Nádherné muslimky, fascinující tradice, léčitelé i synkretismy. To je unikátní africký islám

Islám je podle recentních statistik druhým nejrozšířenějším náboženstvím v současné Africe: hlásí se k němu 42 % celé populace kontinentu, přičemž v saharské a sahelské oblasti je to v mnoha zemích až 99 % obyvatel, v subsaharské Africe přibližně třetina populace. Tato čísla je však nutné doplnit, vysvětlit a realitu afrického islámu detailněji představit.

Islám se zrodil v jihozápadní Asii, konkrétně ve starobylé Mekce, kde se již stovky let před příchodem proroka Muhammada nacházela významná regionální svatyně; Afrika se ale stala prvním kontinentem, kde se islám začal bleskově šířit. Dnes je islám druhým nejrozšířenějším náboženstvím světa a v Africe žije celá třetina jeho vyznavačů. Někteří autoři považují islám (stejně jako křesťanství) za tradiční africké náboženství a já tento výrok považuji za plauzibilní a hájím jej též.

Afričtí sunnité, ší’ité, ibádijové a početná množina bezkonfesních muslimů

Většina z dnešních afrických muslimů jsou sunnité, ovšem mnozí jsou tzv. nekonfesní (nebo též bezkonfesní) muslimové, např. v Mali je nekonfesních muslimů více než polovina, a menšina je rovněž ší’itská. Nekonfesní muslimové se cítí prostě jako muslimové, bez dalších dodatků. Nechtějí se identifikovat s žádným směrem islámu, s žádnou z jeho větví nebo právních škol. Islám v Africe rohodně není statickou skutečností, naopak se poměrně pružně proměňuje a reaguje na lokální požadavky věřících v kontextu jejich kultury, historie a současnosti.

Geograficky se bratru polovina celého islámského zeměpásu nachází v severní Africe – od Mauretánie na západě až po Súdán na východě. Afrika je také domovem prestižních islámských univerzit a knihoven, jimž vévodí káhirská univerzita al-Azhar. Lze říci, že Afrika zásadně spoluutváří světovou tvář islámu a rozhodně by z globálního hlediska neměla být opomíjena. Stejně tak opačně platí, že islám zásadně spoluutváří (nejen) náboženskou tvář Afriky: v kontaktu s původními kulturami přinesl do mnohých oblastí gramotnost (následně i vzdělanost na vysoké úrovni), pomáhal utvářet politiky států, společenské zřízení, kultivovat hospodářství a výrazně redukovat kriminalitu. Vzhledem k islámu v Africe je také důležité, že kontinent je svým severovýchodním pobřežím v kontaktní blízkosti nejsvětějších míst islámu: Mekky, Medíny, Jeruzalému a Damašku.

Hluboké kořeny afrického islámu

Islám pronikl do Afriky ihned po svém vzniku, když někteří z jeho prvních následovníků vyslyšeli doporučení, aby namísto čelení pronásledování ze strany arabských polyteistů raději opustili mekkánskou oblast, překonali Rudé moře a uchýlili se do Aksumské říše, kde v té době vládlo monofyzitské křesťanství. Stalo se tak již v osmém roce před novým islámském letopočtem (8 BH), tedy v roce 614 našeho letopočtu. Tradice tento přesun nazývá první hidžrou.

Do Afriky tehdy podle tradičních narativů necestovalo mnoho prvních stoupenců – šlo patrně jen o desítky lidí, z nichž mnozí se po letech vrátili do Mekky a Mediny –, ovšem i menší počet prvních muslimů, který se usadil v oblasti dnešní Etiopie, Etitrei a Somálska dokázal přesnést mladou víru do nového prostředí a začít ji šířit.

V přímořském městečku Zeila (v dnešním Adenském zálivu na pobřeží Somálska) tehdejší muslimové postavili (snad již) v roce 615 malou mešitu, která měla později dvě qibly – tedy dva směry modlitby –, neboť byla vystavěna ještě v době, kdy qibla směřovala k Jeruzalému, což bylo po několika letech změněno na směr k Mekce.

Totéž se stalo v přístavním městě Massawa (v dnešní Eritrei), kde měli první muslimové postavit nejstarší mešitu v Africe a patrně nejstarší mešitu světa; stalo se tak snad již v roce 614 našeho letopočtu. Maličká kamenná stavba je stále udržovaná a cestovatel si ji v Eritrei může prohlédnout – dotkne se tak nejhlubších kořenů islámu v Africe.

