Článek
Fascinující dějiny jednoho z nejvýznamnějších náboženských poutních míst na celém světě, mekkánské Ka‘by (arabsky الكعبة , v překladu kostka či krychle), lze rozdělit do dvou údobí, či lépe vyjádřeno do dvou časů: do předislámského času, tedy času před zjevením, kterého se dostalo Muži z Mekky prostřednictvím anděla Džibríla (Gabriela), času, který muslimové chápou jako čas nevědomosti, zahalení, ignorance (tzv. džáhilíje), a který zde nazývám „předčasí“, a poté času po zjevení vůle jediného Boha, času islámského, podle víry muslimů času plného vědomí. Oba časy jsou z perspektivy náboženské pouti více než zajímavé a neméně zajímavý – ba ve všech svých rovinách mimořádný – je také onen pluridimenzionální zlom, který si v dějinách vyžádal – doslova vyrval z dějin – svůj krátký čas naplněný vírou, náboženskou touhou, jiskřivým entuziazmem na jedné straně meče, i bolestí a krví na jeho druhé straně (ostatně… vždy šlo o volbu strany meče), které souhrnně přikryla vize jednoho muže (ne… vizi jednoho muže na současnost raději aplikovat nebudu) – Muže z Mekky. Šlo o krátký čas, v němž padali bohové a jejich ctitelé, v němž se bouraly okolní Ka‘by v zápalu nadšení mladé víry, která měla proměnit chod náboženských dějin světa; šlo o čas, kdy arabský polyteismus zkolaboval v nesmírně silný monoteismus a následná tlaková vlna změnila poměry do světadílných vzdáleností. (Mno… Muž z Mekky zjevně nebyl první ani poslední v touze měnit poměry a změnu stvrdit krví pomýlených…)
Nořím se zde hluboko do předčasí tajemné Kostky – nacházející se na území dnešní Mekky v Saúdské Arábii na Arabském poloostrově nedaleko pobřeží Rudého moře – z pohledu náboženské pouti, tedy fenoménu, který má pevné místo snad v každém náboženství, v duchovním růstu člověka, v poznání, v prolomení stereotypu a nahlédnutí jinam; do podnětného, inspirujícího jinam.
Pouť ke Kostce v čase mnoha bohů a kamenné nasávání hříchů
Badatelé se přou, zda byla Mekka v předislámském období významnou zastávkou obchodních karavan, nebo – podle mírně převažujícího názoru – jen nevýznamným místem drobného regionálního obchodu. Opatrně se kloním k názoru, že Mekka byla přinejmenším jednotky stovek let před Prorokem poměrně významným místem, kudy proudil výnosný obchod s kadidlem, zlatem, kořením a dalším zbožím z oblasti dnešního Jemenu do oblasti dnešní Sýrie a Egypta a rovněž byla strategicky provázaná s výhodně umístěným přístavem na pobřeží Rudého moře, který spojoval egyptské přístavy na severu Rudého moře s Adenským zálivem. Nezapomeňme, že území dnešního Jemenu nebo Etiopie (případně obě oblasti v jednom mocenském celku) bylo již za krále Davida – a to byl nějaký kofr a krvavý měnič poměrů! – na přelomu 2. a 1. tis. př. n. l. významným centrem kulturního a náboženského života a silným obchodním partnerem pro Egypt a celý Přední východ, a snad právě přes Mekku také putovala královna ze Sáby (podle arabské tradice jménem Bilqís) se svou početnou družinou do Jeruzaléma. Podle této názorové linie byla mekkánská Ka‘ba významným obchodním a náboženským poutním místem již hluboko v předislámské době, a vedle stovek bohů zde byl uctíván také Ježíš z Nazareta vyobrazený jako dítě v náručí matky Marie. Beduínští křesťané zde měli krásné poutní místo, kde v symbióze s věřícími v rozličné bohy prohlubovali svůj vnitřní život a putovali se dotknout výjimečného místa s tajemným černým kamenem z nebes, který nasával hříchy a očišťoval člověka.
Ono mlhavé období nevědomosti, islámského předčasí, lze rovněž nahlížet jako čas dobrý, ba velmi dobrý, čas, kdy do svatyně (Mekka – snad z jihoarabského makarab z kořene MKRB – znamená svatyně či chrám) proudili náboženští poutníci různých věr. Předčasí v Ka‘bě můžeme nazírat jako období náboženské tolerance, a co víc, období mezináboženského dialogu, který je dnes u Ka‘by striktně zapovězen.
