Překrásné ženy, hrdí muži, ultimátní svoboda. Unikátní kultura a náboženství saharských Tuaregů

Saharští Tuaregové jsou nesmírně zajímaví lidé s fascinujícím dějinným příběhem a vyznávaným náboženstvím. Jsou to svobodní kočovníci obvykle odění do volných modrých (nebo také žlutých, bílých či zelených) dželábií s černým či bílým turbanem. Jejich důležitým poznávacím znamením je na krku zavěšený tuarežský kříž a meč nebo delší dýka, ovšem disponují i moderními těžkými zbraněmi, které v kombinaci s tradiční krevní mstou – vždyť jsou to oni, kdo dávají nejvyšší míru škále pojmů vendeta a svoboda – pravidelně svlažují písek Sahary čerstvou krví protistrany sporu, pročež je také cestování po jejich území severně od Timbuktu značně dobrodružné. Nechcete-li nic zažít, nejezděte tam. Chcete-li ale rozjiskřit kousek daru, který vám byl dán pod tajemným názvem čas, tady ho rozjiskříte, až bude písek pouště jódlovat ódy na dřeň života.

Tuarežský islám – ortodoxie, mystika i synkretismy

V dnešní době vyznává většina Tuaregů – jedná se přibližně o tři až čtyři miliony osob (ovšem odhady se silně různí, ba divergují jak magnety totožných pólů) – sunnitský islám na pilíři Málikovského madhabu, nicméně vzhledem k odlehlosti jejich území žijí velmi často mimo dosah mešit, jejich víra je spíše niterná a neklade důraz na formální dodržování muslimských povinností běžných v zabydleném území. Zatímco v celém islámském zeměpásu jsme dnes a denně vídali muslimy při modlitbách na všech myslitelných místech, Tuaregy jsme za měsíce pobytu s nimi v poušti severně od Timbuktu při modlitbě mnohokrát neviděli.

Mohlo to být tím, že k modlitbě odcházeli na odlehlejší místa (jaksi do soukromí) nebo se zkrátka modlí každý sám ve svém nitru. Přestože jsou Tuaregové poutníky, své saharské území neopouštějí a pouť do Mekky (nebo alespoň touha po pouti) u nich není běžně zažitá. Přehnanou almužnu nebo pohostinnost k cizím poutníkům Tuaregové rovněž nepěstují, na rozdíl např. od súdánských muslimů, kteří nám předvedli skutečně mimořádnou ukázku pohostinnosti a pomoci na cestě.

V minulosti Tuaregové podnikali nájezdy na okolní etnika, při nichž zajímali a zotročovali lidi; zároveň vládli obchodním karavanám křižujícím jejich území a ekonomicky z toho těžili. Tuaregové se kromě klanů dělí také do kast: na nejvyšší úrovni je tuarežská šlechta – nanejvýš svobodní lidé, vlastníci stád, zbraní, majetku… –, na nejnižší úrovni jsou potom otroci ze subsaharských bantuských etnik. Například v Mauretánii bylo otroctví oficiálně zrušeno až v roce 1980, ovšem fakticky existuje v určité míře stále.

V Mali severně od Timbuktu je to mezi Tuaregy podobné. Každý tuarežský klan (tawshet) se skládá z rodin tvořících kmen a ten vede náčelník – amghar. Pokud se klany spojí ve větší celek, vzniká konfederace – kel.

Tuaregové žijí na obrovském území pokrývajícím velkou část Mali, Nigeru, Libye, Alžírska a částečně i Mauretánie a Burkiny Faso. Nepočetné podskupiny Tuaregů – známé jako klan Tinnin – žijí také v Čadu a Súdánu. Všechny tyto země jsou samostatně obrovské a cestování po nich není úplný cukrkandl, ale jak už jsem říkal – chcete-li něco zažít, nebo se vztyčenou bradou dobrodružně dožít, toto je to místo.