Vzpomeňme, že počátek Muhammadových zjevení je datován do roku 610 a počátek veřejného vystupování do roku 613. Před vybudováním první mešity v Medině v roce 622, tedy v roce, do kterého byl později umístěn počátek islámského letopočtu, vznikla na africkém kontinentu vedle mešit v Massawě a Zeile ještě mešita v Negashi (dnešní Etiopie), také snad již v roce 614. Poměrně paradoxně tak muslimské mešity v Africe stály ještě před oficiálním počátkem islámu po prorokově přesídlení z Mekky do Mediny.

I proto někteří afričtí muslimové hovoří o islámu jako tradičním africkém náboženství. Nezbývá než souhlasit. Totéž se po mém soudu týká afrického křesťanství, které tam zapustilo hluboké kořeny ihned po ukřižování Krista, a malý Ježíš po africké zemi uskutečnil své první kroky, vždyť svatá rodina po jeho narození uprchla do Egypta, kde žila několik let. Proto tvrdím, že jako křesťan, který se obrátil při dvouleté cestě po Africe, vyznávám tradiční africké náboženství. S působením v Africe, konkrétně v Egyptě, jsou rovněž spjati velcí proroci islámu Ibrahím (Abrahám), Júsuf (Josef), Hárún (Áron), Músá (Mojžíš), Júša (Jozue) a Ísá (Ježíš), o nichž je řeč v Koránu. Korán také hovoří o africké královně ze Sáby, v muslimské tradici později nazývané Bilqís. Korán opakovaně hovoří o egyptském faraonovi, což je další africká stopa.

Další postup islámu (nejen) v severní Africe byl velmi rychlý: již v roce 641 za vlády chalífy Umara ibn al-Chattába muslimská vojska ovládla Egypt a následující rok také území dnešní Libye; o šest let později muslimové ovládli území dnešního Tuniska. Další tři desetiletí stačily na to, aby islám ovládl prakticky celou severní Afriku až k pobřeží Atlantského oceánu a pomalu začal pronikat Saharou na jih. (Islamizaci Maghrebu věnuji v budoucnu samostatný článek.) Džihád (slovem, mečem i rukou) byl mimořádně úspěšný a rychlý. Jen pro upřesnění: slova džihád se není třeba bát, jde o pojem znamenající šíření víry, není primárně spjatý s násilím.

V 9. a 10. století se islám začal šířit také v západní Africe, kde převládla Málikovská právní škola (tzv. Málikovský madhab), dominantní rovněž v severní Africe, kde islám také ovlivňuje súfijská mystika. Hanífovský madhab je v Africe více rozšířen pouze v Egyptě, kde se také ve 12. století rozšířil zvyk slavit narozeniny (mawlid) proroka Muhammada, později rozšířený po celé severní Africe. Ší’itský Džafarovský madhab je v Africe minoritní. V Libyi také najdeme nepočetnou množinu ibádiů.

Rozvoj černého islámu a jeho madhaby

V 9. století začaly na území afrického rohu vznikat první sultanáty, které v následujících staletích ovládly svahilské pobřeží až po Mozambik a na určitou dobu i ostrov Madagaskar. Islám se ale na východním pobřeží Afriky výrazněji zabydlel již kolem roku 780. Ve východní Africe dominuje Šáfiovská právní škola (tzv. Šáfiovský madhab). Ovládnutí saharské Afriky islámem fakticky ukončilo první fázi christianizace Afriky. Až do nástupu islámu byla severní Afrika většinově křesťanskou oblastí s množstvím význačných (zejména monofyzitských) teologických škol a dala světovému křesťanství mnoho velkých myslitelů.

Podle jedné z tezí bylo neobvykle rychlé šíření islámu v severní Africe usnadněno také jednoznačným mravním kodexem obchodních aktivit, zejména v souvislosti se zakázanou lichvou a v souvislosti s bezpečností obchodních činností, předvídatelnosti, platností dohod atd. Mezi muslimy se díky platnému islámskému právu (šaría) a stručným, jasným a vymahatelným pravidlům obchodovalo lépe než mezi vyznavači různých náboženství s rozličnými mravními a morálními přístupy k obchodu. Ve prospěch islámské misie v Africe působí také např. tradiční africká polygynie.

