Nádherné křesťanky, nejbohatší historie, hluboká mystika. To je unikátní africké křesťanství

Křesťanství je dnes nejrozšířenější náboženství v Africe. Má ale svá unikátní specifika. Podle recentní statistiky se v Africe hlásí ke křesťanství přibližně polovina celé populace kontinentu – v subsaharské Africe je to asi 60% populace. Dnes tedy žije v Africe velmi přibližně 700 milionů křesťanů, což je největší množina křesťanů ze všech kontinentů a číslo stále stoupá. V regionech lze pozorovat značnou rozmanitost, a zatímco např. v Egyptě se křesťanství začalo šířit okamžitě po ukřižování Krista a má tam pevnou dvoutisíciletou tradici, v jiných oblastech Afriky je křesťanská misie teprve aktuálním jevem a stále existují i místa – byť nemnohá –, kam křesťanská misie doposud nedorazila.

Christianizace Afriky bývá rozdělována na dvě velké fáze. Podle mého soudu formovaného třemi lety strávenými v Africe v průběhu dvaceti let, je přesnější hovořit o třech velkých fázích christianizace, neboť současná fáze, které jsme dnes svědky v rozvinutějších oblastech subsaharské Afriky, se svým přístupem – iniciovaným tzv. africkou teologií v reakci na brutální kolonizačně misijní přístup Evropanů k Afričanům – od druhé fáze výrazně liší, podobně jako se druhá fáze lišila od té první.

Hluboké kořeny afrického křesťanství

Křesťanství je s Afrikou, konkrétně s Egyptem (ale rovněž s Núbií a Etiopií), spojeno mimořádně pevným poutem, vždyť Ježíš spolu s matkou a (adoptivním) otcem záhy po narození ze strachu před Herodem prchají do Egypta, patrně do židovské komunity sídlící na břehu Nilu, jak nás o tom informuje evangelista Matouš. Zatímco ve Starém zákoně vyvolený lid od Nilu prchá, Nový zákon naopak začíná úprkem k Nilu, kde je pro Spasitele světa bezpečno.

Egypt se stal jednou z prvních zemí světa, kde se ujalo rané křesťanství a kde rostly a sílily první křesťanské komunity. Za praotce hlasatele Krista je tam považován svatopisec Marek, který se měl stát prvním biskupem v Alexandrii; do Egypta přesídlil patrně již kolem roku 43. Během prvních staletí našeho letopočtu se stal Egypt křesťanskou zemí, kde mimořádně kvetlo tvůrčí teologické myšlení. V Alexandrii v prvních staletích našeho letopočtu vznikla velmi významná katechetická škola. V plodném napětí alexandrijské a antiochijské myšlenkové školy vznikaly vynikající teologické myšlenky, ovšem také mnohá bludná učení: některé spory vyvrcholily na synodách či dokonce na klíčových všeobecných koncilech.

Mezi významné křesťanské autory z této oblasti patří Origenes (184–253), Klement Alexandrijský (150–215) a Atanáš (295–373). Tito velikáni byli průkopníky teologie, která do svého myšlení přizvala jazyk a myšlení helénských filozofů, vždyť Alexandrie byla centrem helénského filozofického života. Afrika ovšem dala křesťanskému světu také myslitele, který určil primární téma prvních všeobecných koncilů a (nejen) v reakci na jeho učení vzniklo nicejsko-cařihradské vyznání víry – byl jím Arius (250–336), pocházející z oblasti dnešní Libye. V severní Africe se tak zrodil Ariův subordinacianismus. Teologické pře vyvolané Ariem a jeho stoupenci byly řešeny již na prvních dvou velkých koncilech v Niceji (325) a Konstantinopoli (381) a vyhrotily se následně v Efezu (431).

Pro budoucnost egyptského křesťanství byl ale klíčový Chalcedonský koncil roku 451. Koncil slovy papeže Lva Velikého učí (na základě tezí Afričanů Tertuliána a Augustina), že Ježíš Kristus je jedna osoba (Božský Syn, Logos) ve dvou přirozenostech – Božské a lidské, nesmíšeně a nerozděleně. Jenomže vlivná větev alexandrijské školy již v té době vyznávala tzv. monofyzitismus (mono – jedna, fýsis– přirozenost), tedy učení, které velmi zjednodušeně tvrdí, že vtělením Logu Božská přirozenost plně pohltila tu lidskou, a tak Ježíš Kristus byl nositelem pouze Božské přirozenosti. Alexandrijská církevní obec výstupy Chalcedonského koncilu nepřijala a oddělila se od univerzální církve. Vznikla tak samostatná křesťanská monofyzitská – případně také miafyzitská – církev, která dodnes coby Koptská pravoslavná církev dominuje křesťanským společenstvím v jinak většinově muslimském Egyptě.

