Nahé, krásné a nejmenší – to jsou pygmejské ženy. Duch lesa a bůh lovu – to je pygmejská mytologie

Pygmejové je obecné – ovšem (jak dále uvidíme) v poslední době problematizované – označení pro rozličné etnické skupiny po celém světě, jejichž příslušníci mají nezvykle nízkou průměrnou výšku postavy. Antropologové definují pygmeje jako jakoukoli etnickou skupinu, jejíž dospělí jedinci nedorůstají výšky 150 cm.

V tomto textu nás zajímá kultura a náboženství středoafrických pygmejů různých etnických skupin. Pygmeje žijící v oblasti střední Afriky rozlišujeme na západní (například Aka, Mbenga, Mbenzele nebo Baka) žijící zejména v západní části Demokratického Konga, Středoafrické republiky, v Kamerunu a Gabonu, a pygmeje východní (například Mbuti nebo Efe) žijící ve východní části Demokratického Konga, ve Rwandě, Burundi a Ugandě.

Východní a západní skupiny pygmejů se vzájemně oddělily přibližně před dvaceti tisíci lety. Někdy se ještě uvádí střední oblast pygmejů, ke které se řadí například pygmejové Twa (a ti se dále dělí na střední a jižní). Pojem pygmejové ovšem ve střední Africe začíná mít negativní podbarvení. Navrhuje se proto nahradit neutrálním pojmem a skupiny pojmenovávat podle etnik. Na druhé straně však široce přijímaný neutrální pojem pro pygmeje ve světových jazycích dosud absentuje. Je třeba předeslat, že pygmejové zažili z rukou svých vyšších sousedů velké útrapy. Těm se ale v tomto článku nevěnujeme.

Nejstarší lidé střední Afriky

Středoafričtí pygmejové přináleží mezi prapůvodní lidské obyvatele střední Afriky, do dnešních dnů přežívající v méně početných klanech především na březích veletoku Kongo – nejvodnatější řeky v Africe, druhé nejvodnatější na celém světě. Žijí v relativně izolovaných skupinách po několika desítkách osob.

Život pygmejů zůstal po tisíciletí kulturního vývoje lidstva velmi prostý, na první pohled nezměněný, to ale neznamená, že nemají bohaté náboženské tradice, ba právě naopak. Mezi středoafrickými pygmeji různých etnik a klanů najdeme hned několik unikátních náboženství. Stojí například u zrodu známého náboženství bwiti, v němž jde o hlubinné sebepoznání, nazření skutečné reality pomocí promyšlených iniciačních obřadů při kterých se přijímá větší množství halucinogenní ibogy.

Kořen keře iboga obsahuje více než deset různých indolových alkaloidů, přičemž nejúčinnějším z nich je alkaloid ibogain. Bwiti má iniciační a postupové rituály, při nichž se dosahuje změny vědomí a vhlédnutí do podstaty. Člověk se otevírá vlastním vizím a přijímá pochopení skutečnosti; neučí se, ale nahlíží. Dnes bwiti jen v samotném Gabonu vyznávají miliony věřících. Náročný iniciační obřad trvá až sedm dní. Zakladateli této fascinující tradice jsou právě středoafričtí pygmejové, kteří jsou známí rovněž jako velmi zkušení bylinkáři.

Vzhledem k jejich stáří a dlouhodobé izolaci můžeme pygmeje nahlížet v oblasti náboženství jako pramen tryskající z počátku, kdy se člověk probudil do rozumem obdařeného bytí a začal skládat své představy o tom, co jej přesahuje. Podle recentních výzkumů jejich DNA (konkrétně podle divergence mtDNA) se od ancestrální středoafrické populace pygmejové oddělili přibližně před sedmdesáti tisíci lety a po dobu asi třiceti tisíc let žili relativně izolovaně.

Náboženství pygmejů Mbuti

Pygmejové Mbuti (plurál BaMbuti) věří v množství bohů a tradují o nich prastaré mýtické příběhy. Nejvyšším bohem jejich panteonu je Khonvoum — bůh lovu, pevně vládnoucí za pomoci luku vyrobeného ze dvou hadů, jevící se lidem jako duha. Vždy po soumraku Khonvoum shromažďuje hvězdy a vrhá je do Slunce, aby jej oživil pro další den. Často se sklání k lidem prostřednictvím Gora – boha bouře a hromu –, který se ale může jevit také jako veliký slon.