Ve staré Arábii – v předčasí – se pravděpodobně ustálila poměrně významná náboženská pouť do Mekky, při níž se obcházela (nebo obíhala) Ka‘ba, do jejíž východní zdi byl zapuštěn černý kámen – patrně meteorit – který měl pohlcovat hříchy. Poutníci se dotýkali tohoto kamene, dotýkali se také sochy boha, kterého vyznávali a před nímž se věštilo, a obíháním či obcházením Kostky aktivovali její magické účinky a sami se očišťovali. Součástí náboženské pouti ke Ka‘bě byly také očistné obřady, házení kamenů v údolí Miná (později nazírané jako kamenování Satana – Šajtána) spojené s rituální obětí zvířete a běh mezi dvěma svatyněmi al-Marva a al-Safá nedaleko mekkánské Ka‘by. Vyskytla se také teze, podle které byla Kostka původně Saturnovým chrámem. Pro některé obřady obíhání, kamenování či očišťování byla v hluboké minulosti typická nahota – poutníci se svlékali ze svých šatů a rituál absolvovali v přirozené – Bohem stvořené – nahotě. Pro otroky a otrokyně byla nahota – krytá někdy jen jednoduchou bederní rouškou – běžná po celou dobu jejich nezáviděníhodné existence.
Na posvátném území Kostky a několik desítek kilometrů okolo bylo striktně zapovězeno násilí (nejen na lidech, ale na všem živém, což se však na druhé straně netýkalo obětí) a v období významných náboženských poutí bylo zvykem na jistý čas přerušit veškeré bojové akce i krevní mstu, která se jinak v Arábii těšila – a z vlastní zkušenosti mohu říci, že místy stále těší (pořád se mi o tom zdá, býval bych u toho raději nebyl, ale co už…) – značné oblibě. V čase vykrystalizovaly dvě úrovně poutí k mekkánské Kostce: malá pouť (´umra), která se dala podniknout kdykoli v průběhu roku a velká pouť (hadždž), která byla vázána na konkrétní čas v lunárním roce. Islám mnohé z tradice předčasí integroval do své (staro)nové poutní povinnosti.
V ponoru do předčasí pozvu (prostřednictvím kurzívou odlišeného vyprávění) do našich rozličných imaginací jeden beduínský rod, jeden klan synů Izmaelových, jeden rod zbožných obchodníků a poutníků, jejichž životní rytmus určovala prastará hadždž, pouť k mystérii zahalené Kostce.
Músa ibn Ismael a jeho krásné nahé otrokyně
Músa byl prvním z prastarého pasteveckého rodu, který na cestě k dalekému obchodnímu stanovišti, kam směřoval s nákladem kvalitních velbloudích kůží, uslyšel o posvátném prameni poblíž jednoho menšího tržiště, kde se k odpočinku zastavovaly karavany s nákladem koření, kadidla a zlata, směřující k velkým králům říší na řekách. Jednoho dne v době, kterou dnešní potomci nedokážou určit, ba ani odhadnout – říká se dávno, pradávno –, vydal se Músa se svým nejstarším synem, třemi otroky a dvěma otrokyněmi k tomuto posvátnému prameni, aby zajistil přízeň bohů pro svůj rod. Músa byl odvážný, čestný, moudrý. Chtěl svým potomkům předat dostatečně početné stádo velbloudů a nové obchodní možnosti. Smysl svého bytí spatřoval v rodině a velbloudech. Cesty nebyly bezpečné, člověk musel vědět kudy putovat, ostatně cestovali jen bohatci, učení básnící a obchodníci, a někdy také blázni, pomatení dobrodruzi, kteří chtěli vědět co je za kopcem.