A nebyl to pouze Egypt, který byl záhy po základním definování nauky christianizován, již koncem 2. století se křesťanství významně šířilo v oblasti Kartága. Z této oblasti rovněž pochází vedle již zmíněného Tertuliána (160–220) také Cyprián (210–258) a křesťanství se dále z oblasti dnešního Tuniska šířilo na východ do oblasti dnešní Libye i na západ do oblasti dnešního Alžírska, odkud pochází jeden z největších církevních otců Augustin (354–430). V této oblasti vznikaly první latinské teologické texty.

První fáze christianizace Afriky

Víra ve vzkříšeného Krista se záhy rozšířila po celé severní Africe, ovšem nesmíme zapomenout na nilskou cestu, protože jakmile se křesťanství dostalo do Egypta, začalo pomalu pronikat podél břehů Nilu také jižním směrem. V egyptské poušti se zrodilo křesťanské mnišství: Antonín pocházel z Egypta a je pokládán za otce poustevnictví a mnišství. Pouštní otcové působící zejména v Egyptě byli zdrojem starověké africké křesťanské mystiky. Specifickou tvář pouštního křesťanství dali světu rovněž Tuaregové, kteří křesťanský kříž – zdobený berberskými motivy podle klanů – zavěšený viditelně na krku používali jako vyjádření příslušnosti ke kmeni, klanu a rodině a dodnes – přestože většina Tuaregů později přijala islám – slouží jejich kříž jako ukázka totožnosti.

Zatímco v Egyptě čelili křesťané od 2. do 4. století opakovaným pronásledováním např. za císaře Decia nebo Diokleciána, v Aksumské říši se v té době stalo křesťanství oficiálním náboženstvím. Není tedy úplně pravda, že christianizace oblastí subsaharské Afriky je až plodem novověké misie, tzv. druhé fáze. Naopak, křesťanství se rozšířilo po celém území dnešní Etiopie, Eritrei, Džibutska, ovšem okrajově také Somálska a severní Keni v první apoštolské fázi.

Do tehdejší Núbie se křesťanství nilskou cestou rozšířilo ve 4. století – ovšem první hlasatelé Krista tam působili již počátkem 2. století – a záhy se stalo většinovým náboženstvím núbijských království Nobatie (staronúbijsky ⲙⲓⲅⲛ̅, Migin), Makúrie (staronúbijsky ⲇⲱⲧⲁⲩⲟ, Dotawo) a Alodie (staronúbijsky ⲁⲣⲟⲩⲁ, Aroua). Později zde kvetlo zejména monofyzitské křesťanství. Detailnějšímu ponoru do núbijského křesťanství jsem věnoval samostatný text, proto nyní půjdeme dál.

V současném hlavním městě Súdánu Chartúmu je místo, kde se slévá Modrý a Bílý Nil – odtud pokračovalo křesťanství proti proudům obou Nilů různými směry. Modrý Nil dovedl rané křesťanství do Aksumské říše, do oblasti dnešní Etiopie. Křesťanství má v Etiopii velmi dlouhou tradici: vzhledem k novozákonní výpovědi může být křesťanství přítomno v oblasti dnešní Etiopie již od prvních desetiletí jeho existence. Ve Skutcích apoštolů čteme, že došlo k pokřtění etiopského hodnostáře, který putoval do Jeruzaléma, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností jako vyslanec etiopské královny, a to ještě před obrácením Šavla z Tarsu.

Muslimská expanze nedlouho po vzniku islámu v 7. století poměrně rychle v severní Africe přepsala náboženskou realitu a křesťanství se stalo menšinovým, leč stále přítomným náboženstvím. Na území dnešní Etiopie se ovšem udrželo jako převažující víra až do dnešních dnů (převažuje Etiopská pravoslavná církev, od níž se dříve oddělila Eritrejská pravoslavná církev). Severní Afriku velmi rychle po svém vzniku ovládl islám, ovšem při pobřeží Středozemního moře v oblasti dnešní Libye, Tuniska, Alžírska až po Maroko tvořila křesťanská skupina ještě po několik staletí významnou množinu lidí.