Za hlavní tuarežská města (i když slovo město z našeho pohledu na tyto hliněné skvosty úplně nepasuje) jsou považována malijské Timbuktu a nigerský Agadez. Obě města byla v minulosti významnými centry islámské vzdělanosti, obě jsou dnes rájem pro dobrodruhy. Není také bez zajímavosti, že je zde přibližně 40 % muslimů tzv. bezkonfesních, což znamená, že se identifikují jako muslimové bez dalších denominačních charakteristik. V Libyi se mezi muslimskými Tuaregy najde rovněž hrstka ibádijů.

V Timbuktu a jeho okolí také odedávna kvetla islámská mystika – zejména súfismus –, která ovlivnila podobu muslimské víry Tuaregů. Není se čemu divit, vždyť v souladu s výpovědí židovské Tóry (z níž Korán hojně čerpá) je kočovný život v pustině tím nejpříhodnějším pro člověka, který se celým svým srdcem, celou svou bytostí spoléhá (a v poušti musí spoléhat) na Boží ochranu. V tuarežské oblasti je významně rozšířený súfijský řád Tidžáníja. – Cestování po tuarežském území je často docela oříšek: čím dál od Timbuktu nebo Agadezu, tím méně je cesta sjízdná a nezbývá než osedlat velblouda.

Tuaregové jsou berberskou etnickou skupinou, která se dělí na mnohé klany a liší se barvou pleti, oděvem, zvyky a někdy také vyznávanou vírou. Jižní klany na samém jižním okraji Sahelského pásu jsou silně ovlivňovány západoafrickým vodunem a tradičními subsaharskými náboženstvími i menšími kulty jako je bori nebo juju. Jižní Tuaregové rozhodně nejsou výkladní skříní krystalicky čistého islámu. Lze potvrdit, že většina Tuaregů dnes vyznává islám, ovšem existuje křesťanská minorita (v severních územích) i rozmanité synkretismy na nejjižnějším území. A co je nejdůležitější, do hlavy konkrétním osobám nikdo nevidí – vnější konformita nemusí odrážet vnitřní přesvědčení.

V Sahelu je také běžná vícečetná náboženská identita, jejímž typickým představitelem je tam marabut – muslimský duchovní otec a znalec Koránu, který je například v oblasti malijského Djenné zároveň knězem kultu řeky Niger nazývaným Faro. Na jihu je rozšířen synkretismus islámu a nigerského bori, praktikují se také zárské rituály smiřování zlého ducha.

Tuaregové hovoří vlastním jazykem tamaškem patřícím do berberské větvě afroasijské jazykové rodiny. Zároveň ale také hovoří dalšími berberskými dialekty, místními jazyky zemí, ve kterých žijí, a mluví také arabsky; ovšem arabština se napříč jejich územím nemálo diferencuje. Pro jižní klany je typické nošení ochranných amuletů kri-kri (gris-gris), které obsahují například úryvky z Koránu pokapané krví obětovaného kohouta začarované knězem tradičního náboženství nebo marabutem, který do kri-kri směřuje božskou sílu baraka. – Tuaregové jsou sice národem, ale podle klanů se liší natolik, že mezi nimi rozhodně nepanuje žádná zuřivá jednota. Mezi světlejšími Tuaregy ze severu a jižními Tuaregy tmavé pleti často panuje otevřený rasismus. Diferenciace podle klanů a kast je zde velmi striktní.

Tuarežský mystický súfismus

K tuarežským súfijským praktikám patří zejména dhikr a wird. Dhikr (v překladu: vzpomínka, připomínka, zmínka) je forma uctívání, při níž se opakovaně recitují modlitby doprovázené specifickým postojem, dýcháním a pohybem. Jde o neustálé připomínání si jediného Boha. Dhikr obvykle zahrnuje Boží jména nebo prosby z Koránu či hadíthů. Osoba, která praktikuje dhikr, se nazývá dhákir. Typickým příkladem dhikru je tzv. basmala: ﻢﯿﺣﺮﻟٱ ﻦﻤﺣﺮﻟٱ ٱ ﻢﺴﺑ (bi-smi llāhi r-raḥmāni r-raḥīmi), česky: Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Často jsou náplní dhikru neustálá opakování „překrásných jmen Božích“.