Cesta k neznámému božišti byla pro Músu a jeho družinu klidná, při jediné závažnější potyčce ztratili jednoho otroka, který se holýma rukama obstojně bránil mečům (jako by to byl skutečný člověk!), a sami museli zabít jen dva lidi nepočítaje jednoho pomatence (pozn.: šlo o putujícího pythagorejského filozofa), kterému beztak jen zkrátili trápení na tomto světě (neboť v jeho hlavě byla filozoficko-žasnoucí bouře neklidu); Músa mu pro jistotu setnul hlavu, protože tak nějak tušil, že by z ní nevzešlo nic dobrého. Později ji výhodně prodal obchodníkům s lidskými hlavami pro čarodějný trh kdesi hluboko v Africe. Músa si ani nechtěl představovat co ti čarodějní ďáblové z hlubin pekelného světadílu budou s hlavou dělat. Ostatní šarvátky cestou vyřešili domluvou a několika velbloudími kůžemi. Músa byl zvyklý cestovat a řešit konflikty. Znal zemi, znal lidi, cestování mu nečinilo žádný problém, dokonce ho měl rád; celé dny na nic nemyslel, jen plul na svém velbloudu širým prostorem a když bylo potřeba, mrsknul otroka přes záda – a když bylo sakra potřeba, namaloval mu na jeho ubohá záda svým bičem překrásný abstraktní obraz silně krvácejících úseček geniálně poskládaných jako šipky vržené před boha Hubala –, což ani nevnímal, prostě se to od něho očekávalo. Lidé by měli dělat, co se od nich očekává, byl přesvědčený Músa. Otrok by měl jiný názor, kdyby jej mít mohl. Ve skutečnosti si mohl jen představovat jakým nádherným obrazem pán poctil jeho mrzká – i když v pravdě svalnatá, málem by se řeklo nádherně svalnatá (jako chuchvalce nejlepšího kadidla stoupající a rozpínající se z velké kadidelnice) a temnou krví z přímých linek svlažovaná – otročí záda. Sval a krev – oku lahodící kombinace, kterou otrok často nosil, ale bohužel nikdy nespatřil. Mimochodem své krásné černé otrokyně Músa přes záda nemrskal, protože by mu to večer – při rituálu uvolnění – nepěkně spočítaly (a to se tehdy ještě nenosilo).
Po dlouhé cestě dorazili poutníci k nevelké osadě obklopující posvátný pramen. Lidé zde hovořili neznámými jazyky, na trhu se směňovalo zboží, které Músa doposud neviděl a silně na něj zapůsobili dvě skutečnosti: bezpečí (lidé nevyvolávali roztržky, své meče a dýky ani jedinkrát nemuseli tasit) a extatická zbožnost nahých poutníků při rituálním obcházení pramene a hlazení svatého kamene zasazeného v malém oltáři, o němž se traduje, že pádem z nebes pramen otevřel a býval bílý, než zčernal hříchem lidí, kteří se jej dotýkali. Jediná krev, která tam tekla, byla krev obětovaných. Uchvácen zbožností Músa se vší úctou a svatou pečlivostí obětoval jednoho ze svých otroků. Zařízl jej pomalu, tak jak to vyžadoval mrav, pečlivě, se zbožnou rozvahou, hezky hluboce – řeklo by se poctivě hluboce, aby čepel přijala červeň v celé své šíři – a dlouho potom vzpomínal, s jakým klidem otrok svou oběť přijal pohnut svatostí tajemného božiště. Pro otroka nemohlo být zářivějšího konce. Měl životní štěstí, musel se těšit z posledního pohledu na svou krev tekoucí na svatý kámen od bohů. Ve své ubohé mysli musel jásat. Položit svůj bezcenný život za tak cennou věc! Otrok věřil, že krev je jeho duší a radoval se, že svou duší svlažuje ten černý zázrak. Do poslední chvilky vnímal svou duši tekoucí a potom pomalu kapající na samý střed světa. S poslední kapkou vstoupil do kamene. Músa se zadíval na krví zbrocenou čepel obětního nože. Nůž byl krásný i čistý, ale teprve nyní dostal smysl. Pro tento vzácný okamžik byl ukován a ozdoben. Dokonce i otrok může vtisknout smysl tak drahocenné věci, pomyslel si. S krví zbroceným nožem se zbožně podíval na své krásné nahé otrokyně. Jedna se na něho okamžitě zamračila tak zle, že od myšlenky obětovat také je ihned upustil. Napadlo ho, že pokud si byl obětovaný otrok schopen uvědomit vážnost situace a rozeznat čest, jaké se mu nezaslouženě dostalo, mohl snad být opravdu o něco víc než věc – i když samozřejmě méně než velbloud, to dá rozum.