Christianizace Afriky ve druhé fázi

Druhá fáze christianizace Afriky začala v 15. století: spolu s krvelačnými evropskými kolonizátory připlouvali – zprvu jen do pobřežních oblastí – křesťanští misionáři. Ti později začali pronikat do hloubi Afriky a lze říci, že ve velmi odlehlých oblastech tato misie doposud doznívá. Opakovaně jsem v těchto místech pobýval a misii sledoval. V průběhu pěti set let se křesťanství dostalo do celé subsaharské Afriky, přičemž první úspěšné misie v nitru Afriky proběhly již v 16. století: například v roce 1548 byl pokřtěn král Šonů jménem Monomotapa na území Zimbabwe díky misijní výpravě jezuitů.

Dnešním pohledem je bohužel zjevné, že Evropané nectili původní obyvatele Afriky jako osoby s nezcizitelnou důstojností Božího obrazu, ale povětšinou je zvěcňovali a redukovali na pracovní sílu, kterou vyváželi za oceán a do Evropy. Evropská arogance se v Africe zabydlela a ve větší míře ji opustila až ve 20. století s osvobozováním jednotlivých zemí. Misionáři se sice někdy snažili vyvažovat tuto extrémní aroganci a zločinnou okupaci křesťanským přístupem, ovšem rovněž oni přistupovali k Afričanům silně paternalisticky a jejich původní náboženství zhusta označovali za čarodějnictví a tedy de facto satanismus, který je nutno vymýtit.

Jistě, některá náboženství se jevila jako čarodějnictví a samo čarodějnictví významně prostupovalo a stále ještě prostupuje tradiční – a rozhodně nejen venkovskou – africkou společnost, ovšem existovala a stále existují tradiční africká náboženství jako je bwiti, serer nebo jorubské náboženství, která nejenže s čarodějnictvím neměla nic společného, ale šlo naopak o tzv. etická náboženství, kde se kladl velký důraz na obecné blaho, pomoc bližnímu a celoživotní mravní a morální růst. Misionáři ovšem odmítli i tato náboženství, označili je za náboženství ďábelská a sochy, amulety a jiné předměty pálili jako dílo Satanovo.

Na částečnou obhajobu misionářů je třeba dodat, že dnes máme diferencované informace o všech těchto náboženstvích v dostatečném množství a můžeme poctivě rozlišovat, což misionáři tehdy nedokázali. Nesmíme ale přehlížet celkový velmi arogantní, povýšenecký přístup Evropy jako celku k Africe. Afričtí křesťané dnes hovoří o pošlapání jejich historie bílými misionáři a potřebě postavit se čelem těmto kulturním a náboženským chybám, ba těžkým hříchům.

Současná třetí fáze christianizace Afriky

Jak již bylo krátce zmíněno, s tímto doznívajícím typem misií druhé fáze jsem se při svých etnografických pobytech v Africe setkal ve velmi odlehlých místech, např. u surmických etnik na hranici Jižního Súdánu a Etiopie nebo u pygmejských etnik ve střední Africe. Tito lidé žijící v těžko dostupných odlehlých oblastech jsou často doposud negramotní a neměli možnost setkat se s evangeliem. Misionáři k nim ještě dnes přistupují často bez respektu k jejich kultuře a náboženství. Podle mého soudu je takové jednání dále neudržitelné, což potvrzuje změna misijní metody v rozvinutějších oblastech Afriky, které výrazně posunuly moderní komunikační technologie a rozvoj vzdělanosti. Paternalistický přístup nyní nahrazuje přístup partnerský založený na respektu k alteritě, který tenduje spíše k doprovázení a dobře adresované nabídce po saturování smyslu.

Po pádu kolonizačních nadvlád evropských zlodějských klíšťat přišla ve 20. století vlna zájmu o původní africká náboženství (s výrazným pelem znovuzrození černé identity), jež byla později následována další velkou fází christianizace. Zatímco o první fázi můžeme hovořit jako o fázi apoštolské, druhou fázi bychom měli nazývat fází paternalistickou, třetí fázi na základě změny metody v přístupu k adresátovi evangelizace můžeme nazvat partnerskou. Domnívám se, že současná třetí fáze má principiálně mnohem blíže k oné první apoštolské fázi. Druhá fáze snad propadla do smetiště dějin jako mezitímní. Rovněž je třeba dodat, že některá misijní hnutí přicházela s potřebou proměny způsobu misie již v 19. století (např. Misionáři komboniáni Srdce Ježíšova; Misionáři Afriky, tzv. Bílí otcové a další). Nerad bych redukoval skutečnost na černobílou simplifikaci barevné komplexity, ale ono to holt černobílé bylo. A to bohužel doslova.

Afričané v subsaharské Africe odedávna zdůrazňovali ty prvky křesťanské víry, které bylo možné uvádět v soulad s jejich tradiční vírou, a tedy v různých oblastech různé. Začaly tak vznikat unikátní synkretismy křesťanství a původních náboženství, ale také nové ryze křesťanské církve, které lépe odpovídaly potřebám afrických věřících a kterým Afričané mnohdy více důvěřovali.