Islám je v Africe přítomen od svého vzniku a má zde pevnou nepřetržitou tradici čtrnácti staletí – významně ovlivnil nejen oblast náboženství, ale také kultury, obchodu, politiky a společenského zřízení. Afrika ovšem také recipročně ovlivnila tamější islám, a proto se hovoří jak o islámu v Africe, tak také – a to je v subsaharské Africe po mém soukromém soudu přesnější – o tzv. africkém islámu. Africký islám je pro svůj otevřený vztah k tradičním náboženstvím a synkretismům nazýván také černý islám (Black Islam). Tento pojem má rovněž jsou významnou – a rozhodně nikoli pejorativně zabarvenou – výpovědní hodnotu.

Také proto je africký islám některými tamějšími muslimy považován za tradiční africké náboženství. Vzhledem k tomu, že patrně první mešita světa vyrostla právě v Africe a to ještě v letech před určením qibly směrem k Mekce v době, kdy islám v zemi svého zrození stále ještě bojoval o svou existenci, a vzhledem k otevřenosti černého islámu původním náboženstvím, se zdá být toto tvrzení zcela plauzibilní. Jestliže význam slova islám je „odevzdání se (totiž do vůle Boží)“, v mnoha afrických oblastech, zejména potom na rozlehlé Sahaře, je toto odevzdání se do Boží vůle skutečně existenciálním krokem, neboť přežít v tamějších nehostinných podmínkách není samozřejmostí.

Afrika je také domovem prestižních islámských univerzit, škol a knihoven, které hájí a střeží islámské pravověří po dlouhá staletí; jde zejména o saharskou oblast Afriky. V mauretánském Chinguetti se nachází nejstarší nepřetržitě fungující knihovna v Africe s převážně islámskou tematikou. K vidění a studiu jsou zde až devět století staré Korány, které si můžete i prolistovat! Klíčová univerzita, která v 15. a 16. století spoluutvářela tvář univerzitního islámu, byla islámská univerzita v malijském Timbuktu. Významná škola s knihovnou byla rovněž v nigerském Agadezu, ovšem na Sahaře jich bylo mnoho. Nejzásadnější univerzita, která přímo formovala a stále formuje vědeckou tvář islámu je bezesporu káhirská Univerzita al-Azhar. Založena byla (patrně) již v roce 988 a nepřetržitě se zde vyučuje islámská teologie, islámské právo, arabština a související vědy.

Vyznavači islámu tvoří přibližně 42 % celé africké populace. Geograficky islám kraluje severní Africe a sahelskému pásu. Významně je rozšířen také na svahilském pobřeží a v západní Africe. V jižní Africe je islám minoritním náboženstvím – v celém jihoafrickém regionu je muslimů přibližně 1 až 2 % obyvatel. Toto číslo ostře kontrastuje se statistikou v severní Africe, kde se k islámu v zemích jako je Alžírsko, Libye nebo Maroko hlásí až 99 % obyvatel.

Třináct afrických zemí hlásí počet nekonfesních muslimů nad dvaceti procenty: v Mali je to 55 % muslimů, v Nigéri 42 %, v Kamerunu 40 %, v Tunisku 40 %, v Guinei Bissau 36 %, v Ugandě 33 %, v Maroku 30 %, v Senegalu 27 %, v Čadu 23 %, v Etiopii 23 %, v Libérii 22 % v Nigeru 20 % a v Tanzanii 20 % z celkového počtu muslimů. V Africe žije velmi přibližně půl miliardy muslimů. Ší’itská menšina africké ummy je relativně nepočetná.

Počty věřících podle sčítání obyvatel je ovšem (zejména) v subsaharské Africe třeba brát pouze orientačně. Synkretismy a vícečetné náboženské identity – v subsaharské Africe poměrně rozšířený přístup k náboženské oblasti života – se zatím nepropisují do sčítání obyvatel, neboť na ně v dotaznících většinou není pamatováno. Přístup Afričanů k náboženství je velmi kreativní, což ovšem prozatím statistiky nereflektují, a proto je třeba konečná čísla výzkumů vnímat spíše orientačně. Statistiky nereflektují bohatství afrického náboženského života.

Africký koránismus, salafismus a súfismus

Nemalá skupina muslimů se v Africe kloní k súfijské tradici: zaměřují se na mystickou rovinu islámu, avšak dále se dělí do řady směrů. Jeden ze známých súfijských směrů západní Afriky je Tidžáníja s velkým počtem vyznavačů v Mauretánii, Mali, Nigeru, Senegalu a Gambii. Mnozí súfijci pocházejí ze synkretických kruhů, kde je islám propojován s tradičními africkými náboženstvími. Tyto synkretismy jsou v Africe na druhé straně ostře kritizovány africkými salafisty, kteří hovoří o přílišné afrikanizaci islámu. Salafismus se v Africe začal významněji šířit poměrně nedávno.

