Článek
V životě východoafrických Masajů je několik důležitých přechodových rituálů, které mimo jiné teprve ustavují člověka jako úplnou lidskou osobu (což v tradičních afrických kulturách a náboženstvích není nijak samozřejmá ontologická skutečnost) – jedním z nejdůležitějších pro muže je kultická obřízka, se kterou je spojen několikatýdenní pobyt v divočině, kdy v průměru dvanáctiletého chlapce nikdo nechrání, nemá žádné zázemí a musí sám přežít, aby prokázal své schopnosti být bojovníkem a ochráncem společnosti. Mladý Masaj se v rámci tohoto přechodového rituálu převlékne do černé poloprůsvitné látky a na obličej jsou mu bílou barvou namalovány rituální symboly. Mladík je v této své zkoušce dospělosti je nazýván sikólio.
Během pobytu v divočině by jej nikdo z vesnice neměl spatřit, nikdo by mu neměl pomáhat a neměl by navazovat spolupráci s ostatními sikólii – pohromadě by měli být vždy pouze dva. V odlehlých oblastech se obřízka stále provádí ostrým kamenem nebo častěji tupou žiletkou, v oblastech blíže civilizaci jsou rozšířeny modernější nástroje. Analgetika se zásadně nepodávají, neboť tiché prožití bolesti patří ke zkoušce dospělosti. Obřízka je veřejná, probíhá uprostřed dobře se bavících přihlížejících s pohledy soustředěnými na chlapcovo přirození. Úleva od bolesti nebo soukromí jsou při obřízce neznámé pojmy.
Kultické rituální obřízky ovšem provádějí mnohá náboženství po celém světě: Židé, muslimové, mnoho afrických a asijských kultur a náboženství. Některé kultury provádějí u chlapců obřízku hned po narození, například u Židů jde o nesmírně důležitý a košatý obřad prováděný osmý den po narození, který dříve prováděl otec chlapce, dnes je však obřízka realizována v nemocnici lékařem. Muslimové chlapce obřezávají v pozdějším věku, ale vždy před pubertou. V Africe a na Středním východě se kromě mužské obřízky provádí také ženská obřízka.
Zatímco Židé vycházejí z Tóry, kde je obřízka výslovně uvedena v souvislosti se smlouvou mezi Hospodinem a Izraelem, muslimové vycházejí z tradice, neboť Korán obřízku výslovně nenařizuje. Některé africké kultury – jako právě Masajové – obřízku chápou jako přechodový rituál z dětství do dospělosti. Není žádným tajemstvím, že nemálo masajských chlapců obřízku nebo pobyt o samotě v divočině nepřežije. Z vnějšího pohledu jde patrně o týrání dětí: obřízka bez analgetik, očumování chlapcova přirození, odepření stravy na několik týdnů nebo měsíců, vyhnání z domu na tutéž dobu, obrovská míra stresu a nejistoty, časté horečky po obřízce v divočině atd. Mnohé (nejen) evropské lidskoprávní organizace proti obřízce dívek i chlapců v tradičních afrických společnostech hlasitě vystupují.
To ovšem hodnotí problematiku ze svého kulturně-náboženského (a často i politicky podmíněného či přímo vynuceně aprobovaného) pohledu; aby masajskou obřízku zhodnotily objektivně, musely by znát názor všech kultur světa, a to nejen současných, ale také minulých a budoucích a vyvodit z něho argumentačně pečlivě podložený výsledek, což samozřejmě není možné – proto jim nezbývá než přispět do diskurzu svým názorem a pohledem, a ponechat svébytnou tradici jejímu vývoji. Masajové evidentně přežili až do současnosti, a kdybychom porovnali počet sebevražd nebo těžkých psychických obtíží a existenciálních úzkostí u evropských kultur a té jejich, možná bychom mírně přehodnotili. – Evropská kolonizace Afriky byla krutá. Neokolonizace přistupuje k Africe zdánlivě opačně – nabízí pomocnou ruku, léčí, vyučuje, podbízí se svými životními paradigmaty. Neokolonizace dodává evropské štěstí (údajně nešťastným – tedy neevropsky šťastným) Afričanům. Nejsou si ale ony kolonizace v jádru více než podobné? A co je dnes evropské štěstí? Co chce dnes Evropa vyučovat? Zakázat obřízku, obléci do vyřazených hadrů a přimět platit daně?
Zvažme alespoň toto: ekonomové tvrdí, že lidé v nejbohatších zemích světa jsou zároveň nejzadluženější; psychiatři tvrdí, že lidé v nejbohatších zemích světa užívají nejvíce antidepresiv; cestovatelé tvrdí, že nejbohatší země světa jsou pro ně nejnudnější; migranti z chudých zemí tvrdí, že nejbohatší země světa jsou pro ně nejlákavější; lidé z nejbohatších zemí světa létají na dovolené (často) do nejchudších zemí světa tak často, jak jim to pracovní vytížení dovolí; statistikové tvrdí, že v nejbohatších zemích je nejvíce sebevražd a v nejchudších zemích jich je nejméně a mohli bychom dlouze pokračovat. No dobře, axiomy… Je ale opravdu na místě poměřovat ekonomicky chudší kultury těmi bohatšími a tlačit jim „ten správný“ životní styl? Kterou kulturu lze označit za „tu správnou“? Který kulturní či náboženský zvyk má právo existovat? A kdo má právo to soudit? Lze žonglovat s tzv. indexem štěstí? A není žonglování s indexem štěstí vlastně signum temporis?
Sikóliové v poslední době mění tradiční černý háv a rituální malby na obličeji za školní stejnokroj staršího britského modelu, aby se v Evropany vystavěných školách učili jak to opravdu je. Omyl jejich předků – kteří prý žili podle měřítek bílého muže tisíce let úplně špatně! – je třeba rozmetat (zdaněnou) křídou po (darované, z daní odepsané) tabuli. Teprve Masaj ve stejnokroji může být skutečně šťastný a šetřit si na letenku do zemí, kde se lidé štěstím (v poloze pekuniárního pekáta) přímo zalykají.