Poté co Músa vykonal svůj šlechetný, zbožný čin, obmyl svatý kámen krví za přízeň bohů, dlouze se synem rozjímali a kdyby nepotřebovali posledního otroka na zpáteční cestě – z mužů už zbýval jen jeden a ženy nezastaly těžkou práci –, jistě by jej ve své k nebi sahající dobrotě zařízli také. Dobrý obchodník ale neplýtvá, jakkoli je zbožný. Dozvěděli se brzy, že nejzbožnější z mužů obětují své prvorozené syny, což Músa po delší rozvaze váhavě odmítl. Syn oddaně čekal na otcovo rozhodnutí. Oběť by býval přijal, ba s radostí přivítal, sám by býval extaticky naskočil na nůž a s jásavými výkřiky při tom nadšeně vyhazoval ruce vzhůru k nebi, aby neposkvrnil čest rodiny. Čest rodiny byla násobně více než život jedince. Músa se ale nezařadil mezi nejzbožnější, svého syna miloval a raději by zaříznul všechny své otroky (přestože nerad plýtval materiálem), obě své otrokyně (přestože večer by mu zatraceně chyběly), ba dokonce i své velbloudy (které měl dokonce svým způsobem rád, což rozhodně nesměl nikomu říci, neboť by ho považovali za choromyslného), ale na syna by ruku nevztáhl, vždyť jej měl se svou nejmilejší z dvanácti žen. Syn zakoupil jednu mladou otrokyni a jednoho mladého otroka výhradně pro své mužské potřeby – býval by mu stačil onen otrok, ale tak nějak se tehdy očekávalo, že muž do aktu uvolnění přizve také ženu – a poté napojeni zbožností, ba přímo proměněni zbožností (jako když silný vítr vytvoří z písečné duny zcela novou, krásnější) vyrazili vstříc vzdálenému domovu. (Cestu nikdo z nich nepřežil, ale to už je jiný příběh.)
Bašta boha Hubala a počátky náboženské pouti
Ka‘ba v čase před působením Muže z Mekky sloužila (vedle dalších) jako svatyně arabského boha Hubala, nejvyššího ze stovek bohů polyteistického náboženství staré Arábie. Před sochou Hubala (v lidské podobě) docházelo k tradičnímu věštění pomocí šipkového věšteckého systému, který využíval sedm šípů vržených před sochu boha. Zatímco v předčasí byla socha Hubala symbolem dobra a zbožnosti, Prorok uskutečnil inverzi hodnot a sochu zlikvidoval jakožto symbol zla a projevu Šajtánova matení lidské mysli. (Mno… vždycky je to vůdce, kdo rozhoduje co je dobro. Masa potom vyrazí určeným směrem s jásavou adorací vlastní svobody.) Hubal zastával na poutním místě Ka‘ba roli nejvyššího z tří set šedesáti bohů, podle některých badatelů spojených s jednotlivými dny roku. Arabský učenec Hisham Ibn Al-Kalbi (737–819) popisuje sochu boha Hubala jako podobiznu člověka z červeného achátu s pravou rukou uťatou a nahrazenou rukou ze zlata.
Podle jedné arabské tradice založil Ka‘bu Ibrahím (v Tóře známý jako Abram a posléze Abrahám) se synem Izmaílem (v Tóře Izmael, praotec Arabů, mimochodem Abrahámův prvorozený syn, jenž se těšil Boží přízni (Gn 21,17–20)). Ibrahím je považován všemi abrahamovskými náboženstvími – židovstvím, křesťanstvím a islámem – za praotce monoteistů, leč v jeho době (přibližně v 1. polovině 2. tis. př. n. l.) se jednalo spíše o monolatrii, tedy uctívání pouze jednoho boha, bez vylučování existence dalších; pozdější revize textů jeho dobu monoteisticky vyčistily. Abrahám vyznával nejvyššího Boha, jenž byl nazýván El (nebo též Eloh); toto obecné pojetí nejvyššího Boha Arabové znali jako Il (nebo též Iláh).
Jiná tradice vypráví, že Ka‘bu založili první lidé – Eva s Adamem – na místě určeném Stvořitelem sesláním černého nebeského kamene; tuto první Ka‘bu potom měla poničit velká světová potopa a Ibrahím ji měl opravit a přebudovat. V islámském předčasí existoval v oblasti Ka‘by judaismus (nemálo Židů zde po jeruzalémské zkáze žilo, obchodovalo a ctilo svého Boha Jahveho), křesťanství kořenící zejména v alexandrijské myšlenkové škole, která – velmi zjednodušeně řečeno – zdůrazňovala Ježíšovo božství na úkor jeho plného lidství, ale snad i nestoriáni z konkurenční antiochijské myšlenkové školy, křesťanská i mimokřesťanská dualistická gnóze, okrajově i perské náboženské proudy a zejména arabský polyteismus v mnoha lokálních podobách, v Ka‘bě v čele s bohem Hubalem. Známé bohyně uctívané v oblasti Mekky a širšího okolí v době příchodu Mohameda na tento svět byly např. al-Lát, al-´Uzzá nebo Manát, které také měly své Ka‘by v podobné oblasti Arábie. Působili zde také pravci, věštci, kouzelníci, prorokující básníci (někdy v jedné osobě), kteří věštili pod vlivem džinů.
Arabský vzdělanec a cestovatel Ibn Battuta ve 14. století při své tříleté zastávce v Mekce zaznamenává, že stavba Ka‘by byla původně větší, ovšem po zničení původní stavby byla vystavěna nová, menší stavba krychlovitého tvaru (přesněji se však dnes jedná o kvádr). Podle Ibn Battúty Ka‘ba obsahovala obrazy andělů a proroků včetně Ježíše z Nazareta a jeho matky Marie; uvnitř Kostky potom měly být i další obrazy proroků a andělů, a také pár beraních rohů, podle tradice patřící beranovi, jehož Ibrahím obětoval namísto syna Izmaele.
V Arábii snad existovaly i další Kostky, údajně však nikoli zděné, a tak neodolaly lučavce času, v níž se rozpustily včetně svých vlastních vzácných kamenů zapracovaných do svatostánku. Například v Ghaimanu to měl být kámen červený a v Tabale kámen bílý. Různé Ka‘by v Arábii snad soupeřily o vliv, ovšem mekkánská Ka‘ba byla výjimečnou také tím, že přímo nad ní měla být nebeská brána, střed světa, místo, kde se nebeské protínalo s pozemským, časné s věčným. Poutník se tak na konci své náboženské pouti setkával s nebeským, s věčným, dotýkal se zdroje, a proto měla pouť ke Ka‘bě nenahraditelný význam. Černý meteorit měl symbolizovat, že zde přichází cosi z nebe a fyzicky se dotýká pozemského.
Ahmed ibn Mahmúd a brutální řež uprostřed času
Ahmed byl jeden z nejlepších obchodníků rodu, ale nebyl příznivcem dlouhých cest, pokud se nejednalo o nezbytné upevňování obchodních vazeb. Náboženskou pouť k mekkánské Kostce vykonal jen dvakrát, ale pravidelně za sebe posílal syny. V úctě k rodové tradici ctil boha Hubala, nejmocnějšího boha Mekky, kterému patřila Kostka – velká stavba z opracovaného kamene pojeného kvalitní maltou, v jejíž východní stěně byl zabudován vzácný kámen, jehož původ nebo význam už nikdo neznal. Při první pouti ke Kostce byl Ahmed překvapen lidmi, kteří tam padali k zemi před obrazem malého chlapce v náručí matky. Jak bezmocný a malý bůh, pomyslel si tehdy Ahmed, jak bezvýznamný v porovnání s mocným Hubalem, rudým kamenným vládcem se zlatou paží, nekonečně silnou, nekonečně schopnou. Mekkánskou Kostku chtěl Ahmed s nejstarším synem navštívit ještě jednou, potřetí a snad už naposledy. Proslechlo se ale, že skupina příznivců nového Boha a jeho Proroka nectí pravidlo nenásilí na posvátném území Kostky a není tam již bezpečno. Ahmed se proto spokojil s poutí k bližší Ka‘bě, která sice patřila jiné bohyni, ale i tam bylo možné požádat Hubala o potřebnou pomoc v životě i obchodě.
Opatrnosti ale nebylo tehdy pro Ahmeda dost; právě ve chvíli, kdy před Kostkou cizí bohyně přiložil čepel obětního nože na hrdlo otroka a pevně jej uchopil za špinavé dlouhé žíně, vynořil se mu z hrudi cizí meč. Byla to chvíle naprostého překvapení, zmatení, nepochopení. Z hrudi mu řinula krev na hrůzou ztuhlého otroka a Ahmed se slovem Hubal a nechápavým pohledem (fixovaným na hrot, který z něho vyrůstal jako ostrý roh nějakého bájného jednorožce) naposledy vydechl a odebral se ke svým předkům. Voják nového Boha vytáhl svůj meč z Ahmedových zad a přesně vedeným pohybem mu uťal hlavu. Pohled na ztuhlého, krví zbroceného otroka, jehož za vlasy držela postava bez hlavy, donutila vojáka uznale sevřít ústa a sotva znatelně pokývnout hlavou nad výmluvností této svaté scény. Snad jen mocnější gejzír krve vítězně tryskající z krku pohana mohl okamžik ještě zvýraznit, ale ne, voják byl spokojen, takhle to stačilo. Pach krve se mísil s pachem potu a velbloudího trusu. Byl všude. Horko jej zvýrazňovalo, rozpalovalo meče, dusilo umírající, odhalovalo pád starých bohů. Jakmile hlava nebohého Ahmeda dopadla na zem, bez dalšího váhání voják pokračoval ve svatém vraždění. Přeťal otroka v půli trupu až se mu ostrý meč s křupavým zvukem zasekl do páteře. „Hubal,“ vykašlal – nebo spíše z posledního dechu vychrčel – otrok s plnými ústy krve své poslední slovo a odevzdal se do náručí hroutícího se boha, který se za pár chvil odebral za svými posledními ctiteli. V Arábii už nebylo místo pro jiné bohy. Z Mekky zazněl hlas dalšího z měničů. Kdo nevěří s námi, očistí se v lázni vlastní krve. Nové dobro prolévalo písek pouště. Postava bez hlavy klesla do kolen, avšak zůstala vzpřímená a gejzíry krve v pravidelném rytmu stále tryskaly vzhůru. Voják se bleskurychle rozhodl přetnout postavu v půli odshora dolů mocným, přesně vedeným úderem.
Čas jako by se zpomalil – ba málem zastavil, zdálo se vojákovi – zatímco jeho myšlenky mu v hlavě letěly rychle, dokonce rychleji než obvykle. Zdálo se mu, že má nevyčerpatelné množství času na nápřah – a dokonce si stihl uvědomit podivnost sousloví „množství času“ – stejně jako na samotný úder, do něhož vloží všechnu svou sílu. V nápřahu se zaklonil tak hluboce, že se ostrou čepelí dlouhého meče řízl do lýtka, čehož si nikterak nevšiml a v tom podivně zpomaleném plynutí času mělo trvat ještě dlouho, než by se ohlásila bolest. Vrchol nápřahu přecházel v počínající řev, který měl provázet nejbrutálnější úder, jakého byl voják schopen, a meč se dal do pohybu směrem vzhůru. Vysoko nad hlavou již svištěl vzduchem těžko uvěřitelnou rychlostí a silou a řev deroucí se z hrdla již nebyl podobný ničemu pozemskému. V tutéž chvíli, naprosto stejnou rychlostí, jakou se meč neomylně přibližoval krku bez hlavy podivně klečící postavy, projel vojákem zezadu ostrý oštěp vedený srdcem. (Scénu opět navštívil ten proklatý bájný jednorožec.) Bylo v moci jednoho pohanského oštěpu, proměnit v okamžiku popravčího v mučedníka. Meč dopadl prudce a přesně na Ahmedův tryskající krk, ovšem paže, které jej svíraly již nenabízely sílu potřebnou k přepůlení lidského těla, a tak se meč zastavil v polovině trupu a jak rychle na tělo dopadl, způsobil, že se rozťaté části zprudka rozevřely a prorokův mučedník padl přímo do podivné lidské vidlice (vytvořené z nedávno ještě tak vitálního Ahmeda) stále ještě klečící na ztuhlých kolenou. Celý ten hrozný tvar dvou do sebe zaklíněných lidí rozdílného vyznání dohromady prošpikovaných oštěpem se nakonec pomalu skácel na bok směrem k hlavě, která tam překvapeně zírala na svůj poslední obraz.
To byl mezináboženský dialog v čase hroutících se bohů. To byl dialog lidí hluboce věřících ve svou věc. Dnes už je lidská společnost mnohem vyspělejší – meče jsou nahrazeny daleko efektivnějšími zbraněmi hromadného ničení.
To byl dialog mezi skupinami „my – totiž my správní“ a „oni – totiž oni pomýlení“. My a oni (půl milionu dní poté) stále nenašli společnou řeč – řeky krve jako žíly světa (varující nás už z nejstarších textů lidstva) neztratily do dnešních dnů nic na své síle; stále pohání krvavé mlýny – temné mlýny zvrácenosti, mlýny mechanicky drtící lidskost v soukolí mocichtíče, nadřazenosti a sebezbožšťování…
P.S.: Ta hlava – dokud byla ještě na těle – milovala drama a obrazy. Do věčnosti se nemohla odebrat s výmluvněji navrženou scénou. Hledí teď na ní na věky věků (mimochodem v dobré společnosti všech jejích aktérů).