Recitaci dhikru často provází hudba, zpěv, rytmické kývaní tělem, rozličné dechové techniky vedoucí až do stavu transu, dokonce i extatický řev a tanec. Dhákir často při recitaci používá muslimský růženec subha nebo tasbíh. Jinou metodou dhikru je mystické naslouchání (sama’), a to například přednesu Koránu, často ale spíše hudbě, kdy se pohupováním do rytmu, či tancem nebo prostým točením hluboce prožívaném v zaměření na Boha dosahuje extáze zvané wažd.

Wird je specifická řádová modlitba praktikovaná v předepsaný čas obvykle ve formě invokací nebo litanií, která bývá vázána na konkrétní taríqu. Zasvěcovanému murídovi (učedníku) je po ukončení výcviku předán tajný wird súfijského řádu, který na zasvěcence přenáší duchovní sílu od zakladatele řádu a Muhammada. Přijetí konkrétního wirdu se potom rovná plnému zasvěcení do súfijské taríqy (tedy cesty, cesty k Bohu). Súfijové poeticky říkají, že wird je jako duchovní lék, který muríd užívá každý den pod dohledem svého šejcha (s významem duchovní mistr, učitel), a který se nazývá wazifa. Šejch zná úskalí mystické cesty, a proto je pro novice nezbytným průvodcem; je znalcem ma’ arify, tedy mystického vědění (nikoli nepodobného tajnému gnostickému vhledu pro zasvěcené).

Nejúčinnějším lékem na hříšnou nemoc ghaflah (zapomínání na Boha, bezstarostnost) je dhikr prováděný formou wirdu. Cílem súfismu je probudit qalb (srdce, nejniternější střed člověka) z ghaflahu a připoutat ho k všemohoucímu Bohu, a tak dosáhnout věčného míru. Hlavním a nejjednodušším způsobem, jak toho dosáhnout, je zaměstnávat qalb neustálým dhikrem. To pomáhá postupnému opouštění sobeckého ega – džihád al nafs (boj proti sobeckému egu) – a sjednocování se s Bohem. Pokročilí mystikové dosahují stavu fana, anihilace svého ega, kdy se mysl súfího rozpustí v uvědomění, že Bůh je jediná realita a dojde k vrcholně mystickému splynutí. Oblíbenou súfijskou technikou Tuaregů je muráqabah.

Tuarežské křesťanství

Před expanzí islámu byly mnohé tuarežské klany po celá staletí křesťanského vyznání (ze severovýchodu ovlivňovaného zejména monofyzitským křesťanstvím) a někteří autoři se domnívají, že tuarežský kříž je původně křesťanský kříž doplněný o berberské motivy. Jiní autoři ovšem hájí opačnou tezi, podle které tuarežský kříž nemá s křesťanským křížem nic společného.Na každý pád, existuje více teorií o genezi motivu kříže a musíme přiznat, že nemáme dostatek relevantních pramenů. V otázce tuarežského křesťanství v před-islámském období je diskurz značně polarizován: jeden tábor hájí křesťanskou minulost Tuaregů, druhý tábor tvrdí, že nelze prokázat a křesťany možná nikdy nebyli.

Po rozhovorech s Tuaregy a studiu dostupných mimotuarežských pramenů hájím tezi, podle které byli mnozí Tuaregové po staletí křesťany (menšina stále zůstává) a podle mého soukromého názoru, podepřeného procestováním celé Afriky a studiem tamních náboženství, kultů a synkretismů, se v případě tuarežského kříže skutečně jedná o přímou návaznost na křesťanský kříž. Symbol se po přijetí islámu nemohl jednoduše změnit, neboť již vyjadřoval obecně etablovanou a uznávanou příslušnost k etniku v mnoha zemích po celé Sahaře a dokonce i jižně odtud.