Podle jednoho z příběhů (kterých jsem ve střední Africe slyšel více) může Khonvoum přijít za lidmi v podobě chameleona a právě zde můžeme cítit ovlivnění bantuskými náboženstvími, kde hraje chameleon klíčovou roli při zvěstování smrti. Se smrtí jsou mezi mnoha bantuskými mýty spojeni právě chameleon a ještěrka.

Známá legenda vypovídá, že nejvyšší bůh vyslal chameleona, aby lidem zvěstoval jejich nesmrtelnost, ale chameleon šel velmi pomalu a předběhla jej ještěrka, která nesla přesně opačné poselství, totiž, že lidé jsou smrtelní a čeká je trpký konec, a protože ještěrka doručila svou zprávu dříve, stalo se, že lidé se stali smrtelnými. Chameleon i ještěrka jsou v bantuských kulturách špatnými znameními – obě zvířata jsou spojována se smrtí.

Nejvyšší bůh Khonvoum podle pygmejské víry stvořil člověka z hlíny. Tento prvek je v tradičních afrických náboženstvích běžný a koresponduje také s křesťanskou a islámskou naukou, která Afriku v posledních staletích přikryla jako těžko prostupný naukový příkrov, pod nímž lze často spíše tušit než zřít původní náboženské představy. Bůh měsíce – přítomný snad ve všech starobylých náboženstvích – se mezi pygmeji Mbuti nazývá Arebati, ale podle tradice jiných etnik žijících ve stejné oblasti je právě Arebati nejvyšším bohem a stvořitelem lidí. Bůh lesů se nazývá Tore.

Zatímco v bantuských náboženstvích je s příchodem smrti spjatá ještěrka a chameleon, pygmejové Mbuti jsou dnes sice významně ovlivněni jejich tradicemi, mají ale svůj originální mýtus: Podle jejich tradice první pygmejové ukradli Torovi oheň; ten je pronásledoval, ale nechytil je a když se vrátil domů, zjistil, že jeho matka zemřela. Za trest rozhodl, že lidé budou také smrtelní.

Duše člověka je nazývána megbe. Jakmile člověk zemře, jeho nejstarší potomek přiloží ústa na ústa nebožtíka a vdechne část jeho duše, čímž má zajistit přežívání zemřelého ve svém rodu. Mnohá africká náboženství rozlišují duši a ducha člověka jako nestejné ontologické kategorie. U pygmejů Mbuti se mi ovšem pro jazykovou bariéru nepodařilo tuto diferenci verifikovat.

Další část duše nebožtíka by měla obývat zvíře, které má daný klan na svém totemu, často je to šimpanz nebo leopard. Nevdechne-li potomek část duše nebo je totemové zvíře zabito, zmizí duše nenávratně v džungli, kde se stane poloviditelnou bytostí zvanou lodi a takto žije s jí podobnými navěky.

Náboženství pygmejů Aka a Twa

Západní pygmejové Aka (plurál BaAka svádí k záměně za etnikum Baka) uctívají lesního ducha zvaného Jengi (v jiných dialektech také Djengui nebo Ejengi). Jengi je klíčovým prostředníkem mezi nejvyšším bohem nazývaným Komba a lidmi. Bůh Komba je lidem nedostupný – proto se obrací k Jengimu, jeho žádají o pomoc a ochranu. Les je pro pygmeje posvátný, neboť Jengi je v lese všudypřítomný. Po úspěšném lovu lidé děkují Jengimu tanečním obřadem luma.

Klíčové společenské události se u pygmejů nikdy neobejdou bez hudby. Oblíbeným nástrojem je (vedle rozličných bubnů) bambusová flétna n'dehou. Pygmejská hudba je ale především vokální (a pro svůj unikátní projev je mimořádně zajímavá z hlediska fonetiky). U pygmejů Twa je jedním z nejdůležitějších přechodových obřadů ima. Jde o oslavy – po několikaměsíční izolaci a výuce – při příležitosti dospívání dívek. Podobně důležitý obřad absolvují také dospívající chlapci. Smrt je považována za trest. Jakmile člověk zemře, lidé by kolem těla měli celou noc tančit v modlitbách k Jengimu.

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.