Vedle v zásadě nekonfliktních nových afrických církví se také zrodily africké křesťanské církve s vyhrocenějšími postoji, které hlásaly, že Bůh by k Afričanům jistě neposlal bílé kazatele, kteří jim nerozumí, a tak byly ke katolickému i protestantskému křesťanství velmi podezřívavé. Tak byl například v roce 1921 v Belgickém Kongu (dnes Demokratická republika Kongo) založen kimbanguismus – nové křesťanství vyznávané věřícími Církve Ježíše Krista na Zemi. Tito křesťané vyznávají, že skutečný Ježíš byl černé pleti, neboť Ježíš bílé pleti by nebyl určen jim. Dalším příkladem vymezující se nové africké křesťanské církve je např. beninská Nebeská církev Kristova, která pokládá katolické křesťanství v Beninu za synkretismus křesťanství a vodunu, a z jejího pohledu za obcování katolíků s čarodějnictvím, proti čemuž se ostře vymezuje.

Pro specifika afrického křesťanství se rovněž zrodila africká křesťanská teologie jako samostatná disciplína. Vznikla v polovině 20. stol jako reakce afrických teologů na koloniálně misionářský přístup k Afričanům a jejich původním náboženstvím, který se Afričanům pochopitelně zpětně vůbec nelíbí. Toto hnutí znamenalo většinový konec druhé velké fáze christianizace Afriky paternalistickým způsobem.

Africká teologie dnes stojí na učení prvních nezávislých afrických církví konce 19. a začátku 20. století a formuje křesťanství africkým způsobem myšlení a života. Za centrum africké teologie byla na počátku tohoto myšlenkového hnutí považována katolická teologická fakulta univerzity Lovanium v konžské Kinshase. V roce 1968 se tam odehrálo kolokvium o africké teologii. Ostré kritice byl podroben koloniální diskurz, který likviduje jazyky a kultury, zatímco skutečně křesťanský diskurz má být letniční a vyjadřovat se ve všech jazycích a kulturách. Zdůrazňuje se například, že evropská interpretace teologických témat pomocí aparátu řecké filozofie naprosto neznamená, že tak musí postupovat africká interpretace, která má nezcizitelné právo ctít interpretační aparát své, například bantuské filozofie, ale i mnohých dalších.

Unikátní synkretismy

V Africe jsou běžným jevem synkretismy původních náboženství a importovaných monoteismů, zejména islámu a křesťanství. Hovoří se o skutečnosti, že mnozí Afričané sice přijali importovaná náboženství, ovšem neopustili původní víru, a vznikly tak náboženské synkretismy i unikátní kulturní tradice v rozličných podobách. Z rozsáhlé palety jsem vybral tři synkretismy, které jsem měl možnost na místě studovat a po nějakou dobu sledovat.

Synkretismus bwiti a katolického křesťanství

V africkém Gabonu praktikují lidé – včetně mnohých tamějších katolických křesťanů – tradiční náboženské rituály bwiti založené na konzumaci kořene keře iboga se silně psychedelickými účinky. Komplexní náboženský systém bwiti s dlouhou tradicí je vzhledem k okolním původním africkým náboženstvím a kultům unikátní – jde výhradně o sebepoznání, duchovní vhled do podstaty skutečnosti, odhalení duchovního závoje, setkání se se sebou samým v nejvnitřnějším smyslu slova. Duchovní směr bwiti nemá sumu nauky, která by se předávala, vyučovala, ale má iniciační a postupové rituály, při kterých se díky alkaloidu ibogainu dosahuje změny vědomí a vhlédnutí do podstaty skutečnosti. Člověk se otevírá vizím a přijímá pochopení reality; neučí se, ale nahlíží.

Teologie bwiti a katolického křesťanství si výrazněji nekonkuruje, neboť v bwiti jde výhradně o sebepoznání a hluboký vhled do podstaty reality. Samo bwiti se příliš nezabývá Bohem ani božstvy, přesto se ale traduje, že Bůh stvořitel Zame ye Mebege daroval lidem ibogu. Identifikace původních bohů a božstev s jednou z křesťansky nahlížených osob Trojice – typicky s Bohem Otcem nebo s Duchem svatým – je v afrických synkretismech běžná. Iniciační rituál bwiti, kterého se účastní rovněž vyznavači synkretismu, probíhá několik dní (podle oblasti 3 až 7) a přijímá se při něm velké množství psychoaktivní ibogy.

