyznávaného křesťany. Tato náboženská transformace byla mimořádně krvavá, nicméně platí, že se pro ni přeživší po genocidě rozhodli sami. Oblastí, kde ovšem radikální opuštění dřívějších náboženských představ není tak jednoznačné, je uctívání předků a obavy z čarodějů zneužívajících omiti.
Přestože Hererům je při mších důrazně vštěpováno, že křtem se člověk vyvazuje z dosahu omiti, a nemusí se tak obávat útoku tradičních čarodějů, neboť – podle křesťanského teologického pohledu – personifikované zlo, biblický Satan, nemá žádnou moc nad člověkem ponořeným do Kristovy krve s tajemnou účastí na jeho vzkříšení a Božské přirozenosti, tento existenciální strach je v Hererech natolik zakořeněn, že přetrvává.
Přestože původně jedno etnikum rozdělené na dvě linie dnes nemůže vypadat a žít odlišněji, lze tvrdit, že cesty obou etnik – Himbů i Hererů – jsou unikátní a obě mimořádně zajímavé, i když odlišné.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