Výčet by nebyl úplný bez zmínky o koránistech (quráníjún): koránismus je myšlenkový proud, který odmítá božskou valenci hadíthů a jedinečně ji přisuzuje pouze Koránu. Dále je v Africe nemalé množství ibádiů, zejména na Zanzibaru, v Alžírsku, Tunisku a Libyi. V severní Africe má značný – nejen politický – vliv Muslimské bratrstvo.

Afrika je unikátní v přístupu také k pěti elementárním pilířům islámu. K prvnímu pilíři, který rozhodně není nijak samozřejmý, se dostaneme níže. Druhý pilíř – salát (modlitba) – je podle mého terénního výzkumu téměř všude dodržován. Třetí pilíř islámu – zakát (almužna) – je dodržován pouze v oblastech, kde muslimové netrpí zásadním existenciálním nedostatkem. Muslimové v téměř celém Sahelu a subsaharské západní Africe žijí v takové bídě, že zde hledí zejména na zachování života svého a nejbližší rodiny, případně klanu. Hovoříme o nejchudších zemích světa, kde neexistuje nezávadná pitná voda a jakékoli jídlo je vzácné.

Zatímco v saharské oblasti Afriky nás muslimové velmi často zvali přinejmenším na čaj a kávu, často ale také ke společnému stolu a bezpečnému přenocování, v Sahelu jsme tuto pohostinnost nezaznamenali prakticky vůbec a vzhledem k situaci tamějších obyvatel je to více než pochopitelné. To souvisí i s půstem v měsíci ramadánu – sawm –, který bývá přísně dodržován v afrických zemích při jižním pobřeží středozemního moře, kde je jídla hojnost, ale jinak je k němu přistupováno v zemích, kde lidé běžně hladoví a bojují s nedostatkem všeho o holé přežití (Mali, Čad, Niger…) v průběhu celého roku.

Pátý pilíř islámu – hadždž (pouť do Mekky) – je obecně ctěn zejména v ekonomicky stabilních oblastech a ponejvíce v zemích, které jsou Mekce nedaleké, jako je Egypt, Súdán, Eritrea, Džibutsko nebo Somálsko. Naopak ve vzdálených a chudých zemích jako je Mauretánie, Západní Sahara, Mali nebo Burkina Faso je pro většinu tamějších muslimů hadždž jen nesplnitelným snem. Na druhé straně význam slova islám, tedy odevzdání se do rukou Božích (Alláhových – arabské slovo pro jediného Boha), zde nabývá absolutního významu, neboť přežití je velmi nesamozřejmé. Vztah člověka k Bohu (ibádát) i vztahy mezi lidmi (mu’amalát) jsou tady dle našich opakovaných a dlouhodobých zkušenosti ryzí (i když se finančně podporovat zkrátka nemohou).

Černý islám a problematika synkretismů

V subsaharské Africe jsou běžným jevem synkretismy původních náboženství a křesťanství či islámu. Často se hovoří o skutečnosti, že mnozí Afričané sice přijali islám (nebo křesťanství), ovšem neopustili původní víru, a vznikly tak náboženské synkretismy i unikátní kulturní tradice v rozličných podobách. Zdaleka však nejde jen o synkretismy: i samotný islám v jednotlivých regionech zaznamenává jisté proměny podle kulturně-náboženského kontextu, do kterého vstoupil. Odlišnosti jsou často pouze v důrazech na určitá témata, jindy odrážejí kulturní specifika daného regionu nebo reagují na dobové proměny společnosti. Islám se do afrických kultur nejen inkulturuje, ale je jimi v daných oblastech rovněž zpětně ovlivňován (což je jev, který se týká i jiných náboženství). Vzniká tak unikátní kultura a specifická tvář lokálně ovlivněného afrického islámu.

Některé synkretismy islámu a původních náboženství jsou z hlediska islámské věrouky relativně nekonfliktní, jako je tomu např. v Senegalu u synkretismu islámu a tradičního náboženství serer. Sererský Bůh stvořitel nazývaný Roog je mezi Serery v Senegalu identifikován s jediným Bohem islámu. Dnes je většina Senegalců muslimského vyznání a náboženství serer tvoří jen nevýznamnou příměs mezi věřícími z etnika Sererů. Vzhledem k tomu, že Sererové vyznávali před příchodem islámu jediného Boha, lze je označit za hanífy, tedy přirozené monoteisty.

