Článek
To si takhle na Martiniku v klidu kráčíte do teploučkého karibského tyrkysu, který jako by vypadl z prospektu cestovky, doma zima jak v Rusku, takže cajk, trochu si hlídáte krok, protože předsevzetí, že míchané drinky tam začnete sázet až po obědě, padlo za vlast hned po snídani, a protože jste při koupi zájezdu lehce špórovali, musíte mezi lehátkem, které na remízu drží vašich plnotučných čtyřicet dva let, a tyrkysem vody, která naopak prostorovou velkorysost ocení patřičným výtlakem, zvládnout pár desítek metrů přes public beach, neboť – co si budem – ty lacinější tříhvězdy nemají vlastní pláž. Na druhou stranu zlatá tříhvězda, vždyť doma předpokládají, že jste v Trenčíně na ultranudné konferenci k novým směrnicím GDPR, takže prostě nešlo říznout do rodinného účtu víc a muselo se to polepit z „živejch“. No a proto všechno teď prostě musíte zvládnout ten otravný tucet nabízečů modrého z nebe. Dvacet metrů. To se dá přežít.
„Nejlepší karibskej opalovací krém! Deset za cenu jednoho!“ nasadí první.
„Nechci, mažu se stovkou, jsem v Trenčíně. Neotravuj,“ odpovídáte.
„Kubánskej rum. Pamatuje ještě doby, kdy Fidel běhal po lesích a chystal revoluci!“
„Mám ho u bazénu zadara. Nosí ho tam Fidelova vnučka. Vysmahni.“
„Tak doutníky! Balila je Fidelova prababička, handmade!“
„Nemám zájem.“ To mohlo skončit až u indiánů.
„Hej brachu, holky jako ze škatulky!“
„Jsem tady s kamarádkou, vodpal, chci se vykoupat.“
„Podpultový hormony na steroidech!“
„Vypadám snad…? Zmizni.“
Jedenáct otrapů jste zvládli. Ty dva poslední už s nervovým vypětím, které by přetrhlo i háčko basáka z Kornů. Ale ten poslední do tuctu, co stojí už málem ve vodě, udeří hřebíček na hlavičku. Jen tak špitne: „Huleníčko, bráško… Dva paviáni a vyřešenej vesmír…“ A je zle. Ta zatracená (tvrdě a hrdě potlačovaná) chuť byla právě aktivována při posledním kroku do vody, někde tam, kde noha přestává stoupat a začíná klesat, aby dopadla do teplé karibské lázně a lehce se zabořila do běloskvoucího písku. Jak ten krok mohl dobře skončit. Jak měl dobře skončit! Ta zatracená aktivace nohu zastavila nahoře. A vy tam najednou stojíte, jako by ten falešný Snoop Dogg zastavil čas – ale pouze ten váš čas, protože všechno ostatní normálně běží, ba jako by to běželo dvojnásobnou rychlostí. Jak popíšete čas beze slov?
To dodrbané křáčí, které vás už stálo dream job, které stojí za většinou hádek s manželkou, které milenka nesnáší, které vám konstantně snižuje fízu a zvyšuje chuť jíst, ba nezřízeně žrát, ba narvat se k prasknutí tak, že se reálně proměníte ve žrádlo a zmizí rozdíl mezi subjektem a objektem; které vám přináší samé trable, ale zároveň… – Ve stejnou chvíli, kdy vám tak náhle a direktivně zastavil čas, pochopil Snoop, že vás má. Vlastně vás měl už mnohem dřív. Vybral si vás už na lehátku, a triangl Snoop–vy–chlupatá palma se krásně vyrýsoval. Teď vás vlastní a na ničem jiném už nezáleží. Jde jen o to, jak nejrychleji směnu zprocesovat a inhalovat. Těch jedenáct předešlých už se vůbec nepočítá. Kdybyste se otočili, už by tam ani nebyli. Vesmír se totiž zhroutil do sebe a zůstali jste jen vy dva a kšeft. Nic jiného už neexistuje. Byla to všechno jen iluze. Zdání. Celá ta desetiletí jste si kladli nepříjemnou otázku, zda existuje svobodná vůle, nebo jste jen praporek v měnícím se větru sebestředně vě(t)řící, že se rozhoduje sám. Teď je vše vyjasněné. Heteronomní motiv brutálně zadeterminoval. Fyzika úřaduje. Svobodná vůle patří jen do hubených pohádek nebo tlustých filozofických děl.
Prostě a jednoduše se nepodařilo do vody dojít. No a co? Voda nezmizí. Naopak. Bude potom ještě tyrkysovější, a teplejší, a příjemnější, a dokonalejší, a vůbec… krásnější. Proč se teď nejde zabývat otázkou, co je krása? Aha, zabývání se totiž vyžaduje plynutí času. Proč? Čtyřicet dva.
Pustil se čas. Teď to běží rychle: Kolik? Tolik. Moc! Tak tolik. Spíš tolik. Dobře, vydrž. Lehátko, šrajtofle, výmluva, zpátečka. Deal. Ruka, kapsa, peace bro. A ještě ani nedozní ten zvukomalebný peace a zpoza palmy se vynoří chlupatej. A čas se znovu zastaví, vesmír se znovu smrskne a znovu jste jen vy dva a kšeft. Jenomže deal teď bude sakra dražší, a jestli ne, tak se ten zastavený čas protáhne, a to řádně. Zase se třepetáte ve větru a víte, že se všechno rozhoduje mimo vás. Nebo ne? Není tohle ten okamžik, kdy povolat chiméru svobodné vůle?
P.S. To vám delegátka nemohla říct, že jsou na pláži chlupaté palmy? No mohla, ale co by z toho měla? Taky musí z něčeho žít. Vždyť je jí taky čtyřicet dva.
P.P.S. Teď, nebo nikdy!