Tuarežské kříže mají mnoho tradičních podob (celkem dvacet jedna, vztahujících se ke konkrétním oblastem a klanům), přičemž jedna z používaných variant je klasický rovnoramenný kříž (který nosí například křesťané v Etiopii) s drobnými ozdobami na vrcholcích ramen. Jiná rozšířená varianta je velmi podobná egyptskému koptskému křesťanskému kříži, který vzešel z egyptského kříže života. Tento kříž slouží kromě jasného vyjádření příslušnosti k Tuaregům také jako cestovní pas, neboť žádný pohraničník si nedovolí Tuarega s příslušným tuarežským křížem nepustit přes hranice na území části Sahary, a to hovořím o území rozsáhlém jako polovina Evropy. Tuaregy jsem ovšem potkal i mimo toto území.

Respekt, úcta a také obavy z tohoto svobodného etnika, které v situaci ohrožení svobody neváhá použít jakékoli násilné prostředky k jejímu uchování, stále zajišťují volný pohyb Tuaregů po polovině saharské pouště. Sám jsem v saharských zemích několikrát procházel typickou několikahodinovou celní šikanou – a že západoafrické zelené hlavy, chlupáči a ouřadové umí nějak šikanovat, ba doslova šikanování vyučují! –, zatímco přišli dva Tuaregové, vojáci a celníci se stáhli stranou a Tuaregové volně prošli se svými velbloudy a pokračovali bez jakéhokoli papírování dál. – Tuarežské křesťanství má kořeny sahající až k počátkům tohoto náboženství, které se v Egyptě objevilo bezprostředně po Ježíšově ukřižování a začalo se šířit po africkém pobřeží na západ a nilskou cestou na jih.

Tuarežský polyteismus

Tuaregové mají berberské kořeny – Berbeři se po Sahaře pohybovali nejméně od 7. tis. př. n. l., až byli někteří arabskou expanzí zatlačeni do jižních oblastí Sahary a právě tehdy se formovala kmenová společenství Tuaregů. Původ Tuaregů bývá odvozován od legendární královny Tin Hinan, která žila na přelomu 4. a 5. stol., jejíž impozantní hrobka v Abalesse v Alžírsku se dochovala do dnešních dnů. Mimochodem v tuarežské společnosti mají ženy silné postavení, což je pro okolní etnika spíše výjimečné.

V té době v oblasti dnešního severního Alžírska mimořádně kvetla křesťanská teologie – vzpomeňme alespoň na staršího Tertuliána a královnina současníka sv. Augustina. Později Arabové nazývali Tuaregy „pouštními křesťany“. Jiné vědecké linie nalézají působnost Tuaregů na Sahaře již na přelomu letopočtu a dokonce spojují pochody dívek s meči o významných svátcích se zvyky, které popisuje již Hérodotos.

V před-křesťanské době bylo možné Berbery (z nichž se později Tuaregové zformovali) označit za polyteisty, jejichž tradiční z generace na generaci předávanou víru, patrně vystavěnou na kultu předků (kde byla přítomna víra v posmrtný život), ovlivňovalo také židovství, v nemalé míře staroegyptské náboženství, z druhé strany pyrenejské megalitické kulty a později římský kult a rozmanité helénské náboženské představy. Není divu, vždyť Tuaregové se pohybovali po rozsáhlém území Sahary, kontrolovali významné obchodní stezky a oázy a převáželi zboží po celé severní Africe.

Berbeři na Sahaře v před-římském období prokazatelně stavěli zesnulým králům pyramidové hrobky výšky 10 až 30 m. Známé jsou dochované pyramidové hrobky v Alžírsku a Mauretánii. Svatý Augustin na přelomu 4. a 5. stol. napsal, že někteří polyteističtí Berbeři uctívají skály, což by odpovídalo vlivu megalitického kultu rozšířeného ve středomoří, který ze severu Berbery ovlivňoval.