Složitější situace je v případě synkretismu islámu a vodunu v Mali nebo islámu a bori v Nigeru. Zde už islámská věrouka zaznamenává zásadní vychýlení: tato tradiční africká náboženství, ke kterým tamější obyvatelé přijali islám jsou totiž polyteistická a to je v příkrém rozporu s islámským striktním učením o jedinosti Boží (tawhíd). Z pozice islámské teologie jde o tzv. širk, nepřípustnou modloslužbu a přidružování dalších bohů či božstev k jedinému Bohu. Navíc se v případě vodunu hovoří o jeho provázanosti s čarodějnictvím, což je mnohými muslimy vně tento region nahlíženo jako nepřípustné a v zásadě považují synkretismus islámu a vodunu za participující na čarodějnických a tedy satanistických praktikách, což Korán velmi tvrdě odsuzuje (např. 36:60–62; 24:21; 43:61–63 a další). Ve výzkumu jsme zaznamenali pojmenování tohoto synkretismu islámský vodun (Islamic Vodun), což je termín, který používají i další autoři.

První pilíř islámu – šaháda (vyznání víry v jedinost Boží a Muhammadovo proroctví) – je v tomto a podobných případech přijímán jaksi kreativně. Mnozí Afričané ctí polyteismy svých předků. Je třeba si uvědomit, že Afričané vycházejí z jiných filozofií, z jiné kosmologie a také ontologické kategorie jako je např. lidská osoba chápou odlišně. Vyznat víru v jedinost Boží je možné, ovšem vzdát se své identity, vystoupit z linie svých předků, odmítnout generacemi ctěný mrav, zavrhnout tradiční božstva, to je ve společnosti, kde pouze příslušenství ke skupině zajišťuje status osoby a de facto přežití, velmi složité až nemožné. Afričané také o původních afrických náboženstvích nepřemýšlí jako o polyteistických, neboť to je cizí pojem, který přinesli monoteisté a aplikovali jej na tradiční náboženství.

Mezi Joruby v Nigérii se islám významně rozšířil ve 14. století zejména díky obchodu s rozvinutými říšemi v oblasti dnešního Mali – s určitým duchovním centrem v Timbuktu –, které s Joruby spojovala řeka Niger, ovšem do oblasti dnešní Nigérie se první muslimové dostali již v 8. století. Křesťanství se mezi Joruby rozšířilo až o mnoho staletí později a to postupně s výraznějším impaktem na společnost až v 19. století. Hovoříme-li o islámu a křesťanství v Nigérii, musíme zvýraznit nigerijské hnutí chrislam, které v zemi existuje od sedmdesátých let 20. století.Jedná se o náboženské hnutí mimo jiné synkretizující islám a křesťanství.

Nigerijský chrislam je označován za typicky jorubský fenomén. Chrislam odmítá vnímat křesťanství a islám jako dvě výlučná náboženství a hledá společné rysy, společné cíle a inkluzivní sjednocení. V pozadí vzniku chrislamu bylo rostoucí napětí mezi muslimy a křesťany v Nigérii. Počátek chrislamu bývá datován do roku 1976, kdy jeho zakladatel, pan Tela Tella, vystoupil s tvrzením, že je posel Boží, který přináší nové náboženské hnutí Ifeoluwa (v překladu: mise lásky k Bohu). Tella byl původně muslimem a nové hnutí vystavěl na pěti pilířích, jimiž jsou: láska, milosrdenství, radost, dobré skutky a pravda. Později Tella předložil jednoduché základní vyznání: Bůh Ježíšův je jeden, Bůh Muhammadův je jeden, lidstvo je jedno – chrislam, chrislam, chrislam. Někteří vyznavači chrislamu potom zejména v posledních letech obnovili úctu k tradičnímu jorubskému náboženství a tradice propojili. Tři velké tradice v jednom vytváří unikátní náboženskou nauku, podepřenou touhou po jednotě, pokoji a míru. Synkretismus plodí rovněž pozoruhodné kulturní jevy a velmi komplexní etiku. Chrislam je ovšem z ryze islámských pozic chápán jako nepřípustná hereze.

Afrika od samého počátku spoluutváří světovou tvář islámu, což je zjevné i proto, že polovina islámského zeměpásu se nachází právě v Africe. Vedle uchovávání nauky Afrika přispívá i k rozvoji islámu a vzniku některých jeho originálních forem. Islám je v Africe dynamickou skutečností, rozvíjí se, formuje a ovlivňuje jeho světovou tvář.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

Audio:

HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS – RADIO WAVE. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas