Článek
Otuhové, nazývaní rovněž Lotukové, jsou nilotským etnikem žijícím převážně na samém jihu Jižního Súdánu při hranici s Ugandou. Jejich počet je odhadován na 500 až 700 tisíc osob. Hovoří vlastním jazykem zvaným otuho. Otuhové sousedí na severu s etnikem Lopitů, na západě s etnikem Barijů, na jihozápadě jsou Acholijové a Madijové a na východě Dinkové a Boyoujové. Regionem obývaným Otuhy prochází nádherné bujně zelené pohoří Imatong (někdy se uvádí také Matonge), s nejvyšší horou Kinyeti (3 187 m n. m.), která je zároveň nejvyšší horou Jižního Súdánu. Pěstují hlavně čirok, podzemnici olejnou, sezam, kukuřici, sladké brambory a tabák.
Původ kmene
Rozvinutou mytologii zacílenou na kosmogonii jsem mezi Otuhy nezaznamenal, jejich zakladatelské mýty, spíše než na stvoření, cílí na původ kmene a jeho přímých předků. Podle ústní tradice bylo jejich původním domovem Iliu. Nedostatek vody však Otuhy vyhnal do Imatari, kde jim vládl náčelník jménem Ngalamitiko.
Když Ngalamitiko zestárl, lidé si přáli, aby ho nahradil jeho syn Loghurak. Ten je požádal, aby počkali, dokud otec nezemře, ale oni odmítli a trvali na tom, že by měl starý náčelník abdikovat ve prospěch svého syna, což si starý náčelník vyložil jako vzpouru. Poslal proto posla se vzkazem náčelníkovi mocných Akarů, v němž ho vyzval, aby v Imatari vojensky zasáhl. Náčelník Akarů, který přitáhl s obrovským vojskem krutých rabiátů až po náčelníkově smrti, Imatari srovnal se zemí a Otuhy téměř vyvraždil. Hrstka přeživších se rozprchla různými směry a malé skupinky se usadily v místech, kde nyní Otuhové žijí. Dějiny Otuhů jsou do značné míry dějinami vzájemných válek mezi jednotlivými klany, které jsou přerušovány společnými nájezdy těchto klanů na sousední kmeny.
Každá širší rodina má své totemové zvíře, například slona, krokodýla či hyenu, v něž se podle jejich víry lidé po smrti proměňují. Tato zvířata však – na rozdíl od v okolí běžné zvyklosti nezabíjet totemová zvířata – zabíjejí.
Z hlediska antropogeneze se na hranici Jižního Súdánu, Ugandy, Keni a Trojúhelníku Ilemi nacházíme v místě nejhlubších kořenů vývoje člověka a jeho předchůdců. Perspektivou etnické a náboženské rozmanitosti jsme zde v mimořádně bohaté oblasti, která je ovšem prosta vlastních hlubších písemných pramenů, což ovšem vyvažuje pevnou orální tradicí, díky níž můžeme putovat časem.
Přijmeme-li vlivné teze soudobých paleoantropologů, potom právě zde – jistě nikoli výlučně zde, ale rovněž zde – probíhal fascinující proces hominizace a sapientace, a právě sapientace vedoucí k rozvinutí abstraktního myšlení a řeči vedla mimo jiné k prvním úvahám o čemsi, co člověka přesahuje, až z nich dlouhým vývojem vykrystalizovala rozličná komplexní náboženství.
Do hlubší taxonomie se ale pouštět nebudeme, zajímá nás náboženství. Nelze přehlédnout, že v tomto širším regionu většina tradičních náboženství nepočetných etnik, které se spolu pod hrdelními tresty nemísí a zachovávají si tak relativně čistou tradici, vyznává pouze jednoho Boha (např. Mursiové, Suriové, Surmové, Turkanové, Samburové, Rendilové), nebo vyznává jednoho nejvyššího Boha, který vládne nižším božstvům či duchům (např. Dinkové a Kalendžinové). Tato náboženství se signifikantně liší od západoafrických náboženství jako jsou vodun, jorubské náboženství, bori nebo thron. Jistě nelze přehlížet významné migrace populací odsud i sem, ovšem zdejší monoteismus – můžeme-li si dovolit takové zobecnění – je vzhledem k nejhlubším kořenům lidského bytí právě v této oblasti přinejmenším zajímavý.
Tradiční náboženství
Kvintesencí otuhského tradičního náboženství je kult předků s kruciálně významným obětováním. Obětní kámen, na němž se dnes konají zvířecí oběti (dříve – až do začátku 20. stol. – to byly oběti lidské) se nazývá ejulet a nachází se vždy v té části vesnice, která se říká alore. Náboženské a kulturní obřady dodnes provází nezbytné bubnování. Na počátku každé zemědělské sezóny koryfej na obětním kameni rituálně obětuje býka nebo kozla za dobrou úrodu. Totéž učiní při výstavbě nové vesnice nebo při epidemii ohrožující choroby.
Nalam je obřadní lov, kdy se ze specifických rysů zabitého zvířete předpovídá povaha následujícího roku. Chlapci narození s jedním varletem se dříve pohřbívali zaživa; věřilo se, že pokud by byli ponecháni naživu, způsobili by smrt všech svých mužských příbuzných. Otuhové věří, že náčelník má největší moc přivolat déšť. Náčelníci si proto za ženy berou zejména dcery jiných náčelníků svého etnika, neboť tak zajišťují pro svého syna ještě větší moc v přivolání deště.
Každých šestnáct let se koná nongopira neboli obřad rozdělávání ohně. Na počátku obřadu se připraví dvě dřevěné tyče. Pokud jsou slabé nebo křivé, lidé věří, že takoví budou i muži a ženy příští generace. Všechny ohně ve vesnici se uhasí a znovu zapálí ohněm z těchto tyčí. Při této příležitosti přebírají muži mladší generace od svých otců povinnost bránit vesnici a rodinu.
Kouzelníci Ibwoni (nebo také Neibwoni) by měli být v každé vesnici. Většinou jsou na první pohled nerozeznatelní od ostatních lidí. Mají ale mimořádné úkoly v ochraně vesnice před čaroději, sousedními kmeny nebo nemocemi. Dále připravují magické amulety a vykládají sny. Otuhové, ačkoli mnozí přijali (většinově katolické) křesťanství, stále ctí i své tradiční náboženství. Vícečetná náboženská identita je mezi nimi běžná. Zlovolné zřeknutí se tradičního náboženství a kultu předků znamená bezlítostné vyloučení ze společnosti. Takový člověk již de facto nemůže mezi Otuhy žít a musí společnost opustit. Hrotná pedanterie v úctě k předkům je takřka hmatatelná.
Nejvyšší Bůh Otuhů se jmenuje Ajok. Je považován za laskavého a dobrotivého, ale dokáže se rozzlobit a spravedlivě trestat. V jedné z významných otuhských legend se praví, že Bůh Ajok jednou vyslyšel modlitbu ženy za vzkříšení jejího zesnulého syna. Její manžel se však rozzlobil a dítě znovu zabil. Ajok byl jeho jednáním velmi rozlícen a přísahal, že už nikdy žádného Otuha nevzkřísí, a tím se prý smrt stala definitivní a nezvratnou. Silná christianizační osmóza postupem času ztotožnila Boha Ajoka s Bohem Otcem a bylo biblicky „vymalováno“.
Tradiční zápasy
V této části Jižního Súdánu se velké oblibě těší mimořádně drsné zápasy svalnatých bojovníků. U některých sousedních etnik – například u Dinků – tyto zápasy jeden na jednoho (nazývané u nás núbijský zápas) stále probíhají v úplné nahotě. Zápasník je pouze potřen bílou barvou nebo popelem z ohniště své vesnice, který mu má přinášet klanovou sílu. V současnosti se stále častěji pořádají „přátelské“ zápasy mezi etniky. Jejich příslušníci se rozlišují specifickou markantní skarifikací v obličeji. Není tomu tak dávno, kdy náhodné setkání dvou mužů rozličných etnik končilo bitkou na smrt.
Dnes je to férový zápas mezi přihlížejícími, který ale – párkrát jsem tomu byl přítomen – může končit i hromadnou bitkou (končící zhusta nedobře, ba zlí jazykové by lakonicky řekli přímo blbě), jejímž spouštěčem je přetrvávající mezietnická nesnášenlivost. U některých jihosúdánských etnik se přihlížející ženy svlékají do kožené bederní roušky, přičemž se potírají olejem. Lesklé ebenové krásky se poté předvádějí vítězům drsných zápasů. Je v tom cosi lidsky přirozeně koherentního a spořádaného, cosi starého jako lidstvo samo, ale pokaždé nového a vzrušujícího. Cosi dávno překonaného – a přesto přirozeně nutného. Cosi vyjadřujícího sám život. Ten vesmírný zázrak nevtěsnatelný do nemateriálního digitálního chtíče současnosti, a přesto od počátku světa nezbytný.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