Tuarežské Timbuktu

Timbuktu bylo významnou křižovatkou karavan, kde se směňovala sůl ze Sahary za zlato, slonovinu a otroky ze Sahelu a jižních oblastí již od přelomu 1. a 2. tis. n. l., ovšem osady zde byly prokazatelně již v době železné. Odedávna musely karavany dorazivší do Timbuktu zaplatit poplatek za vstup, respektive pobyt v Timbuktu. Tento prastarý zvyk se dodnes uchoval, a tak bývají po cestovateli obvykle vymáhány drobné peníze; když nezaplatí, nestane se většinou nic, ale je třeba k věci přistupovat tuarežsky, protože tamější vlci větří krev. Dříve Tuaregové ekonomicky těžili z kontroly obchodních karavan převážejících například zlato, sůl, pepř nebo otroky, z chovu dobytka a také z důlní těžby (zejména ze solných dolů a ložisek mědi).

Ve 13. stol. město obývalo 10 000 lidí a začal nebývalý kulturní rozvoj. Snad již ve 14. stol. byly v Timbuktu vybudovány tři velké a významné mešity s madrasami, na které byla později vázána výuka na slavné Timbuktské univerzitě. Věhlasná univerzita – s později vynikající úrovní a pověstí – byla toho času volným sdružením těchto madras, které vyučovaly studenty na nádvoří mešit nebo v přilehlých domech.

Timbuktu zbohatlo zejména zprostředkováním obchodu se zlatem, ovšem se sílícím významem univerzity dosahoval stále větší profitability také obchod s knihami. V Timbuktu se studovala islámská teologie, islámské právo, arabština, ale také medicína, matematika, astronomie, filozofie, geografie a další vědy. Největšího věhlasu dosáhlo univerzitní město v 16. stol. Hlavní madrasy byly spojeny s mešitami Sankore, Djinguereber a Sidi Yahya, které může cestovatel dodnes obdivovat, ovšem dovnitř se podívá pouze muslim. Zejména první dvě zmíněné mešity jsou krásné a jejich návštěva stojí za veškeré útrapy cesty do Timbuktu.

Některé zdroje uvádí, že první mešita s madrasou – Sankore – byla založena snad již na konci 10. stol. Podoba budovy mešity by měla být ze 14. stol., později několikrát rekonstruovaná. Jiné zdroje pracují s počátkem timbuktského učení v 11. nebo i 12. století.

Dále na východ po jižním okraji islámského zeměpásu se nachází další významné město spjaté s Tuaregy, a sice nigerský Agadez (což znamená v tuarežském jazyce tamašek „tržiště“). Město je velmi podobné malijskému Timbuktu a bylo rovněž významnou křižovatkou karavan, přesto tam poutník ucítí kulturní posun směrem k centrální Africe. Právě území mezi Timbuktu a Agadezem a rozsáhlá část Sahary severně od těchto měst včetně jižního Alžírska a Libye jsou považovány za tradiční území Tuaregů.

V severních oblastech Mali a Nigeru se poutník ocitá na výsostném území Tuaregů a v Mali nebo Nigeru již de facto není, i když de iure ano. Snahy o vytvoření vlastního oficiálního tuarežského státu jsou dlouhodobé s určitým vyvrcholením v genezi státu Azavad (v severním Mali) v roce 2012, který ovšem neměl dlouhého trvání a mezinárodního uznání se (ani pro prolití tamějšího písku jezerem krve) nedočkal. Tuaregové toto rozsáhlé území považují za své, a to včetně měst Agadezu a Timbuktu, u nichž často dochází k ozbrojeným konfliktům mezi Tuaregy a vládními vojsky při opakovaných tuarežských povstáních.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

Audio:

ČESKÝ ROZHLAS. Dr. Ondřej Havelka – dobrodruh a religionista z Jablonce nad Nisou | Sever