Synkretismus jorubského náboženství a katolického křesťanství

V Nigérii existuje vitální náboženská tradice – jorubské náboženství. Věřící Jorubové vypovídají, že každodenní život spočívá ve správné rovnováze ori, což doslovně znamená hlava, ovšem význam je spíše duše, respektive její část, která je spjatá s osudem jedince. Tento unikátní osud každého člověka je nazýván àyànmọ́. Každý člověk by měl hledat svůj osud, snažit se být s ním v souladu, dosahovat dokonalosti, dělat dobré a prospěšné věci. Duchovní vědomí člověka musí růst, aby bylo nakonec schopno spojit se v okamžiku smrti s nejvyšším Bohem Olodumarem a stát se jedním. Posilování duchovního vědomí se děje pomocí iwapẹlẹ, meditativní recitace a niterné úcty spojené s modlitbou k orišům a nejvyššímu Bohu.

Mnoho středoafrických tradičních náboženství vyznává, že nejvyšší Bůh stvořitel (např. Olodumar v jorubském náboženství nebo Nana Buluku ve vodunu) je pro člověka nedostupný a nelze s ním komunikovat jinak, než skrze prostředníka. V synkretismu jorubského náboženství a křesťanství je Olodumar chápán jako Bůh Otec, pro věřící synkretismu jorubského náboženství a islámu je Olodumar jediný Bůh. Olodumar (nebo též Olurun) je Bůh vzdálený, nekomunikuje s lidmi přímo, pročež mu nejsou zasvěceny žádné svatyně či rituály. Komunikace mezi Bohem Olodumarem a lidmi náleží prostředníkům. Z ryze křesťanských pozic taková koncepce (zcela nedostupného Boha Otce, který stvořil svět a poté se vzdálil a není nijak přítomen, čímž vystává potřeba prostředníka, jenž ale nedosahuje velikosti Boha Otce) sice může zavánět některou z mnoha forem subordinacionismu, ovšem to věřící příliš nereflektují.

Synkretismus vodunu a katolického křesťanství

Katoličtí misionáři, kteří se dostali do Beninu v začátcích evropské kolonizace Afriky, viděli na základě četných lidských obětí v elementárních základech vodunu působení zlého, pokušitele, otce lži, tedy Satana. Vodunský zasvěcenec podle tohoto přístupu k problematice vědomě a záměrně spolupracuje se zlem, respektive se zlým, s jeho pomocí působí zlo směřované proti nepříteli. Jak je tedy možný nebo alespoň myslitelný synkretismus křesťanství a vodunu? Jak je možné spřátelit trojiční monoteismus s polyteismem?

Vodun je v západní Africe natolik součástí kulturně-náboženské tradice lidí, že se mnohým zdá, že jej zkrátka nelze ze života vyčlenit. Pro mnohé lidi v západní Africe je vodun bytostnou součástí kulturně-náboženského programu, kterým čtou realitu, a jako takový je také pevnou součástí, lépe řečeno přímo nosným pilířem tamějších mravů. Odpověď na základní otázky lidského života pro tyto domorodce není křesťanství na jedné straně, nebo vodun na straně druhé. Vodun chápou jako fakt a součást své identity. Do tohoto výchozího zadání z vnějšku přichází křesťanství s nabídkou spásy. Věřící, který se rozhodne křesťanské poselství přijmout, přijímá křesťanská východiska a logicky je nastavuje na svůj dosavadní život, na své chápání reality, na svůj program, jímž čte svět kolem sebe. To, co se nám zdá být v ostrém rozporu, jemu v rozporu nepřipadá.

Africké křesťanství je nedílnou součástí křesťanství světového – od samého počátku existence křesťanství jej Afrika spoluutváří. Počtem křesťanů je Afrika v mezikontinentálním srovnání na vedoucí pozici. Kromě specifického teologického pohledu a různých akcentů dala Afrika světu také nové křesťanské církve a mnohé unikátní křesťanské synkretismy, z nichž některé jsou v souladu s křesťanskou naukou, jiné jsou na hraně nebo explicitně za hranou pravověří. Pokud se hovoří o krizi křesťanství v Evropě, v Africe je situace zcela opačná. Zatímco dříve africké křesťanství velmi nechutně formovala zločinná kolonizace arogantního bílého Evropana, dnes je africké křesťanství opět v nebezpečí ze strany lstivého bílého neokolonialisty, který zdánlivě pomáhá, léčí, nabízí modré z nebe, ale ve skutečnosti chce znovu drancovat zdroje a chytře zotročovat. Pozor na něj. Non serviam!

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

Audio:

Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace v Africe s doktorem Havelkou. Praha, 2024.